Recenzováno na konzoli: PlayStation 4

Nemýlím-li se, a pokud jsou naše archivní záznamy přesné (což zřejmě nebudou), pak je to vůbec poprvé, kdy recenzujeme nějaký z dílů Tales. Neptejte se nás, proč tomu tak je, spíše se zeptejte, čím jsou hry ze série Tales natolik výjimečné, že se jim podařilo přežít velké vymírání v třetihorách (rozuměj v éře PlayStation 3). Odpověď možná mnohé překvapí – nejsou výjimečné prakticky v ničem, pouze se na rozdíl od konkurence už celá léta drží úzkostlivě své koncepce a zbytečně neriskují, díky čemuž se pro fanoušky JRPG staly symbolem stability a kontinuity. Lidé proto víceméně tuší, co od her ze série Tales čekat, což se o jiných sériích tak docela říci nedá. První díl vyšel už v roce 1995, a to ještě pro konzoli SNES. Na Západě však začali hráči tuto hluboce konzervativní sérii, jež se vyznačuje nezaměnitelným výtvarným stylem v duchu japonského manga a anime, vnímat až tak kolem roku 2003, kdy na Nintendo GameCube vyšel doposud pravděpodobně nejlepší díl „Tales of Symphonia“. Zmínit je ale nutné ještě loňský přírůstek „Tales of Zestiria“, a to zejména proto, že má s nejnovějším dílem hodně společného…

...po nutné úvodní lekci z historie následuje další, tentokrát o příběhu dravé Velvet Crowe, která v touze po pomstě málem zničila celý svět. Předpokládám, že zde nebude mnoho těch, kteří hráli Tales of Zestiria, či sledují velmi povedené anime „Tales of Zestiria X“, jež je volnou adaptací herního příběhu Zestirie, a kde tvůrci už loni vyčlenili hned dvě samostatné epizody věnované Velvet Crowe (to víte, reklama je reklama). Berseria je totiž de facto prequelem k Zestirii, i když velmi nenuceným, koneckonců oba příběhy dělí kontinenty a také celá desetiletí, možná i staletí. Avšak základní námět je stejný a propojuje oba světy. A tak i v Berserii existuje „zlomyslnost“, což je zlá energie, která mění v monstra slabé povahy, jež se nechají ovládnout a pohltit hněvem nebo nenávistí. Velký vliv si proto vymohli exorcisté, kteří tato monstra hubí za pomoci serafínů, tj. bytostí podobných lidem, jež jsou obdařeni velkou silou. Avšak exorcisté se serafíny nakládají jako s otroky a celou společnost, jež obývá těžce zkoušený ostrovní svět zvaný Midgand, ovládají přísnými regulemi. Většinu moci pro sebe uzurpoval charismatický a prostými lidmi téměř uctívaný Artorius, který de facto řídí řád exorcistů. Avšak jeho záměry nejsou vůbec čestné a celému světu tak hrozí velké nebezpečí. Jedinou nadějí se zdá být dívka Velvet, napůl démon a napůl zhrzená i zrazená žena, kterou Artorius kdysi oklamal, zabil milovanou osobu jejího života, a dokonce jí na tři dlouhé roky uvrhl do temné ostrovní kobky. Velvet se však podaří utéct a netouží po ničem jiném než po pomstě, a to bez ohledu na to, kolik bolesti způsobí jiným, a jaké následky to může mít pro budoucnost.

