Recenzovaná verze: PlayStation 5

Věřím, že i pro vývojáře muselo být značně frustrující, jak jejich poslední hry dopadly, zvláště když je na nich vidět, že mají svého modrého maskota hodně rádi. Jsem proto moc rád, že se konečně trefili do černého a máme tu hru, která nedělá Sonicovi ostudu a mohl jsem si ji užít po stránce hratelnosti i příběhu. Ten přitom na začátku vypadá celkem standardně. Sonic i se svými přáteli pátrá po smaragdech chaosu, ale následuje událost, za níž stojí zlý doktor Eggman. Sonicovi přátelé jsou chyceni a uvěznění, a jak už to tak bývá, na něm je, aby je zachránil a zároveň i odvrátil blížící se katastrofu. Příběh s několika zvraty a dobře napsanými postavami se mi líbil. Co mu ale trochu vytknu, tak je skutečnost, že se vše v první polovině docela táhne. Příběh nemá potřebné tempo a vlastně se v něm ani moc neděje. Jak se ale příběh ve druhé polovině rozběhl, těšil jsem se na každou další filmovou scénu, abych zjistil, jak vše dopadne. Možná bych i řekl, že jde ve výsledku o jednu z nejlepších a nejpropracovanějších her se Sonicem po příběhové stránce, kterou si ale neužijí jen fanoušci, ale také zcela noví hráči. A těch bude určitě docela dost, zvláště po úspěchu obou filmů.  

Vývojářům ze studia Team Sonic nejde upřít skutečnost, že se vždy snažili přijít s něčím v rámci série neokoukaným a novým, ale ne vždy se vše setkalo s úspěchem u hráčů. Ostatně jsem to už zmínil v prvním odstavci. V současnosti jsou moderní hry s otevřenými světy, a na tento koncept vývojáři najeli i ve hře Sonic Frontiers, ačkoliv se zdráhali nazvat ji klasickým open-worldem. A o ten jde tak z půlky. Sonic procestuje hned pět naprosto odlišných ostrovů, kdy každý je velký a má unikátní atmosféru i vzhled. Zatímco první připomíná i díky dešti a atmosféře smutný svět hry Death Stranding, Sonic se následně dostane i na rozžhavenou poušť, lávový ostrůvek a tak dále. Každý ostrov má otevřenou strukturu, takže ho můžete prozkoumávat, řešit v něm lehčí solidně navržené hádanky, překonávat překážky, jezdit po drahách a sbírat mince, případně bojovat s protivníky. Ačkoliv se může zdát, že se otevřený svět k Sonicovi moc nehodí, opak je ve výsledku pravdou.

U 3D her se Sonicem jsem měl většinou pocit, že vývojáři je nedokázali správně nastavit a většinou tak vznikl šílený špatně ovladatelný kočkopes, u něhož jste nevěděli, jestli jde o plošinovku nebo nějakou potrhnou závodní hru. U Sonic Frontiers je tomu ale jinak, protože od počátku jde o plošinovku s pevně nastavenými pravidly a velmi dobře vyladěným ovládáním, abyste mohli se Sonicem dosáhnout vysoké rychlosti a v ní překonávat plošinky a nejrůznější překážky, které se vám postaví do cesty. Pocit z rychlosti je výborný, stejně tak je zábava se po otevřených světech pohybovat. Vlastně bych i řekl, že pocit z rychlosti a pohybu je stejně dobrý jako třeba u Spider-mana studia Insomniac Games, kde ačkoliv bylo rychlé cestování, člověk měl neustále chuť jen tak skákat po virtuálním New Yorku. A zde je to stejné, ačkoliv se vše odehrává v naprosto odlišném prostředí. I proto pak tolik nevadí lehce opakující se aktivity nebo stejná struktura hlavních misí na jednotlivých ostrovech, jejichž cílem je posbírat drahokamy či speciální ostrovní materiál.

Už jsem zmínil, že Sonic může na jednotlivých ostrovech plnit řadu výzev, ale vývojáři připravili i Vaulty, což jsou speciální úrovně, věrné klasickým dílům. Každá úroveň, ať už 3D nebo 2,5D je velmi dobře navržena, odehrávají se navíc v ikonických lokacích z předchozích her (Green Hill, Chemical Plant nebo Sky Sanctuary), přičemž je v nich cílem nejen rychlé dokončení, ale i vysbírání všech hvězd či dostatečné množství peněz. Jsem rád, že hra Sonic Frontiers tyto pasáže obsahuje a dává zavzpomínat na původ Sonica, jde o dobrou nostalgii, ale zároveň i zábavnou, krásně doplňující celý balíček. Jak jste pochopili z předchozích řádků, Sonic Frontiers je hodně velká zábava a hvězdou je bez debat samotná hratelnost, která má ale i jeden menší nedostatek. Tím je kamera, která si občas dělá, co chce, a tím dochází i k dost frustrujícím okamžikům, hlavně během soubojů s protivníky.

