Recenzovaná verze: PlayStation 5

Vývojáři ze Supermassive Games zatím dokázali s každým dílem The Dark Pictures Anthology přijít se zajímavou zápletkou, a jinak tomu není ani u The Devil in Me. Tato hra se točí kolem vůbec prvního amerického sériového vraha H. H. Holmese, jenž otevřel v Chicagu hotel v době probíhající Světové výstavy, v němž následně provedl mnoho vražd. Když byl dopaden, přiznal se jen k 27 vraždám, ale podle odhadů mohl zabít i několik stovek lidí. To by z něj dělalo i jednoho z vůbec nejaktivnějších sériových vrahů historie, ale je otázkou, jak moc je to pravda, a jestli už to není jen součástí nějaké dost za vlasy přitažené legendy. Každopádně za vraždy byl nakonec tento hrůzostrašný zločinec odsouzen k trestu smrti oběšením. Protože sem tam sleduji dokumenty o sériových vrazích, docela jsem se na The Devil in Me těšil. Už děsivý prologue hry mě dokázal docela dost navnadit na další události, protože se odehrává v minulosti a ukazuje nejen vraždu zamilovaného páru, ale také odsouzení H. H. Holmese. Následně se hra přenese do současnosti a sleduje skupinku dokumentaristů z Lonnit Entertainment, která ráda vypráví příběhy o sériových vrazích. Zrovna se ale této skupince nedaří, a i proto, když se naskytne příležitost dozvědět se spoustu doposud neodhalených informací o prvním americkém sériovém vrahovi, neváhá vyrazit na opuštěný ostrov. Na něm se nachází velký hotel s muzeem o Holmesových vraždách.  

Po vydařeném a hodně navnaďujícím začátku hra trochu ztratí tempo a zaměřuje se hlavně na představení jednotlivých členů týmu, kteří úplně za jeden provaz netáhnou a mají mezi sebou menší spory, ale také romantické vztahy, které můžete sami ovlivňovat. Seznamovací začátek ale brzy skončí, protože hostitel zmizí a skupinka dokumentaristů se ocitne ve zdánlivě opuštěném hotelu. Aby toho nebylo málo, začne ji celkem záhy pronásledovat děsivý vrah, takže si začnou všichni v týmu uvědomovat, že jsou součástí krvavé brutální hry, kterou nemusejí přežít. Hotel je jedno velké bludiště s pohyblivými stěnami, ale také děsivými nástrahami a pastmi, do kterých se mnohou dokumentaristi chytit, takže je nutné důkladně zvažovat každý krok, který může vést k dalšímu pokračování či k hodně nepěkné smrti někoho z týmu.

Dle mého je hotel zatím nejlepším místem, jaké se v sérii The Dark Pictures Anthology objevilo. Tomu dopomáhá nejen jeho kvalitní design a řada temných zákoutí, ale také od začátku elektrizující, děsivá a kolikrát až v mnoha momentech skličující atmosféra, o níž se velkou měrou stará kvalitní ozvučení i výborný soundtrack, krásně dokreslující jednotlivé scény, ať už jde o úprk před vrahem či průzkum samotného hotelu a jeho okolí. Vývojáři navíc dokážou i vylekat nějakou tou nečekanou lekačkou. Těch moc není, ale když takové situace přišly, docela jsem před televizí nadskočil. Jaká změna oproti akčnějšímu House of Ashes, kde bylo zlo jasně definováno už od začátku. The Devil in Me je návratem do hororového žánru, a to vlastně ve vší parádě. Svoji atmosférou hodně připomínající třeba The Saw nebo i ty nejpovedenější díly Halloweenu.

Musím se přiznat, že hrdinové z dokumentaristického týmu mi na začátku nepřišli moc sympatičtí, ale nakonec jsem si k několika z nich našel cestu a celkem si je oblíbil. Ať už šlo o Marka, Jamie nebo investigativní novinářku Kate, kterou dobře zahrála herečka Jessie Buckley (Hra špionů nebo Černobyl). I proto jsem byl následně zděšen, když jsem o některou z těchto postav přišel, a to naprosto šíleným, krvavým a hodně děsivým způsobem. I když už mám mnoho podobných her za sebou, dokázali mě vývojáři ze Supermassive Games i v The Devil in Me překvapit tím, jak mohou hrdinové umřít, a některé smrti jsou opravdu šokující, možná až nechutné, a jen těžko je dokážu vymazat z paměti. Zvláště při pomyšlení, že do těchto situací jsem hrdiny dostal sám rozhodnutími, které jsem v průběhu hraní udělal. The Devil in Me tak rozhodně není hrou pro děti a možná bych i řekl, že jde o doposud nejkrvavější a nejděsivější díl.

