Recenzovaná verze: PlayStation 5

Když byl druhý Alan Wake před zhruba dvěma lety oficiálně oznámen, vývojáři z Remedy zmínili, že s ním mění žánr. Už nejde o psychologicky laděný thriller s hororovými prvky jako v případě prvního dílu, jenž byl inspirován seriálovou tvorbou jako Městečko Twin Peaks nebo Osvícení, ale plnohodnotnou hororovou survival adventuru. Pro ni se vývojáři nechali hodně ovlivnit slavnou sérií Silent Hill od Konami, která stále i po tolika letech patří k tomu nejlepšímu, co se v žánru objevilo, což ostatně sami nedávno přiznali. Ale i bez toho by to bylo jasně patrné na první pohled. Inspirace je zřejmá hlavně na hutné, ponuré, temné a kolikrát děsivé atmosféře, lekacích výjevech, množství logických hádanek či třeba i mysteriózním designu městečka Bright Falls. Kromě Silent Hillu je také vidět velké ovlivnění prvními díly série Resident Evil, z nich vývojáři přebrali střety s protivníky s docela velkým nedostatkem munice, survival prvky i třeba správu inventáře, který je také rozdělen na políčka.

Ačkoliv se vývojáři rozhodli změnit žánr a inspirovat slavnými japonskými sériemi, kvůli čemuž se druhý Alan Wake od toho prvního značně odlišuje, jsem rád, že si pořád zachovává svoji vlastní jedinečnou identitu, a navíc je na něm vidět i jasně rozpoznatelný rukopis studia Remedy. Díky jedinečné identitě si ostatně první Alan Wake získal takovou oblibu a prakticky až kultovní status, a byla by určitě velká škoda, kdyby o ni druhý díl přišel. Vývojáři zachovali značně seriálové vyprávění a pojetí, což je nově umocněno i mnoha hranými a výborně zrežírovanými filmečky. Ty si vývojáři vyzkoušeli už u své předchozí hry Quantum Break, a zde jimi také nešetří, ale jsou daleko lépe provázány se samotnou hrou. Hlavně i z toho důvodu, že hra vypadá vizuálně opravdu skvěle, takže pak přechod z herního enginu do filmečku nepůsobí vůbec rušivým dojmem. Je vlastně hodně plynulý. Společné s prvním dílem je i rozdělení hry na kapitoly, kdy každá končí zvratem a cliffhangerem, jenž naláká do dalšího hraní. A vrací se i hlavní hrdina Alan Wake, jenž byl nezvěstný dlouhých třináct let. Jako kdyby vývojáři naznačovali, že bez vytvoření druhého dílu by byl navždy ztracen v temnotě.

Než se začnu více rozepisovat o samotné hře, musím zmínit, že Alan Wake 2 přímo navazuje na události prvního dílu, ačkoliv se tedy odehrává o třináct let později. Pouštět se do jeho hraní bez znalostí prvního dílu sice jde, ale budete ochuzeni o spoustu souvislostí. Kolikrát budete i tápat, o kom se přesně mluví nebo se děje to, co se zrovna děje. Rozhodně si druhý díl tolik neužijete jako hráči, kteří první díl hráli, nejlépe v nedávné době i třeba díky remasteru, a pamatují si, co se v něm přesně stalo. Je ale pravda, že vývojáři mohli připravit alespoň kratší shrnutí, i třeba pro hráče, kteří hráli první díl před těmi zmíněnými třinácti lety. Nejlépe pak každopádně na tom budou ti hráči, kteří hráli také akční hru Control i s rozšířeními, protože Alan Wake s ní sdílí stejné univerzum - Remedy Connected Universe (RCU). Remedy si ale připravilo i pomrknutí a easter eggy na další své dřívější hry Max Payne a Quantum Break. Ty ovšem součástí zmíněného univerza nejsou.