Když Sonic běhá, skáče, řeší hádanky nebo překonává překážky, jen těžko bych mu něco vyloženě vyčítal, ale souboje s protivníky jsou na tom bohužel hůře. Po ostrovech se vám postaví do cesty mimozemská stvoření, která se hodí do hry vzhledem k jeho příběhovému pozadí. Souboje s těmito protivníky ale moc zábavné nejsou i přes docela slušně navržený soubojový systém založený na výpadech Sonica, řadě komb, parry systému (ten moc nefunguje) i uskakovýní jako u Souls her. Protivníci totiž mají tendenci se docela hodně krýt, takže jim musí Sonic prorazit obranu. Jenomže se velmi často děje, že je protivníků více, a když jsem prorazil jednomu obranu a chtěl ho dodělat, tak Sonic začal raději skákat po jiném, který přešel do obrany, a takhle se ze souboje stával kolikrát spíše začarovaný kruh kvůli nefungujícímu zaměřování a neposedné kameře. Souboje s řadovými protivníky jsou velkou slabinou hry.

Co je ale znatelně lepší, jsou souboje s minibossy a velkými bossy. Minibossové se pohybují po ostrovech, jsou rozmanití a na každého je nutné vymyslet trochu odlišnou strategii, navíc představují i slušnou výzvu. Vlastně jsem si chvilku říkal, že se ze Sonica v těchto pasážích stává trochu Souls hra, ale vzhledem k tomu, že jsem se docela dobře bavil, nevadilo mi to. Každý ostrov je pak zakončen soubojem s obrovským hlavním bossem. Tyto souboje jsou správně epické, jak byste od Sonica čekali, ačkoliv trpí občas na neposednou kameru a vizuální přeplácanost. Efektů je tolik, že jen těžko odhadujete, jestli na vás něco letí a čemu je nutné se vyhnout. Zvláště u druhého velkého létajícího bosse to bylo z tohoto pohledu opravdu slušné psycho, protože jsem kolikrát nemohl odlišit efekt od blížící se rakety, takže jsem se trochu strachoval, abych nechytl zuřivost nebo minimálně epileptický záchvat.

I když mám k Sonic Frontiers i pár výhrad a ne všechny nápady vývojáři dotáhli do zdárného konce, nakonec jsem se dobře bavil po celou dobu, a to se mi u hlavní hry se Sonicem už hodně dlouho nestalo. Věřím, že se vývojářům povedlo postavit kvalitní základ, na němž mohou do budoucna stavět. Každopádně můj herní čas se nyní vyšplhal ke slušným 20 hodinám, ale rozhodně jsem nesplnil vše na 100% ani vše neobjevil, takže je důvod se vracet a ostrovy dál prozkoumávat a odhalovat jejich tajemství. I třeba kvůli líbivému soundtracku se spoustou krásných skladeb, krásně se hodící k Sonicově rychlé hratelnosti. Klidně bych soundtrack u Sonic Frontiers označil za jeden z nejlepších, jaký se v Sonic hře objevil.

Kromě hratelnosti musím vývojáře pochválit i za povedenou vizuální stránku s pěknou stylizací, díky níž hrdinové vypadají moc roztomile a mají i dobré animace. Hra navíc jede buď ve 4K rozlišení při 30fps nebo dynamickém rozlišení při 60fps. Vzhledem k povaze hry je nejlepší druhá volba, ačkoliv sem tam jsem si všímal poklesů. Zamrzí, snad vývojáři zjednají nápravu. Co je ale dle mého daleko větší a bez debat největší problém celé hry, který ji značně podkopává nohy, jsou doskakující objekty v prostředí. Hodně dlouho jsem neviděl open-world hru, která by se takto dokreslovala na konzoli PlayStation 5 s jeho rychlým SSDčkem. Je zcela běžné, že nepřátelé, skály, ale i dráhy či skokánky, které je možné využívat při pohybu po světě, se vykreslují jen několik metrů před Sonicem. Při té rychlosti je tak zcela nemožné si cesty plánovat více dopředu, protože prostě nevíte, kde se jaký skokánek nebo dráha nachází. Z technického stavu jsem byl a vlastně stále jsem u hry Sonic Frontiers hodně zklamaný, protože si snadno dokážu představit, že by bez těchto otravných problémů byla ještě zábavnější a možná i o stupínek lepší. V normálních úrovních se tyto problémy nedějí, v otevřeném světě ovšem stále, i proto si myslím, že technologie, kterou vývojáři použili, není pro podobný typ hry moc vhodná. Možná si to během vývoje také uvědomili, ale už asi nebylo možné engine změnit. 

Jak už jsem zmínil hned na začátku, na Sonic Frontiers jsem se zrovna dvakrát netěšil, ale o to více překvapil svoji zábavnou hratelností, vyladěným ovládáním, solidním příběhem, dobrou prezentací i chytře vymyšleným konceptem, na kterém mohou vývojáři do budoucna stavět. Ti se za nejnovější Sonicovo dobrodružství nemusejí stydět, ačkoliv technický stav je na obrovské zamyšlení, stejně jako ne moc zábavné souboje s řadovými protivníky a neposedná kamera. Rozhodně se ale nemusíte bát za Sonic Frontiers utratit peníze, vlastně mohu nákup všem fanouškům Sonica i plošinovek doporučit. Dobře jsem se bavil po celou dobu a věřím, že budete i vy.