Recenzovaná verze: PlayStation 5

Za hrou Atomic Heart stojí studio Mundfish, které má dle oficiálních informací sídlo na Kypru, ačkoliv je hlášeno v hlavním ruském městě. Možná i proto nepřekvapí, že jako tématiku si pro ni vybralo prosperující Sovětský svaz po druhé světové válce. Nechci zde zacházet do politických detailů, ale nutno podotknout, že hra vychází v poněkud kontroverzní dobu s ohledem na světové události. Nehodlám tyto aspekty zahrnout do recenze, ale musím říct, že z celkové oslavy a propagace rudých soudruhů musí mít většina obyvatel Ruska skutečně velkou radost.

Příběhově se hra odehrává v 50. letech minulého století. Druhá světová válka byla velmi drsným obdobím, ale paradoxně to pomohlo Sovětskému svazu k tomu, aby došlo k ohromnému technologickému boomu. Vědec Dmitrij Sečenov dokonce došel tak daleko, že vyrobil programovatelnou látku, kterou nazval Polymer. Ta umožnila vzniknout všelijakým robotům a nejrůznějšímu vyspělému vybavení. Do toho tu máme jakési nanobotí rukavice a například i Thought, což je zařízení, které funguje jako internet na základě kolektivního myšlení. Hra Atomic Heart se tedy odehrává v jakési alternativní minulosti, jako třeba poslední díly série Wolfenstein.

Hlavní hrdina Nechaev je vyslán do Oblasti 3826 – vzdálené vědecké zařízení pro ty nejlepší sovětské vědce, aby dohlédl na to, že dojde k optimálnímu spuštění neuronové sítě Kollektiv 2.0. Ta by umožnila ovládat roboty za pomoci pouhé myšlenky, což by technologický pokrok ještě zrychlilo. Bohužel se to nepovede dle plánů a dojde k robotické vzpouře. Příběh je spíše béčkového rázu. Místy dokáže překvapit svými zvraty, ale spíše tu působí jako jednoduché pojítko mezi jednotlivými úkoly, aby tu značně nesympatický hlavní hrdina neběhal jen tak bezcílně, byť se občas i tak děje. Co se autorům moc nepovedlo, tak jsou dialogy, které jsou velmi ploché a nevýrazné. Někdy jsem měl i pocit, že se v nich něco ztratilo v překladu, protože nedávají moc smysl. Občas vás z letargie vytrhne trapný humor vašeho společníka a solidním bizárem je pak i lascivní lednička, která vám umožní vylepšovat vybavení a u toho vás stihne svádět. Ehm, tohle ne.

Hra se od prvního počátku netají tím, že velkou inspirací byl BioShock, hlavně poslední díl s podtitulem Infinite. Hlavní hrdina Nechaev vám umožní prožít v jeho kůži jeden z nejkrásnějších úvodů ve videohrách, který na mě skutečně udělal obrovský dojem. Ocitnete se totiž na jedné z obřích létajících plošin, kterou se podařilo soudruhům za pomoci technologického pokroku dát dokupy. Z té pak poměrně pompézním způsobem odlétáte v žigulíku (ne nedělám si srandu) a vydáváte se za dobrodružstvím.

Po tomto parádním úvodu je možná trochu zklamáním, že je Atomic Heart jen klasická normální first-person střílečka, která je obohacena o několik RPG prvků. Major Nechaev má k dispozici speciální hi-tech rukavici v níž má dokonce umělou inteligenci, Charlese. Charles je poměrně mluvka, takže se občas vyjádří k aktuálnímu dění, dokáže pomoci s přesunem předmětů, hackuje dveře a terminály a dokáže i bojovat se stroji. Podobně jako třeba u série BioShock, tak i zde je k dispozici vcelku rozsáhlý arzenál zbraní. Nebude tak chybět sekera, samopal, brokovnice, pistole nebo dokonce energetické pušky. Veškeré zbraně lze postupně vylepšovat a dopřát jim tak do vínku nejrůznější zlepšováky, které se kromě účinnosti dost rapidně podepíšou na jejich vzhledu. Hlavní hrdina může využít i specifické schopnosti, jako je schopnost vidět skrze zdi či pomocí telekineze hýbat s věcmi. Popravdě tyto prvky využijete spíše u několika hádanek, ale nikoliv v samotné akci, kterou by mohly ozvláštnit.

Hra je poměrně dost stavěná na to, že nábojů moc nenajdete, a tak je třeba si je vyrobit nebo najít skrze důkladnější průzkum. Soupeři umějí občas slušně potrápit a střety s nimi jsou zkrátka náročné. Zejména pokud je nepřátelských robotů více, tak budete mít co dělat, abyste na ně našli ten správný recept, zvláště při trochu krkolomném ovládání. Kromě vhodně načasovaných úderů je třeba využívat také včasných úhybů. Atomic Heart sice mohl z několika uniklých ukázek vypadat jako rychlá akce ve stylu Serious Sama, ale nakonec má opravdu spíše blíže k pomalejšímu Bioshocku.

