Recenzovaná verze: PlayStation 4 Pro

Pojďme ale pěkně popořádku, protože We Happy Few je hra, která na sebe dokázala strhnout pozornost od svého oznámení hlavně svým zasazením a na první pohled zajímavým světem, v němž se odehrává. A také jistou podobností se sérií Bioshock. Hra se odehrává v alternativní minulosti šedesátých letech minulého století, v níž měli Němci trochu více štěstí během druhé světové války a celý svět se nyní potýká s následky. Hlavně Velká Británie, která padla a zmítá se v chaosu. Aby lidé utekli od této hrůzy v oblasti Wellington Wells, byla vytvořena speciální droga jménem Joy. Ta přináší po použití štěstí a představu, že žijete v prakticky dokonalém světě, v němž není utrpení. Musím říci, že si mě hra We Happy Few svým zasazením docela získala, protože je jednoznačně zajímavé, a to se dá prakticky říci i o příběhovém pozadí, které nabízí zajímavé odhalení i dobře napsané postavy. Mezi nimi jsou pochopitelně i tři hlavní hrdinové - Arthur, Sally a Ollie, přičemž já si nejvíce oblíbil Arthura Hastingse, člověka pracujícího v novinách jako cenzor, který je ale jednoho dne vyhoštěn ze společnosti, protože se nechová podle stanoveného řádu. Každopádně hlavním cílem všech tří hrdinů, jejichž příběhy se začnou postupně proplétat a dávat trochu i jiný pohled na zdejší svět a události, je útěk, a ten bude samozřejmě těžký. Zatímco dobře napsaný příběh zaujme, stejně jako svým způsobem post-apokalyptický svět s komunistickým řádem, v tom ostatním to u We Happy Few docela skřípe. 

We Happy Few by se dala označit jako akční adventura, daleko lineárnější, než v minulosti vývojáři slibovali. Tuto změnu zřejmě hra podstoupila, aby mohla být více zaměřená na příběh, což třeba já kvituji. Ostatně hráči si v dřívější Early Accees verzi stěžovali, že právě absence nějakého toho příběhu je velkou chybou. Každopádně hra se odehrává i tak na docela rozlehlé mapě, na níž najdete venkov, různé menší vesničky, ale také větší městečka. S čím mám obrovský problém, tak není design světa jako takový, který je naopak solidní, ale skutečnost, že jednotlivé městské části jsou si podobné jako vejce vejci. Stejné uličky, postranní uličky i náměstíčka, takže není šance, že byste hned na první pohled věděli, kde se nacházíte a mohli se tak snadno zorientovat. Vzhledem k tomu, že městské části jsou naprosto stejné, občas jsem si připadal, jako když běhám několik hodin v kuse stále dokola pár uliček, což samozřejmě na zábavě moc nepřidá. 

Druhý problém mám se samotnou rozlohou světa, spíše tedy skutečností, že někdy musíte překonat docela dost velké vzdálenosti, přičemž probíháte po pláních, kde se nic neděje, a tím i nastupuje nuda. Posléze je možné si odemykat rychlá cestování, což je velkým vysvobozením, ale řešení to pochopitelně není. Zatímco světy v jiných hrách jako Assassin’s Creed, Horizon a dalších jsem měl chuť sám prozkoumávat a odhalovat jejich tajemství, protože nabízely zajímavá místa, ve We Happy Few toto nečekejte. Vše je jen kulisa, kterou když prokouknete, zjistíte, jak je svět vlastně prázdný a svým způsobem i nudný. To je obrovská škoda, protože svět na první pohled vypadá zajímavě, ale vše je jen bohužel velký klam na začátku.  

Pryč od světa, který rozhodně má své mouchy a je na něm vidět možná nezkušenost vývojářů s podobnými hrami nebo i menší rozpočet na samotnou hru. V tomto světě následně plníte řadu úkolů. K těm vedlejším se ještě dostanu níže, přičemž nyní se zaměřím na ty hlavní, které bohužel postrádají nějakou větší hloubku a propracovanost. Většinou tedy jen běháte z bodu A do bodu B, abyste někoho nebo něco našli a mohli se posunout dál. Úkoly se na první pohled snaží tvářit rozmanitě, ale svoji strukturou jsou neustále stejné, což má za následek, že hra upadne do stereotypu dříve, než se stihnete nějak více rozkoukat.

