Testovaná verze: PlayStation 4

Ubisoft dlouhou dobu nemohl najít nového hlavního hrdinu, který by nahradil Ezia, nebo alespoň se mu přiblížil. Edward Kenway z minulého roku byl sympaťák, ale něco mu ještě chybělo. Naděje svitla s oznámením právě Assassin’s Creed: Unity, který se vrací do Evropy, tedy do míst, která celou sérii proslavila nejvíce. Navíc i hlavní hrdina Arno Dorian, který v dětství ztratí otce, má s italským kolegou mnohé společného, přičemž díky kamarádce Elise je o něj dobře postaráno, dokud se nemůže postavit na vlastní nohy. Jak už to ale tak bývá, hra se v jeho dospělosti dosti zamotá, zaplete se do smrti dalšího člověka, z níž je obviněn, no a následně se mu otevřou dveře do assassínského bratrstva, do něhož patřil i jeho otec, jak nečekané. Musím říci, že ačkoliv příběh na začátku vypadá dost tuctově a jede v zajetých kolejích série, postupně graduje, protože nabízí nejen zajímavé postavy, které jsou skvěle popsány, navíc podávají skvělé herecké výkony, ale i spoustu nečekaných zvratů a událostí, které zvednou ze židle. Jen ten vztah Arna s Elise mohl být lépe podán, měl větší potenciál určitě, ale to je jen detail, abych si mohl do něčeho rýpnout. Po příběhové stránce jsem si každopádně Unity užil, možná ze všech dílů nejvíce, a samozřejmě za to může i vypuklá revoluce, která navždy změnila tvář Evropy, a hlavně tedy Francie.

Hlavní hvězdou Unity není dle mého Arno Dorian, tedy hrdina, za něhož se hraje, ale Paříž. Vývojáři zpracovali toto oblíbené město opravdu až s maniakálními detaily, které jednoduše nemají konkurenci. Hezčí virtuální město ještě v sérii nebylo, jednotlivé domy jsou zpracovány s velkým množstvím detailů, navíc do mnohých jde i normálně vlézt, samozřejmostí jsou pro Paříž charakteristické nádherné památky. Ulice jsou plné lidí, kteří řeší svoje vlastní starosti, do nichž se občas můžete zapojit, případně po městě různě pracují, a to i v domech, opravdu Paříž ožívá před vašima očima způsobem, který bere dech. Detailů je všude hromada, navíc jednotlivé uličky se neopakují, vše je originál. Paříž je velká změna oproti posledním dílům, protože konečně zase nabízí ony velké nádherné stavby, po nichž je radost šplhat a následně se rozhlížet po okolí. Toto mi v amerických dílech hodně chybělo, a je dobře, že se to vrací. Navíc Paříž je opravdu obrovské město, takže pokud jste se báli, že půjde jen o nějaký menší plácek, můžu vás potěšit. Jde o dost možná největší město v sérii Assassin’s Creed.

Poslední díly Assassin’s Creed byly kvalitní, co o to, ale mnozí si stěžovali na menší rozmanitost hlavních misí, v nichž se prakticky pořád dělalo to samé. Black Flag sice měl o něco rozmanitější skladbu, ale až právě dnes recenzovaný Unity vše dotáhl a konečně se tolik neopakuje. Mise v hlavní příběhové lince jsou opravdu nápadité, neustále jiné, i když samozřejmě mnohé se pochopitelně točí kolem odstranění nějakého toho cíle, ale vždy máte trochu jinou cestičku, kterou si navíc můžete sami vybrat. Vývojáři zde dávají více než kdy jindy hráči naprostou svobodu v konání. Vidíte cíl? Můžete ho jednoduše otrávit, případně se k němu nějak přiblížit a killnout, ale samozřejmě pak riskujete všimnutí stráží. Jsem rovněž rád, že vývojáři prakticky upustili od nudných a kolikrát i docela frustrujících sledovaček, které pily krev, nyní už jich je jen opravdu pár, ani všechny prsty na jedné ruce byste nepotřebovali na spočítání. V hlavních úkolech jsou navíc i vedlejší výzvy, které se ale vyplatí plnit pro lepší bodové ohodnocení.