The Devil in Me je jako předchozí tvorba studia Supermassive Games spíše interaktivním filmem, v němž sledujete dění, děláte sem tam menší i velká důležitá rozhodnutí, která následně ovlivní příběh i osudy jednotlivých hrdinů. A tato nepředvídatelná rozhodnutí pořád fungují skvěle a mají velký vliv na samotnou zábavu. Vývojáři už ale u posledního dílu House of Ashes přidali daleko více hratelných pasáží, v nichž bylo možné lokace více prozkoumávat i díky novince v podobě volné kamery, no a v The Devil in Me v tomto trendu pokračují. Lokace jsou větší, hrdinové v nich mohou přeskakovat překážky, podlézat stoly či zátarasy, případně šplhat po žebříkách nebo si pomáhat k dostání se do vyšších míst přesunutím třeba velké krabice na vozíku. Jsem rád, že hra tyto volnější pasáže obsahuje a je možné v nich hledat nejen cestu dál, ale i vyřešit sem tam menší logický problém či nacházet různé dokumenty, které o místu a hlavním vrahovi prozradí další podrobnosti.

Bohužel ale také musím říci, že herní základ na takový průzkum moc uzpůsoben není, což je vidět hlavně na dosti krkolomném ovládání hlavních hrdinů i jejich pomalé neohrabané chůzi či toporným animacím. Ty nejsou plynulé a při pohybu i akcích vypadají spíše jako roboti než lidé, což je vážně škoda. Naprostý kontrast s filmečky, v nichž byl použit motion capture a vývojáři se pokoušeli o co nejvěrnější přenesení hereckých výkonů ze studia na televizní obrazovku. Pokud se vývojáři rozhodnou na volnějších a více hratelných pasážích i do budoucna stavět, budou muset tento neduh eliminovat.

Vývojáři větší důraz na hratelnost podpořili i tím, že každý hrdina má unikátní předmět, který může využívat při průzkumu prostředí či k vyřešení nějaké té hádanky nebo problému. Charlie má třeba kartičku pro odemykání zámků, Kate zase pero, s nímž dokáže zjistit, co bylo napsáno na v sešitě na odtržené stránce. Jamie má speciální zařízení na přepojování elektrických obvodů a Erin je vybavena směrovým mikrofonem a sluchátky, takže dokáže slyšet zvuk přes zdi. Unikátní vybavení pro jednotlivé hrdiny zní fajn na papíře a cením, že se vývojáři pokusili tímto udělat hratelnost ještě rozmanitější. Na druhou stranu je jen málo situací, kdy je možné tyto unikátní předměty každého hrdiny využít. Třeba pero Kate jsem využil za celou hru jen jednou. I proto tyto předměty nakonec nemají takový vliv na hratelnost, jakou by mohly mít.

První dohrání The Devil in Me zabere zhruba šest až sedm hodin, což je v rámci série The Dark Pictures Anthology standard. Navíc se hra neprodává za plnou cenu, takže herní doba není dle mého pohledu problém. I vzhledem ke skutečnosti, že má The Devil in Me velkou znovuhratelnost. Na první zahrání mi umřeli hned 3 hrdinové, ale jako u všech her od Supermassive Games, mohou přežít naprosto všichni, stejně tak ale mohou všichni umřít. Druhé hraní s jinými rozhodnutími proto může být naprosto jiné. Navíc na rozhodnutí nemusíte být na druhé hraní sami, protože stejně jako předchozí díly tu je přítomen multiplayer. Rozhodnutí tak můžete činit i s kamarády nebo rodinou.

Pokud jsem z něčeho vyloženě rozpačitý, je to vizuální zpracování, které je hodně nevyvážené. Zatímco u některých scén jsem si říkal, jak vypadají velmi dobře, ať už jde o celkovou kvalitu, nasvícení nebo solidní obličejové animace (ty stále nedosahují kvalit her Quantic Dream a bohužel ani letošního The Quarry od stejných vývojářů), u jiných jsem jen kroutil hlavou nad tím, jak vše, co se mi v jiných scénách líbilo, bylo vyloženě nedodělané a ošklivé. Jako kdyby určité pasáže hry dělalo naprosto odlišné a nezkušené studio. Tato vizuální nevyváženost se děje u série The Dark Pictures Anthology vůbec poprvé a vážně bych chtěl vědět, co za ní stojí. Stejně tak nepotěší sem tam nějaký ten grafický glitch, který sice nemá žádný velký vliv na hratelnost, ale na celkovém dojmu nepřidá. Devil in Me má každopádně jako předchozí díl dva režimy zobrazení, jeden se zaměřuje na co nejlepší zpracování a druhý na framerate. Ačkoliv jsem mezi oběma režimy přepínal, viditelných rozdílů ve vizuální kvalitě jsem nenašel, takže jsem preferoval lepší framerate, díky němuž je hra plynulejší, hlavně v rychlejších pasážích.

I přes pomalejší a trochu ospalejší začátek si mě The Devil in Me omotal kolem prstů svoji až kolikrát skličující atmosférou, výborným prostředím, děsivým protivníkem a také několika slušně napsanými hrdiny, které jsem si dost oblíbil. Tématem i prostředím mi hra vyloženě sedla a jen těžko bych ji mohl po této stránce něco vyčítat. Co je ovšem horší, jsou hratelné pasáže, které nejsou tak plynulé a kvalitní, jak by mohly být. Tady mají vývojáři do budoucna ještě mezery, a také zamrzí dost nekonzistentní vizuální zpracování. I přes tyto nedostatky ale mohu The Devil in Me doporučit všem fanouškům žánru i hororů, protože od ní dostanou kvalitní zábavu na minimálně dva večery.