Co jsem ocenil hned na začátku u We Happy Few, tak je možnost si pohrát s nastavením obtížnosti. Můžete si udělat těžší souboje, případně upozadnit survival prvky, což jsem hlavně já ocenil, takže jsem se nemusel neustále strachovat, že zemřu na nemoc, vyhladovění nebo žízeň. Popravdě, tyto survival prvky mě spíše ve hrách poslední dobou štvou, zvláště v těch, ve kterých jsou násilně naroubovány, jako je tomu zde. Naštěstí se dají z větší části vypnout. Každopádně ve We Happy Few i tak zůstane po celou dobu jeden důležitý survival prvek. Aby si vás lidé nevšímali, musíte být ve městech prostě neustále happy, což dosáhnete tím, že si vezmete drogu Joy. Automaty s ní jsou prakticky na každém rohu, přičemž abyste ve městech nevzbudili pozornost, budete jí jíst po tunách. Sice neustálá nutnost se ládovat bonbóny trochu zdržuje, ale je to lepší, než aby droga došla a následně byl hrdina odhalen. V ten moment si vás totiž nebudou všímat jen policisté, kteří dbají na pořádky ve městech, ale prakticky všichni obyvatelé. Kdo totiž nefetuje s nimi, fetuje proti nim. A dají to vědět tím, že začnou vytahovat ze svých všelijakých otvorů zbraně a budou vás nahánět, aby nešťastného člověka eliminovali. Tohle mi opravdu přišlo chvilkami až postavené na hlavu. Chápu, že třeba policisté musejí dbát na pořádek a nastolené normy, ale proč i prostý lid, který je jinak pěkně agresivní, je prostě záhadou. 

Na začátku recenze jsem zmínil, že We Happy Few je akční adventura. To opravdu je, ale souboje s protivníky, když už spustíte někde nějaký ten alarm nebo se nechováte dle řádu, jsou nejméně povedenou částí hry. Můžete bojovat buď pěstmi, což není moc efektivní, nebo nějakou tou zbraní na krátkou vzdálenost, kam patří různé sekyrky, lopaty, pánvičky a tak dále, tedy vše, co vám přijde pod ruce. Samotný systém ovšem je značně neuspokojivý, krkolomný, nepřesný a hlavně po čase nudný. Navíc, když se na vás sesype hromada zfanatizovaných nepřátel, prostě a jednoduše nemáte moc šancí je zlikvidovat, protože soubojový systém na toto není připraven a určen. Lepší je tedy utéci. Pokud je tedy možnost. Někdy jste prostě zahnáni do kouta, z něhož není úniku, takže následuje nahrávací obrazovka. Vlastně, těchto situací je ve hře hromada, což je někdy i docela frustrující. Vývojáři navíc házejí u soubojů klacky pod nohy skutečností, že všechny vaše zbraně se rychle opotřebují a rozbijí, což je další nelogicky naroubovaný survival prvek, který zde prostě a jednoduše nefunguje. Souboje s protivníky tedy není ve většině situacích životaschopná volba. 

Vývojáři zřejmě chtěli, aby byl We Happy Few spíše stealth hrou, v níž se budete konfliktům vyhýbat, což je ostatně asi i nejlepší možný postup. Problém je, že ani stealth systém není uspokojivý. Ten se scvrkl pouze na možnost zlikvidovat nepřítele, který k vám stojí zády, přičemž následně ho můžete ještě někam odvléci, aby ho nenašli jeho šťastní kamarádi. Schovávat se ve hře můžete, ale jen do popelnic, případně v domech do skříněk nebo pod postel. Do křoví, které je všude, se schovat nejde, protože to si vás hned každý všimne, což vaše možnosti schovávání dost limituje. Navíc občas mi během stealth pasáží pila krev umělá inteligence, která je dost nepředvídatelná, než že by byla nějak extra dobrá. To je ostatně vidět na situaci, když vás honí skupinka nepřátel, vy vlezete do slepé uličky, schováte se do popelnice a nepřátelé v tu chvíli nevědí, kde jste, a ani se nesnaží prostředí prozkoumávat. Jak vás ztratí z dohledu, prostě vás už neřeší a jdou si zase pěkně po svém. Zajímavé. Wellington Wells zřejmě žijí jen idio.. tedy blbci.