Hra Alan Wake 2 začíná příjezdem dvou agentů FBI do městečka Bright Falls, aby vyšetřili záhadnou rituální vraždu poblíž jezera Cauldron. Prvním agentem je nová hrdinka Saga Anderson (hraje ji britská herečka Melanie Liburd), kterou doprovází její kolega Alex Casey, jehož vzhled mu dodal režisér a scénárista hry Sam Lake (o dabing se postaral James McCaffrey). Ten si i zahrál v několika hraných filmečcích, během nichž bylo patrné, že si svoji roli neskutečně užil, jako ostatně všichni herci. Každopádně, co se na začátku jeví jako další normální případ, kterých se řeší po Spojených státech desítky za rok, přeroste v tu nejděsivější noční můru s několika časovými rovinami i realitami, kvůli čemuž nebude Saga Anderson často vědět, jestli jde o realitu, přelud, fikci nebo prožívání příběhu, jenž někdo napsal, případně, jestli se už totálně nezbláznila nebo jsou blázni jen všichni kolem ní. A do příběhu se záhy dostane i spisovatel Alan Wake, jehož opět fantasticky zahrál během hry i filmečků finský herec Ilkka Villi (o dabing se stejně jako v prvním díle postaral Matthew Porretta), jenž svým vzhledem dost připomíná Johna Wicka. Ten byl dlouhých třináct let uvězněn na místě Dark Place, z něhož se ale snažil po celou dobu dostat. A nyní se zdá, že by se mu to konečně mohlo podařit.

Více k příběhu neprozradím, protože bych vám jen zkazil zážitek a nejedno překvapení, a to by byla obrovská škoda. Sam Lake už v minulosti u předchozích her Remedy ukázal, že je velmi schopným režisérem a a hlavně vypravěčem, který dokáže přinést zajímavé příběhy i postavy. Co ovšem předvádí v Alan Wake 2 je něco naprosto jedinečného, a možná je i na tom nejvíce vidět, že se na vývoj připravoval dlouhé roky a neustále ve své mysli scénář i samotnou hru přepisoval. Vlastně se tak stal samotným Alanem Wakem. Už dlouho jsem totiž nehrál hru s takto dobře a chytře napsaným scénářem, u něhož je nutné po celou dobu přemýšlet, čímž se jen pouto s hráčem prohlubuje. Skvěle napsaný scénář nepřestává překvapovat po celou dobu, a je obohacen navíc o výborně napsané postavy, kterým vdechli život herci skrze své fantastické výkony. Jediné, co může trochu vadit, je skutečnost, že některé otázky vývojáři ponechávají zatím bez odpovědí, případně řadu věcí vlastní interpretaci, aby mohli fanoušci přicházet s vlastními kolikrát šílenými teoriemi.

Jak už jste mohli pochopit z předchozích řádků, největší novinkou druhého dílu Alan Wake jsou dva hratelní hrdinové. Každý má svoje vlastní mise. Zatímco základ hratelnosti je u obou hrdinů více méně stejný, odlišné jsou herní mechaniky. To hře neskutečně pomáhá, protože je díky tomu ve výsledku oproti prvnímu dílu daleko rozmanitější. Herní pasáže za Sagu mají hodně blízko ke klasickým adventurám a prvním dílům Resident Evil série, protože jsou založeny na průzkumu okolí, řešení chytře navržených hádanek (některé jsou docela záludné a lámal jsem si u nich hlavu docela dlouho), hledání důležitých předmětů (šroubováky či kleště), klíčů i třeba stop k jednotlivým případům. Aby se mohla Saga na řešení problémů i případů lépe soustředit a nic ji nerušilo, může se kdykoliv přepnout do kanceláře nacházející se v její mysli (Mind Place). Po této malé kanceláři se může Saga procházet, poslouchat hudbu, sledovat nalezené televizní pořady, číst si nalezené stránky příběhu, profilovat klíčové postavy a odhalovat o nich další podrobností, případně propojovat důkazy na speciální stěně, což je sice jednoduché, ale nesmírně uspokojující a dobře navržené. Saga nezapře, že jde o zkušenou agentku FBI, přičemž její pasáže kolikrát připomínají opravdovou mravenčí policejní práci a tak trochu i hry se Sherlockem Holmesem.

