Testovaná verze: PlayStation 4 Pro

Když byla v roce 2009 dokončena akční hra Uncharted 2: Among Thieves, studio Naughty Dog (Crash Bandicoot, Jak and Daxter a Uncharted) se rozdělilo na dva týmy. Jeden vedla Amy Hennig, která začala pracovat na Uncharted 3, zatímco druhý na zcela nové značce. Ten vedlo zkušené duo Neil Druckmann a Bruce Straley. Právě Druckmann z pozice kreativního režiséra vytvořil pro novou značku propracovaný a nesmírně krvavý svět, v němž došlo k obrovské katastrofě. Do tohoto světa byl zasazen příběh o dívce Ellie, kterou měl pašerák Joel odvést ke Světlonošům. Ellie totiž jako jediná měla být klíček k tomu, aby se svět vrátil do pořádku. Rozepisovat se více o prvním dílu asi nemá moc cenu, protože emotivní příběh hlavních hrdinů zná dnes naprosto každý, a to i ten, kdo hry moc nehraje. Z The Last of Us se stal obrovský fenomén oceněný mnohými cenami a maximálními známkami. Není divu, že se vývojáři nejprve trochu bránili přípravě přímého pokračování, protože navázat na takové mistrovské dílo není nikdy jednoduché. Nakonec se ale do příprav pustili, protože se jim dle svých slov podařilo najít příběh, který je nejen zajímavý sám o sobě, ale dobře rozšiřuje původní události a život hlavních hrdinů.

Účelem tohoto článku není říci, jestli se mi hra líbí nebo ne a vyřknout nad ní nějaký finální verdikt, na ten si ještě  budete muset pár dní počkat, ale díky Sony vám mohu říci své první dojmy a lehce nastínit, co vás po stránce hratelnosti v druhém The Last of Us čeká. Pro dojmy jsem měl k dispozici prodlouženou část úrovně, kterou jste mohli vidět minulý týden v prezentaci State of Play (prezentace ukázala až úplný závěr). V níž se Ellie pohybuje ve zdecimovaném Seattlu a hledá cestu do nemocnice, kde se má nacházet dívka jménem Nora. Když jsem pro účely dojmů tuto úroveň zapnul, jednoznačně jsem byl znovu ohromen tím, jak detailně a hlavně realisticky se vývojářům ze studia Naughty Dog povedlo vyobrazit zničený Seattle, kde se to hemží nakaženými a kde neustále probíhají bitvy mezi dvěma znepřátelenými frakcemi. Jedna nese označení WLF a má velmi vyspělé vojenské vybavení, zatímco druhá frakce fanatiků, jimž se říká Zjizvenci, využívají spíše luky a tišší zbraně.

Ačkoliv je The Last of Us Part II opět velmi lineární příběhovou hrou, úrovně jsou podle slov vývojářů tentokrát o dost větší. A tato jejich slova skutečně mnou hraná úroveň pro potřeby těchto dojmů potvrzuje. Na začátku této úrovně jsem měl možnost vlézt do jednoho postranního baráku, kde byla v patře zamknutá místnost s materiálem. Ten je opět velmi důležitý, protože díky němu si můžete vyrábět lékárničky, různé bomby či náboje. Abych se do zamknuté místnosti dostal, mohl jsem vyzkoušet jednu z novinek, a to lano. Na určitých místech můžete nalezené lano hodit tak, aby se zachytilo o nějakou tyč či rampu na vyvýšeném místě, takže následně je možné po něm šplhat či se na něm zhoupnout. Ellie se díky této novince může snadno dostat do míst, kam by se normálně v minulosti nedostala. 

Průzkum ale může být i hodně nebezpečný, o čemž jsem se přesvědčil ve vedlejším baráku, do něhož jsem mohl, ale také nemusel vlézt. Uvnitř se to totiž hemžilo nakaženými Runnery, kteří navíc měli na pomoc i jednoho Clickera. Při setkání s ním jsem se znovu přesvědčil, o jak děsivého protivníka se jedná. Ten nahání totiž hrůzu nejen svým charakteristickým zvukem, odpudivým vzhledem, který je nyní ještě podpořen daleko lepším vizuálním zpracováním, ale i trhanými hororovými pohyby. Protože rád hraji stealth způsobem v The Last of Us, občas jsem se kolem Clickerů potichu plížil a vždy ve mě zamrazilo, když jsem byl za ním a najednou sebou škubl. Navození strachu fungovalo tedy v této pasáží naprosto parádně, zvláště když víte, že Ellie není Superman a zase toho tolik nevydrží. 

Během této úrovně jsem se ale nepohyboval jen po zničených uličkách kdysi slavného města, ale dostal jsem se i do přilehlého parku s vysokými stromy, připomínající spíše pěkně zarostlý les, kde se to tentokrát nehemžilo nakaženými, ale fanatickými Zjizvenci. Vlastně šlo o část, kterou jste mohli vidět v dřívější prezentaci během E3 2018. Na tuto pasáž jsem byl obzvláště hodně zvědav, protože jsem měl obavu, že dřívější ukázka byla až příliš nascriptovaná, a nebyl jsem přesvědčen, jestli se dá něco takového opravdu přenést do zážitku, až budu hru hrát. Po zahrání jsem ale musel smeknout, protože vývojáři už tehdy ukazovali reálné záběry z hraní, ať jde o samotný průchod, herní možnosti i vizuální zpracování. Všechny situace ukázané před dvěma lety mohly během mého hraní skutečně nastat. 