S hrou se pojí ještě dva systémy. Ten první je RPG systém, kdy si postavu za nastřádané body vylepšujete, nejen tedy o vyšší zdraví, ale také, aby ve stealth režimu třeba viděla, kam sledované postavy jdou a tak dále. RPG systém je jednoduchý a základní, ale ve výsledku funkční a dobře hru obohacuje, takže, proč ne. Navíc musím říci, že každý hrdina je odlišný svými vlastnostmi a schopnostmi, což je jistě příjemné zjištění. Vývojáři dále přidali do hry možnost vyrábět si různé předměty, od lékárniček, šperháků, paklíčů po zbraně a tak dále. Důležité je i vyrábění nových obleků, protože každý čtvrť vyžaduje, abyste chodili oblečeni v jiném obleku, jinak může dojít snadno k odhalení. Během hraní mi přišlo, že je tento systém trochu nepřehledný, protože materiálu a různých předmětů je opravdu hodně a prostě trvá, než se ve všem zorientujete, a vlastně je otázka, jestli vůbec někdy zorientujete. Vytváření předmětů mělo být zjednodušeno, aby vše působilo daleko intuitivněji.

Trochu jsem byl překvapen, že We Happy Few stojí prakticky plnou cenu, což je u her od menších nezávislých studií celkem ojedinělé. Nakonec ale musím říci, že si vývojáři tuto cenu docela obhájí, protože ačkoliv to hratelností docela dost skřípe, obsahu má hra opravdu hodně. Pokud přijmete všechny ne příliš vyladěné herní mechanismy a řadu problémů, není problém nahrát několik desítek hodin. Hra se neskládá jen z hlavních úkolů, ale i z řady vedlejších úkolů a dalších aktivit, které se můžete rozhodnout splnit. Zajímavost vedlejších úkolů a aktivit je tak půl na půl, kdy u některých jsem se docela bavil, protože přinášely i zajímavé oživení, třeba v podobě nějaké té logické hádanky, jiné jsou spíše nudnější a generické, jako v jiných hrách s otevřeným světem. Obsahově je tedy We Happy Few opravdu velkou hrou a nemusíte se bát, že by vývojáři vás tady nějak natáhli. O to více zamrzí, že hratelnost vše shazuje, protože pokud by i tu vývojáři vyladili, měli bychom tu něco opravdu výjimečného.

V čem We Happy Few rozhodně boduje, je vizuální zpracování a celkový umělecký styl, trochu připomínající oblíbenou sérii Bioshock. Vše je pěkně detailní, městečka mají pěkný design, což se dá říci i o postavách, které během hraní potkáte, mezi nimiž jsou i ikoničtí policisté. Jen se tedy postavy dost opakují a jejich vzhled není tak rozmanitý, ale to mi po několika hodinách popravdě zase tolik nevadilo. Více skinů by ale určitě nebylo ke škodě. Zatímco pěkné vizuální zpracování je rozhodně jedním z největších kladů hry, to samé nemohu říci o technické stránce. Framerate občas zahaproval, stejně tak jsem narazil na řadu grafických bugů a glitchů, které by ve finální hře být neměly. A když k tomu připočtu i ne příliš velkou vyladěnost, kdy třeba po smrti se objevíte umírající na lavičce, není to zrovna super. Tohle snad vývojáři v následujících týdnech a měsících opraví, protože jde o něco, co při troše snahy nemuselo ve hře být. A je to navíc i celkem jednoduše opravitelné. Než svoji recenzi ukončím, přeskočím zpět na pozitivní vlnu. Musím totiž zmínit docela povedený soundtrack a samotné ozvučení, starající se o solidní atmosféru zdejšího světa. Stejně tak je docela povedený dabing všech postav, které během hraní potkáte.

We Happy Few je hra, od níž se čekalo možná až příliš, za což si ostatně mohou i samotní vývojáři svými prohlášeními. Nepřekvapí proto, že nedokázala vysoká očekávání naplnit, ba co více, ani se k nim zdaleka přiblížit. Na jednu stranu tu máme na první pohled zajímavý svět, dobře zpracovaný příběh a solidní atmosféru, na druhou stranu skřípě to nejdůležitější, a to hratelnost, která je značně diskutabilní. Až vývojáři opraví řadu chyb a nedodělků, dodají veškerý plánovaný obsah, pak bych mohl hru doporučit, pokud se bude prodávat za sníženou cenu. Nyní ale musím před jejím nákupem spíše varovat, protože pod pěknou slupkou jde o hru plnou klamů, z níž budete spíše otráveni.