V posledních dílech bylo zvykem, že se postupně herní systémy zjednodušovaly, aby vše bylo daleko přístupnější i naprostým nováčkům, což samozřejmě fanoušky a zkušenější hráče netěšilo. Zvláště čtvrtý díl, v němž se při bojích šlo protančit mezi protivníky na několik úderů díky kombům, už prostě nebyl výzvou. U Unity vývojáři zvolili opačnou cestu a vrací se prakticky ke kořenům, kdy je nutné hodně vykrývat útoky protivníků a už navíc není možné vytvářet řetězce komb, což přidává boji na taktičnosti a nutnosti si počínat daleko obezřetněji. Každý souboj dá se říci je tak napínavý do posledního seku. Tomu dopomáhá i zlepšená umělá inteligence protivníků, kteří se na hlavního hrdinu při spuštění alarmu vrhají opravdu ze všech stran, nečekají, dokud postupně neodděláte jejich kamarády. Navíc jsou až neuvěřitelně přesní, pokud střílí z pistolí, takže kolikrát se mi vyplatilo jít do misí spíše stealth způsobem, než riskovat spuštění alarmu. Ostatně stealth systém byl oproti předchozím dílům kompletně překopán, je nyní daleko funkčnější a je radost ho používat. K soubojům je třeba nutné dodat, že vývojáři připravili i vylepšování postavy, které bylo pochopitelně už v předchozích dílech, ale nyní je daleko propracovanější a komplexnější. Vylepšovat si můžete nejen brnění, ale i zbraně, samozřejmě jde postava i upravit k obrazu svému díky velkému množství oblečení a barevných variant.

Oproti předchozím dílům byl upraven i parkourový systém, aby se více hodil do užších uliček Paříže, kde se to navíc hemží stovkami lidí. Musím říci, že se mi na začátku nový systém hodně líbil, protože vše je takové plynulejší, přirozenější a hlavně rychlejší, ale později jsem si už začínal všímat i chybek, které dojem trochu kazily. Především v běhu se trefit do okna je docela velký problém, stejně tak intuitivně nasměrovat Arna do okna během lezení po budově. Občas jsem s tímto docela zápasy, protože místo aby Arno vběhl do domu, začal na něj lézt. Stejně tak směrování skoků není tak snadné, a zasloužilo by si ještě trochu zlepšit. Jinak ale nemám moc k pohybu hlavního hrdiny po městě více připomínek, stejně tak k ovládání, které po většinu doby funguje velmi dobře, rozvržení je více méně převzaté z předchozích dílů.

Co na Assassin’s Creed: Unity nesmírně potěšilo, tak je absence jakýchkoliv částí z moderní doby. Ty patřily v předchozích dílech mezi ty nejméně oblíbené, zvláště po třetím dílu, takže je dobré vidět, že se na ně vývojáři konečně vykašlali, i když samozřejmě dávají vědět, že jste se na francouzského vraha připojili ze současnosti, třeba přes rozhovory nebo časové anomálie, které Ubisoft nelogicky prokecnul už před vydáním, takže nejde o tak velké překvapení, ale to nic nemění na tom, že jsou skvělé a dobře jsem se u nich bavil. Jsou dobrým oživením celé hry, ne nucený doplněk, u něhož se budete nudit.