Zatímco Saga většinu času běhá po malebném městečku Bright Falls či jeho přilehlém a dost strašidelném lese, Alan Wake bloudí po říši nočních můr Dark Place a značně pokroucené temné noir verzi New Yorku, z níž se chce všemi silami dostat. Začne ve studiu jako součást zábavné televizní show, ale následně se dostane i třeba do strašidelného kina nebo zdánlivě opuštěného metra. Není to ale jen prostředí, které se liší. Alan Wake není vyšetřovatel, ale spisovatel, a tomu je uzpůsobena i hratelnost. Největší předností Alana je skutečnost, že může ve své mysli rychle přepisovat vybraná místa ve hře, která najednou dostanou odlišnou podobu i atmosféru. To navíc doprovází působivé cvakání psacího stroje na pozadí se siluetou hlavního hrdiny, přičemž i sami ve hře vidíte, jak se scéna najednou někdy i docela dost změní před očima. Přepisováním scén můžete otevřít dveře, které byly v jiné scéně zamknuté, případně si postavit schody, a to je samozřejmě jen začátek. Kromě přepisování míst může Alan k postupu i řešení hádanek využívat pro změnu v prostředí i speciální lampu. Některá místa se totiž liší podle toho, jestli jsou v temnotě nebo osvětlené světlem. Pasáže za Alana jsou oproti těm za Sagu daleko temnější, zlověstnější a atmosféře pomáhá i skutečnost, že po světě vidíte duchy, ale ti kolikrát přímo neútočí, ale jen si šeptají jméno hlavního hrdiny. To je kolikrát opravdu děsivé samo o sobě.

Když jsem hru Alan Wake 2 hrál, docela často jsem si říkal, že jsem celkem zvědav, jak na ni zareagují ostatní hráči, protože ani trochu nejde o mainstreamovou produkci, mezi níž byl třeba nedávno vydaný Spider-man nebo do ní svým způsobem spadala i každá předchozí hra Remedy. Hlavně z důvodu, že většinu času staví na výše zmíněných prvcích klasických adventur a k akci dochází jen sporadicky. Ostatně i na první výstřel je nutné si počkat docela dlouho, což je značný posun od prvního dílu, který byl daleko akčnější, a hráč v něm celkem záhy dostal pistoli s baterkou, aby mohl likvidovat jednoho neřáda za druhým. V tomto se Alan Wake 2 drží spíše při zemi, ale o to více se mu daří budovat napětí a hutnou atmosféru, k čemu si dopomáhá skvělým ozvučením. Když jsem hned na začátku běhal v lese a měl na uších sluchátka, lekl jsem se každého prasknutí větve a vyděsil se pokaždé, když vývojáři nechali probliknout na obrazovce nějaký ten děsivý výjev. S nimi popravdě nešetří, na což se dá po několika hodinách celkem zvyknout, ale i tak sem tam překvapí v momentě, kdy to úplně nečekáte.  

Akční pasáže každopádně ve hře jsou a vývojáři s nimi docela citlivě a dobře doplňují vyšetřování, řešení hádanek a dalších problémů. Střety s protivníky jsou více méně stejné jako u prvního dílu. Většinou je nutné nejprve neřáda zbavit temnoty skrze baterku, a následně mu prohnat přesnou střelbou několik kulek jeho tělem, ať už za pomoci pistole, revolveru či brokovnice. Později jsem dostal i světelnou pistoli, která dokáže jedním výstřelem zlikvidovat i větší počet neřádů najednou. Zbraní je ve hře celkem dost, přičemž k některým je nutné se dostat důkladným průzkumem. Třeba brokovnici jsem získal ze skřínky na zdi v kempu, k níž jsem nejprve musel sehnat klíč. Hned jsem u tohoto viděl pomrknutí na první Resident Evil. Gunplay je spíše jen lehce nadprůměrný, a je vidět, že klasické střety s protivníky nebyly pro vývojáře prioritou, ale to neznamená, že by akční pasáže nebyly zábavné. Vlastně jsou i docela dost napínavé, což je umocněno tím, že nábojů rozhodně není dostatek, hlavně když hrajete na střední a vyšší obtížnost. Je tedy nutné dobře mířit, protože každý náboj vystřelený vedle může ve výsledku docela dost mrzet. Kromě střetů s normálními protivníky, mezi nimiž jsou mimochodem i velcí vlci, vývojáři připravili i několik dobře navržených a nápaditých soubojů s bossy, které jsem si hodně užil.  