Velvet Crowe je pravděpodobně největší badass v JRPG za poslední roky. Jen ona sama a její motiv slepé pomsty bez ohledu na důsledky táhnou příběh několik desítek hodin. Její motiv a emoce jsou vykresleny velmi dobře, stejně tak jako pohnutky ostatních, díky čemu tu máme po dlouhé době opět JRPG, kde to hýří emocemi a není nouze o morálně kontroverzní kroky, jež Velvet se svými „přáteli“ vykoná. Propracovaný a temnější příběh (nedokázala mu uškodit ani západní cenzura) má velký a do značné míry i využitý potenciál, za což může jeho dobrá vyváženost a citlivé dávkování. Hře se tak povětšinou vyhýbají nudnější a hluché pasáže. Kromě věčně zádumčivé a naštvané Velvet se příběhová linka točí kolem dalších pěti postav, které se skvěle doplňují, a s nimiž zažijete nejen vypjaté momenty, ale také vtipné a ujeté kreace. Koneckonců tu mluvíme o japonském RPG, kde toto zákonitě patří k celkovému koloritu. Spolu s Velvet tak světová moře brázdí ještě optimistický samuraj Rokurou, který věří v posvátnou sílu své čepele, pirát Eizen provozující své ušlechtilé řemeslo na korábu Van Eltia – mimochodem, Eizen je starší bratr Edny, jedné z hrdinek Tales of Zestiria – serafín Laphicet, jehož Velvet doslova ukradne exorcistům, ztřeštěná a věčně provokující čarodějka Magilou, a nakonec dívka Eleanor, bývalá exorcistka, jež se k Velvet přidá tak trochu proti vlastní vůli. Vesměs se jedná o zábavné a dobře napsané postavy, jež svou morální kontroverzností a schopností být hodní i zlí zároveň bez potíží zastiňují charaktery z ostatních Tales her. A nejspíše právě proto se tvůrci rozhodli tento díl okořenit pirátskou tématikou, pro kterou má slabost snad úplně každý, a to i navzdory tomu, že oslavujeme ve skutečnosti bandity a násilníky.

Jak už to v sérii Tales bývá pravidlem, příběh je vyprávěn ve třech základních rovinách. První jsou skvělé animované FMV, kterých hra nabízí hned několik, avšak jejich celková délka nepřesáhne půl hodiny, což je velká škoda. Další rovinou jsou klasické střihové scény, jež i přes omezené možnosti slaboučkého grafického enginu vypadají efektně a mnohdy velmi živě. V poslední řadě se důležité scény odehrávají prostřednictvím dialogových okének s avatary postaviček, které se tradičně vykecávají a navzájem na sebe reagují. Radost pohledět, na něco takového bychom se vydrželi dívat klidně celý den, o to více, že dialogy jsou svěží a vtipné, včetně několika nezapomenutelných hlášek pronášených s patřičnou vážností i rafinovanou noblesou ("Why do you think that birds fly?"). Tím se dostáváme k dabingu. Řekne-li se slovní spojení JRPG a anglický dabing, většinou se i fanoušci těchto her začnou v prvé řadě potutelně usmívat. Ano, často to nedopadá moc dobře. Tales of Berseria naštěstí není tento případ, zde se naopak daří držet slušnou úroveň a do hlavních rolí byli obsazeni dobří herci. A jestli se domníváte, že je jednoduché obsadit do hlavní ženské role správný hlas, obzvláště do role Velvet, která se neustále pohybuje na hranici psychopatické hysterie, můžete být docela překvapeni. Stačí totiž malá necitlivost a celá póza rozhněvané ženy plné bolesti a smutku může vyznít velmi kýčovitě, bezmála trapně. Nastavit lze samozřejmě i japonský dabing. Za podařený považuji i hudební doprovod, kterému jako obvykle vévodí kvalitní zpívaný opening theme. Ochutnat jej můžete už v naší recenzi.