Hlavní kampaň Assassin’s Creed: Unity není problém dohrát za nějakých patnáct hodin, samozřejmě hodně záleží, jak moc se budete loudat, a kolik výzev během hlavních misí budete plnit. Tím se může doba hraní značně navýšit. Každopádně hra nabízí i spoustu vedlejšího obsahu, a že toho je hromada, navíc mám z něj obrovskou radost, protože nesmírně obohacuje pařížské dobrodružství a neslouží jen jako vata kolem, kterou by ani nebyla motivace plnit. Můžete se vydávat po městě plnit několik desítek rozmanitých příběhů Paříže, v nichž vám zadávají úkoly obyvatelé, kteří se samozřejmě následně dobře odmění. Nejvíce mě ale zaujaly mise, v nichž se vyšetřují vraždy. Je třeba v nich sbírat důkazy, mluvit se svědky, a následně někoho obvinit, přičemž hra docela penalizuje, pokud ukážete na nepravého. Pak tu jsou ještě tréninkové mise a speciální Rifty v alternativní realitě, které ale moc nezaujaly, protože jsou dost jednotvárné.

Jako u předchozích dílů, i zde jsou po městě truhly s penězi, ale jejich otevření už není tak jednoduché. Vždy musíte podstoupit minihru a truhlu otevřít, případně se postarat o stráž, která ji hlídá. Také můžete po městě sbírat odznáčky, hledat znaky, případně si kupovat hospody, které poté vydělávají peníze. Plně modernizovat jde ovšem jen jednu hlavní, která slouží jako takový domov pro Arna, kde má kostýmy, navíc si může odemknout i jeden hodně speciální, který mu bude každý závidět.

Když byl Assassin’s Creed: Unity oznámen, vývojáři představili pro sérii velkou novinku, a to kooperativní mise, které můžete plnit s kamarádem nebo s kamarády (mise jsou občas pro dva, občas pro čtyři hráče). Moc jsem si nedokázal představit, jak vše bude fungovat, ale musím říci, že tato část překvapila asi nejvíce. Všechny mise mají nějaký ten podtext, takže dále rozvíjí příběh Paříže, nejsou to jen takové ty vsuvky, které slouží pro natažení herní doby, což je samozřejmě jen a jen dobře. Plnění úkolů, ať už bránění cílů nebo vloupačky, je zábavné, dobře jsem se během hraní bavil, navíc i likvidace protivníků s kamarády je hned zajímavější. Kolikrát si budete připadat jako v románu Alexandra Dumase, a to samozřejmě i díky době, do níž je hra zasazena. Kooperativní režim je opravdu dobrým nápadem, navíc se skvělým provedením, ale bohužel více než ostatní části trpí lagy a hlavně drsnými propady frameratu. Kolikrát padne na úroveň, kdy už prostě není možné postavu v soubojích ovládat, a jen sledujete jeden obrázek za druhým a modlíte se, abyste vše přežili. O frameratu se ještě rozepíši, ale v kooperativní části jsem ho musel zmínit, protože jí dělá prakticky nehratelnou. Navíc se mi jednou stalo, že v misi naskočila chyba a nešlo ji dohrát, takže jediná možnost bylo ji opakovat, což v kooperaci naštve dvojnásob.

V čem Assassin’s Creed: Unity naprosto boduje, je vizuální zpracování. Je hodně vidět, že vývojáři vzali starý engine a hodili ho do koše, načež vytvořili zcela nový. Virtuální Paříž díky tomu vypadá naprosto parádně, všude jsou textury ve vysokém rozlišení, přímo parádní je osvětlení, jedno z nejlepších, jaké jsem ve videohře viděl. Pochopitelně i postavy mají spoustu detailů a uvěřitelných animací, takže co se vizuální stránky týče, bude spokojen naprosto každý. Je to opravdu pastva pro oči. Vysoký standard je i soundtrack s několika až epickými skladbami, a výborné je i ozvučení a dabing jednotlivých postav. Na Assassin’s Creed: Unity je od první minuty vidět, že Ubisoft do vývoje nasypal hromadu peněz, a rád toto ukazuje na každém rohu. Bohužel už ale nezajistil potřebnější věci.