Oba hrdinové mají vlastní inventář, a s ním jsou spojené i zbraně, lékárničky, náboje a další věci, které najdete. A také mají odlišné vylepšování. Zatímco Saga si může nasazovat pro různé bonusy speciální amulety a skrze nalezené krabičky vylepšovat svoji pistoli, aby měla třeba více nábojů a byla i silnější, Alan Wake zase hledá jako spisovatel skrytá slova v kruhu. Za to dostává body, díky nim si může navyšovat dílky v baterce nebo inventáři, ale také si navýšit zdraví. Tyto drobné RPG prvky hru obohacují a přidávají další slušně fungující vrstvu, která navíc nutí hráče k důkladnějšímu průzkumu okolí. Ať už jde o městečko Bright Falls, temný les nebo uličky New Yorku, jde o větší plácky, které je možné prozkoumávat, hledat v nich tajemství, tajné lokace či skryté předměty. K některým je navíc možné se dostat jen skrze vyřešení další nepovinné hádanky či nalezené klíče nebo kódu k sejfu. Sem tam se tedy vyplatí zpomalit, neběžet jen cestou ke splnění hlavního úkolu, a trochu se po okolí porozhlédnout. Hra pak za to dokáže kolikrát příjemně odměnit.

Když nyní vzpomínám na své hraní Alan Wake 2¸byla to od začátku parádní jízda, která neměla během své zhruba dvacet hodin trvající kampaně ani jedno hluché místo nebo moment, že bych se začal nudit. Neustále jsem se bavil u výborně navržených misí, dobře zvládnutého vyšetřování či skládáním příběhu, jenž mě od první minuty naprosto pohltil. Co se mi na Alan Wake 2 také líbí, je skutečnost, že dává hráči relativní volnost v tom, jak bude střídat hraní za Sagu a Alana. Prvních několik hodin je jasně daných, ale následně je možné si vybrat, jestli si nejdříve zahrajete další kapitolu za Sagu nebo za Alana, takže každý může mít ve výsledku průchod trochu jinačí, ovšem se stejným koncem. Já jsem si natolik oblíbil Sagu, její příběh a vyšetřování, že jsem hrál nejprve pouze za ní, a možná i proto jsem byl po zhruba dvanácti hodinách překvapen, když mi hra napsala, že se blíží konec, a jestli ho chci tedy podstoupit. V ten moment jsem si říkal, jestli jsem něco nepokazil, protože za Alana jsem moc nehrál, a že docela dost věcí mi uniká. Naštěstí hra po určitém okamžiku přepnula zpět na Alana a já prožil celou jeho linku bez přerušení, abych si doplnil příběh a viděl vše z druhé strany, a dostal jsem se pak s ním prakticky do bodu, v němž jsem Sagu opustil. Nemusíte se tedy bát toho, že byste o něco přišli tím, že budete hrát nejprve za jednu nebo druhou postavu. Hra počítá s různými scénáři. Co se týče herního času, který oba hrdinové mají, je to zhruba 50:50. Nedá se říci, že by jeden hrdina měl více času, ale i kdyby měl, asi je to jedno, protože oba jsou skvěle napsaní.

Alan Wake 2 vznikal od začátku na nové verzi interního Northlight Enginu pouze pro hardware současný generace – PC a konzole PlayStation 5 a Xbox Series. I proto si mohli vývojáři dovolit spoustu na výkon náročných herních mechanik, mezi nimiž je třeba bleskové přepínání scén nebo jejich prolínání. Kromě toho ale Alan Wake 2 velmi dobře vypadá. Vývojáři nedávno prozradili, že se po většinu času vývoje zaměřovali u konzolí pouze na dodání jednoho režimu zobrazení, jenž by přinesl co nejlepší vizuální zpracování, ale zase byl limitovaný pouze 30 fps. Tento režim běží ve 4K rozlišení, ačkoliv si k němu dopomáhá pomocí upscalovací technologie FSR2 od AMD, protože jako základ používá rozlišení 1272p. Výsledný obraz je ale více než dobrý, a vlastně jsem s ním až na drobnosti plně spokojen. Pochválit musím detailní modely postav, výborně vypadající prostředí i třeba fantastické nasvícení, starající se o hutnou atmosféru. Vizuálně jde rozhodně o silně nadprůměrnou podívanou, ačkoliv na konzolích chybí podpora ray-tracingu. Je ale nutné dodat, že na PC je hra s ním hodně náročná a v plné kvalitě s ním si ji zahraje jen naprosté minimum hráčů.