V této části hry jsem si mohl vyzkoušet prakticky všechny základní schopnosti Ellie. Nejprve jsem protivníky likvidoval pěkně potichu nožem, ale dostal jsem se s několika i do přímého křížku. Protože může být Ellie díky své postavě daleko mrštnější než starší a vyšší Joel, disponuje novinkou v podobě dodge. Díky němu může rychle uhnout výpadu protivníka a následně mu uštědřit zbraní na krátkou vzdálenost masivní poškození. Občas jsem neměl žádnou zbraň, ale to vůbec nevadí, protože Ellie má vždy v základu krátký nůž, a když už má protivník málo života, může obrátit jeho zbraň proti němu, což vypadá opravdu hodně efektně. A také brutálně. Občas jsem dokonce při těchto scénách trochu přivřel oči, protože zaseknutá mačeta v hlavě nebo sekyra v břiše je něco, na co se opravdu špatně dívá. The Last of Us Part II asi není brutálnější než první díl, ale jde hlavně o to, jak realisticky je nyní násilí znázorněno, čemuž dopomáhá nejen daleko vylepšené ozvučení, ale i vizuální zpracování. The Last of Us Part II hra pro děti určitě není. A to myslím skutečně vážně. Vedle něj je i Grand Theft Auto pohádka pro předškoláky.     

I když rád používám stealth, který mi k této hře prostě sedí daleko více, tak se mi během opakovaného hraní povedlo upoutat pozornost Zjizvenců. Nepřátelé si hned začali hlásit pozice a snažili se Ellie rychle obklíčit a eliminovat. Pokud zrovna nevěděli, kde se nachází, protože jsem se jim dokázal ztratit z dohledu, prozkoumávají postupně prostředí a veškeré skulinky, kde by se mohla nacházet. I když tedy zalezete do vysoké trávy nebo pod vozidlo, nemůžete si být nikdy jistí, že jste úplně v bezpečí. Nehledě na to, že ve vysoké trávě jste sice kamuflováni, ale ne na 100%. Pokud se nepřítel přiblíží třeba na dva metry, zcela jistě vás uvidí. Když je Ellie odhalena třeba pod vozem, nepřítel ji rychle čapne za nohu a vytáhne. Ona komunikace a samotná chytrost nepřátel nahrává i velmi hutné atmosféře během střetů, které je hodně vypjaté, což se podepisuje i na Ellie. Ta umí vyjadřovat řadu pocitů a když třeba leží pod vozem a kolem jsou nepřátelé, začne se klepat a mít nervózní výraz. Ony emoce ostatně vydávají skrze mimiku v obličeji i nepřátelé. 

Ellie ovládá i velké množství palných zbraní. V této části jsem měl k dispozici pistoli, pušku, brokovnici i tichý luk, který pomáhá stealth způsobu hraní. Střelbu ze zbraní je třeba vždy dobře načasovat, protože zbraně tak přesné úplně nejsou, ale hlavně do nich není moc nábojů. Musíte tak počítat každý, a když jsem někdy minul jednu i více kulek, hodně to zamrzelo. Co se mi u přestřelek líbilo, tak skutečnost, že je cítit každý zásah, který Ellie dostane. Občas s ní kulka jen škubne, jindy zase svalí na zem. V této pozici přitom může následně hned střílet, což vypadá velmi filmově. Nepřátelé kromě klasických palných zbraní používají i luk, takže se občas stane, že Ellie šíp zůstane trčet v rameni. V tu chvíli je dost ochromena, motá se a navíc postupně krvácí a tím pádem ztrácí ukazatel života. Jediná možnost, jak se tohoto stavu zbavit, je si ho vytáhnout. Jde o detail si řeknete, ale velmi důležitý. Ostatně The Last of Us Part II je hrou detailů, alespoň soudě dle této zhruba hodinu a půl dlouhé úrovně.

Možností v průzkumu i v samotném boji má nyní Ellie mnohem více než v minulosti. Už jsem zmínil využívání prostředí pro schování se či hledání různých cestiček pro úprk. Je ale také možné využívat předměty po prostředí a tak dále. Pokud si zahrajete jen pár minut, je jasně patrné, jak obrovský skok vývojáři udělali v hratelnosti od prvního dílu. A to jsem zatím nezmínil možnost plavat, potápět se či se po úrovni pohybovat v různých výškách. To jste ostatně viděli sami v prezentaci State of Play. Pokud jste ji náhodou neviděli, můžete se na ní podívat vedle článku. 

Zde bohužel dnes mé vyprávění končí, ale určitě by se dalo pokračovat klidně i dalších několik stránek. Rád bych vám o hře řekl daleko více, protože pro mě osobně šlo o velmi emotivní setkání s oblíbenými hrdiny, které jsem si před sedmi lety neskutečně zamiloval. Naštěstí už za necelé dva týdny budu moci říci, jak jako celek na mě hra působí a jestli vývojáři vybrousili další klenot nebo své fanoušky tentokrát zklamali. Do té doby doporučuji všem, aby se pokusili vyhnout spoilerům, protože ty vám ve výsledku dávají jen velmi malý náčrt toho, co nakonec dostanete. Navíc mnohé jsou naprosto chybně interpretovány, případně nedávají bez kontextu vůbec smysl. Zkazíte si s nimi jen zážitek, a to přece nechcete. 

Recenzi na The Last of Us Part II vám přineseme už 12. června v 09:00.