Na úplný závěr jsem záměrně ponechal samotnou hratelnost, protože ti, kteří se alespoň letmo orientují v sérii, vědí přesně, co bude následovat. Série už léta využívá tzv. „Linear Motion Battle System“, což sice zní složitě a tajemně, ale ve skutečnosti se nejedná o nic jiného, než o vymezenou bojovou zónu, kde se boje odehrávají ve velmi akčním scénáři. Nepřátelé jsou viditelní na mapě, takže když to do některého z nich napálíte (nebo naopak oni do vás), přesunete se do bojové zóny, kde můžete postavy i kameru volně ovládat. Vaši hrdinové používají nejen fyzické a magické útoky, ale také speciální skilly zvané jako „Artes“, jež mohou např. nepřátele omráčit, a tak jej na chvíli vyřadit z boje. Aby to však nebylo tak jednoduché, každá postava má jasně vymezený počet „Soul Gauge“, tj. energie, jež umožňuje aktivovat všechny speciální útoky. Během boje tato energie klesá a víceméně se dobíjí pouze při obraně. To je chytrá pojistka pro to, aby se hráč během bojů nesoustředil primárně jen na útok, ale ve větší míře využíval obranu a taktizování. V konečném součtu lze bojový systém v Tales of Berseria označit nejen za funkční, ale také zábavný. Je totiž velmi svižný, a to většinou oceníte během procházení rozsáhlé světové mapy nebo velkého množství různých dungeonů, kde se to nepřáteli všeho druhu jen hemží. Potěšen jsem byl také dobrou obtížností soubojů s bossy. Zprvu sice padouši dostávali pořádně za uši, ale tak kolem poloviny hry nastal zlom a najednou, bez ohledu na vypracovanou partu, se boje proměnily ve slušnou výzvu. Hra naštěstí obsahuje lehčí i normální obtížnost, což lze během hraní v menu kdykoli změnit.

Dobrý soubojový systém je v každém RPG bez ohledu na japonský nebo západní původ základní podmínkou pro to, aby se hra stala zábavnou. Berseria k tomu navíc přidává hutný RPG obsah, který se netýká pouze propracovaného vývoje postav, ale také například modifikace jejich samotného vzhledu. Během hry lze totiž sbírat různé oblečky a doplňky, jež poté můžete dávat svým postavám, a tak je proměnit v pořádně ujetou skupinku. Dále lze sbírat recepty, uvařit chutné jídlo, a tak zvýšit statusy postavám, vysílat pirátský koráb na daleké výpravy – za kořistí, samozřejmě – prozkoumávat nepovinné dungeony, bojovat se super těžkými nepřáteli, kterých je zde opravdu hodně, vylepšovat své zbraně a vylepšení, atd. Když to vezmu čistě pouze s příběhovou linkou, dočkáte se nějakých 40 – 50 hodin herního času, a to se už dnes často nenosí ani u RPG her. Připočte-li se však nadstavbová část, vyleze výsledná suma nejméně k 70 hodinám. Jinými slovy, pokouším se zde sdělit, že Tales of Berseria není žádnou víkendovou záležitostí, ale během na dlouhou trať, kde utopíte desítky hodin, zažijete kvalitní příběhovou rozkoš, a budete mít po návratu ze školy nebo práce chuť alespoň po několik týdnů pravidelně usedat k televizi s ovladačem v ruce. Berseria není hra, na kterou budete vzpomínat i po letech, ale titul, který je v celé řadě ohledů vyvážený, a tak se na vlně mírného optimismu a zájmu svezete s tímto korábem ze staré školy až do cíle.

Další díl nekonečné a ultra konzervativní skládačky jménem Tales se povedl více než zdařile. Tales of Berseria disponuje přesně těmi prvky, jež žánr vždy zdobily, a kterých se nejedna série v současnosti bohužel vzdala, a to skvěle vyprávěným příběhem s kontroverzní hlavní hrdinkou, sympatickými postavami, silným RPG obsahem a nadprůměrně dlouhou herní dobou. Navíc se podařilo celkem slušně zakomponovat do hry pirátskou tématiku. Hra má tak pouze dvě – pro někoho možná nepodstatné – mouchy: oproti minulému dílu přidala jen minimum inovací, a v oblasti grafické prezentace dokonce žádnou. To sice možná brání recenzentu udělit vyšší známku, ale nijak jej to nelimituje v tom, aby Tales of Berseria doporučil všem fandům japonských RPG. Vyšší cifra tudíž vlastně ani není potřeba, neboť výsledná známka přesně odpovídá titulu, u něhož se JRPG labužník nemůže spálit. Je to dobrý start do silného roku, v němž se bude o pozornost hlásit nejedno japonské RPG, a kde se, tak alespoň doufám, budeme u recenzí scházet častěji. Takže do té doby šťastnou plavbu s Velvet Crowe...