Až v posledních měsících vývoje vývojáři zkusili zakomponovat i režim výkonu na konzolích PlayStation 5 a Xbox Series X (Xbox Series S verze režim výkonu z pochopitelných důvodů nemá), s nímž na začátku vůbec nepočítali. Ačkoliv mu dle svých slov nevěnovali tolik času, rozhodně nezklame. Pokud by takto kvalitní režim výkonu měla většina her, asi by byl každý spokojen. Každopádně na první pohled je možné si u režimu výkonu všimnout nižšího rozlišení oproti režimu kvality – 1440p (opět použita technologie FSR2 a jako základ se používá tentokrát rozlišení 872p) a ubráno bylo i na detailech, což je nejvíce vidět třeba na vegetaci. Co se týče frameratu, ten ve vnitřních prostorách je celkem stabilní a udržuje si 60 snímků, ale při náročných scénách nebo venkovních prostorech už dochází k poklesům. Ty nejsou nijak drastické, ale poklesu si každý sem tam všimne. Co mi vadilo o trochu více, jsou občasné artefakty a nedokonalosti v obrazu, hlavně u detailů. Není to častý jev, ale sem tam jsem si toho všiml a kazilo to jinak velmi dobrý dojem. Celkově si ale myslím, že vývojáři odvedli velmi slušnou práci při optimalizaci a hra od prvního dne dobře vypadá i solidně jede, což se třeba u Controlu při vydání říci nedalo, a vlastně ani u většiny dnešních her se to říci nedá. To je trochu smutné, když nad tím tak přemýšlím. A nějaký bug? Vlastně jsem měl jen tři problémy. Jednou mi hra spadla, podruhé jsem ji musel restartovat, protože se mi zasekla při skládání důkazů na zdi. A jednou se mi zasekla na nahrávací obrazovce, když jsem zemřel. To je ale vše za zhruba 20 hodin hraní.

Alan Wake 2 by neměl takovou sílu bez fantastického soundtracku, o který se opět postaral finský hudební skladatel Petri Alanko. Povedené a kolikrát hororově laděné skladby krásně doprovázejí filmečky i samotné herní pasáže. Co ale hru neskutečným způsobem dále oživuje, jsou speciální hudební skladby, o které se postarali ve spolupráci s Remedy vybraní finští hudebníci. Velké zastoupení ve hře má finská rocková skupina Poets of the Fall, jejíž členové ztvárňují fiktivní kapelu Old Gods of Asgard, a odvádění skvělou práci. Ty pak doplňují další hudebníci jako costee, Teemu Brunila, ROOS+BERG, Paleface, Jurek, RZY, SANNI nebo RAKEL, kteří se postarali ve spolupráci se Samem Lakem o songy v závěru jednotlivých kapitol. Ty mají být dostupné brzy na streamovacích platformách a rozhodně si zaslouží i samostatný poslech. Hudební doprovod je pro hru Alan Wake 2 naprosto klíčový, zvláště v několika hudebněji pojatých pasážích, a jsem rád, že se opravdu hodně povedl.

Zatímco první Alan Wake byl příjemný akční psychologický thriller, druhý díl je daleko jinačí monstrum. Jde o fantastickou survival hororovou hru se skvěle napsaným příběhem i postavami, výborným designem, rozmanitou a zábavnou hratelností a hlavně elektrizující atmosférou, která vás chytí v první minutě a nepustí do závěrečných titulků. Po třinácti letech jsme se dočkali pokračování kultovní klasiky, které nepřestává po celou dobu překvapovat a překonává ve všech směrech veškerá očekávání. A to je v dnešní době naprosto unikátní. Vývojářům ze studia Remedy se povedlo vybrousit zářící diamant a naprosto jedinečný produkt, postavený na silné tvůrčí vizi a velkých ambicích, a já jen mohu doufat, že na další díl nebudeme muset čekat dalších třináct let.