Hra občas dost neefektivně využívá respawnu robotů. Takže ve chvíli, kdy chcete například otevřít dveře, abyste se dostali dále, tak jste stále dokola napadáni roboty. Osobně mi přišlo, že Atomic Heart nemá příliš vybalancovaný počet nábojů na počet skutečných protivníků, takže se dost často budete muset uchýlit k boji zblízka, který nefunguje úplně optimálně a s opakovanými úskoky jsem si tak přišel, jako u zpackaného soubojáku hry The Callisto Protocol.

Ale aby se ve hře pouze nestřílelo, tak tu máme také jednoduché puzzly, které je potřeba vyřešit pro další postup. Tady jsem autory začal doslova proklínat. Nemám nic proti tomu, když musím občas deaktivovat nějaký zámek na dveřích nebo překonat různé překážky, ale nesmí se z toho stát doslova nekonečná záležitost. Zejména v prvním komplexu strávíte desítky minut, než se vám podaří vůbec otevřít jedny dveře za pomoci komplikovaného zařízení. Bylo to neskutečně otravné a neskutečně úmorné.

Hra trpí zásadním neduhem, a tím je efekt stereotypu, a to i přesto že ji hrajete teprve 2 hodiny. Autoři vám totiž nabídnou naprosto famózní úvod, kde sice s přimhouřeným okem musíte strávit hrdinovu až trapnou nesmrtelnost, ale následně vás zavřou do úvodního komplexu, ze kterého přibližně prvních 5 hodin vůbec nevylezete. Okamžitě se tak vytratí nadšení z úvodní pasáže a budete se modlit, abyste vůbec kdy ještě viděli denní světlo. Myslím si, že úvodní pasáž bude pro spoustu hráčů zároveň tou poslední.

Hra Atomic Heart lákala na otevřený svět, ale ten tu spíše funguje jako určitý předěl mezi hlavními úkoly a vedlejšími aktivitami. Většina hlavních úkolů se odehrává v rámci uzavřených zařízení a koridorů, což je zkrátka pruda. Sem tam se ale podíváte i ven do menších stanic, domů, na dětská hřiště a další místa. Problém je ten, že se to všude hemží otravnými roboty a po chvilce to přestane být zábavné. Nehledě na to, že samotný otevřený svět moc zajímavý není.

Jak už bylo zmíněno, tak bunkry a vědecké komplexy jsou takzvaně na jedno brdo a jejich level-design není kdovíjak nápaditý. Povětšinou se budete pohybovat po stále stejných chodbách a mírnou obměnu pak představují jednotlivé místnosti nebo kanceláře. Povětšinou ale jde o to, že je většina předmětů rozmístěna jinak, než tomu bylo předtím. Ve své podstatě se však pohybujete po stále stejných lokacích a z velmi slušného grafického podání se tak snadno stává nezajímavá šeď.

Hratelně vás hra Atomic Heart bohužel moc neoslní. Maximálně tak tím, že je plná poměrně neodpustitelných chyb. Mnohdy jsem totiž po laboratořích nebo chodbách běhal jako zmatené kuře, abych následně zjistil, že hra zkrátka odmítá nascriptovat nepřátele, otevřít dveře nebo aktivovat následující úkol. Běžně se vám bude stávat, že se nepřátelé budou hrnout takzvaně odnikud, a nemluvím ani o tom, že hra občas spadne do hlavního menu konzole.

Čím ale oslnit dokáže, tak je dozajista grafická stránka. Ta vyniká zejména v exteriérech, kde je vidět každý detail nejen samotných postav, ale také robotů a okolní vegetace. Vše běží v plynulých 60 fps, které klesají spíše občasně. Hra je tak v některých momentech skutečně dechberoucí a je zní cítit next-gen provedení, které však bylo mírně brzděno starší generací. Kde poté hra ztrácí, tak to jsou ony podzemní bunkry, kde však strávíte poměrně velkou část hry, což je škoda. Co si u hry ale snadno zamilujete, tak je výborný soundtrack, který se nebojí experimentovat a vhodně vám do vizuálního opojení pouští různé hudební žánry. Autorem soundtracku je z části skladatel Mick Gordon, kterého fanoušci videoher budou znát díky sérii DOOM studia id Software.

Hra Atomic Heart vás v prvopočátku doslova ohromí a budete se těšit, co přijde dále. Jenže čím více ji budete hrát, tím spíše máte chuť jí vypnout, odložit a už se k ní nevracet. Ve výsledku se tak jedná spíše o naleštěný klon BioShocku, který v zásadních aspektetech hratelnosti příliš nefunguje a mnohdy vyloženě selhává, a nepomáhá mu v tom ani pompézní grafické zpracování nebo netradiční zasazení.