Zatím jsem Assassin’s Creed: Unity převážně chválil, takže se možná ptáte, kde je onen problém. Problém je v samotné optimalizaci, která je prostě a jednoduše žalostná. Není možné, aby se u tak drahé hry děly naprosto očividné chyby, které musí při testování vidět i jednooká poloslepá opice, a tím opravdu nechci vývojáře nijak urážet, i když během hraní nadávek padlo dost. Největším problémem je pochopitelně framerate, který ve venkovních prostorách klesá na hodně nízká čísla, díky čemuž je postava na pokraji ovladatelnosti. Možná si nyní říkáte, že konzole prostě na hru podobného rozsahu nemají, ale on je problém, že framerate klesá i v naprosto prázdných místnostech, kolikrát vůbec nejvíce, a dokonce i při filmečcích. Na optimalizaci se vývojáři jednoznačně vykašlali, nebo možná na ní nebyl čas. Kdo ví. Jde ale jednoznačně o velkou ostudu, která může prakticky celou sérii položit, a Ubisoft si toho musí být vědom. Bohužel, Assassin’s Creed: Unity provází i celá řada dalších chyb a nedodělků, na které během hraní určitě narazíte. Občasné pády hry jsou na denním pořádku, což potěší zvláště ve chvíli, kdy se hra delší dobu neuloží, checkpointy jsou zde opravdu zvláštní, také se mi občas stalo, že Arno neskočil do teleportu a umřel, případně jsem se jednoduše propadl do země, tedy do francouzského pekla, kterým i tak trochu Assassin’s Creed: Unity je díky technickému zpracování. Je opravdu smutné vidět jinak výbornou hru v takto žalostném stavu, když víte, že při lepší optimalizaci mohla pomýšlet i na příčky úplně nejvyšší.

Technické problémy ale není to jediné, co dokáže během hraní vytočit. Mnohé budou jistě štvát mikrotransakce, které sice nejsou povinné, ale možnost odemknutí všech zbraní a dalších věcí za pár stovek prostě není správná, zvláště když pak hráče, kteří toto akceptují, potkáte v kooperaci. Rovněž mi vadilo, jak je vše provázané s mimoherními aktivitami. Chcete třeba obleček? Musíte zajít na Uplay, aby se vám odemkl. Chcete si odemknout všechny truhly na 100% dokončení hry? Musíte si nainstalovat do tabletu nebo chytrého telefonu aplikaci Assassin's Creed Unity Companion a v ní hrát minihry. Opravdu postavené na hlavu, kterou jsem kolikrát nevěřícně kroutil. Když si koupím konzolovou hru, nechci dělat milion věcí na PC nebo tabletu, chci ji dohrát na 100% na konzoli. Sakra už Ubisofte!

Ještě zmíním, že Assassin’s Creed: Unity na konzoli PlayStation 4 obsahuje částečnou lokalizaci do češtiny. Proč částečnou? Přeloženy jsou jen rozhovory, které mezi sebou vedou ve hře nebo během filmečků postavy. Zadané úkoly jsou v angličtině, stejně tak dopisy doplňující příběh a další věci, což určitě zamrzí, protože někdo, kdo neumí anglicky, přijde o celou řadu zajímavých informací. To je vážně škoda, že se nepodařila kompletní lokalizace.

Assassin’s Creed: Unity mohl být nejlepší hrou tohoto roku, prvním opravdovým next-gen titulem, na který budeme vzpomínat i za několik let. Má nejen dobře napsaný příběh se zajímavými postavami, je skvělé pozorovat intriky, navíc i hratelnost je velmi dobrá, kooperativní mise jsou zábavné a nesmím zapomenout ani na velké množství obsahu a parádní virtuální Paříž. Všechny technické nedostatky hru ale poškozují takovým způsobem, až se mi z toho chce brečet. Takto na Assassin’s Creed: Unity budeme vzpomínat jen jako na hru, která měla obrovský potenciál, ale dostala se k nám v alpha stavu. V pokročilejším určitě není. To je na tom to nejsmutnější. Až vývojáři vše opraví, můžete si k hodnocení připsat dva, klidně tři body.