Recenzovaná verze: Nintendo Switch

Olympijské hry s Mariem a Sonicem jsme tu měli už několikrát, a to i ty zimní. Pokud jste nějakou předchozí hru hráli, budete tu od prvního okamžiku jako doma, protože vývojáři jedou na dost stejné vlně a do nějakých velkých přehnaných inovací se nepouštěli. Každopádně takovým tím hlavním režimem je tu příběhová kampaň, v níž DR. Eggman a Bowser vytvořili speciální retro konzoli a poslali skrze ni oblíbené hrdiny na Olympiádu v Tokiu, ovšem do roku 1964. Příběh zní hodně bláznivě a bláznivý i je, ale bohužel po pár minutách zjistíte, že není moc zajímavý a vlastně je jen slouží jako taková ta omáčka, aby mohli vývojáři vytvořit nějakou kampaň. Rozhodně nemá ambice udržet hráčovu pozornost, ba naopak spíše brzdí tempo a hlavně od samotných sportovních miniher velmi častými rozhovory, které nejsou nějak extra dobře napsány a spíše nudí.

Když dojde konečně na hratelnost, budete postupně zkoušet jednotlivé sportovní disciplíny ve 2D retro podání i moderním 3D, abyste se následně zachránili a dostali zpět. Dalo by se říci, že kampaň v tomto slouží i jako takový velký tutoriál, který ale navíc obsahuje i řadu docela zábavných miniher a můžete si v něm odemknout i další postavičky ze světa Maria a Sonica, s nimiž je možné hrát. Tím nejzajímavějším na kampani mi přijdou různé cedule s informacemi o Olympijských hrách, případně hrách s Mariem a Sonicem, což je jistě fajn. Ani to ale určitě nezakryje onu rozporuplnost, kterou jsem po dohrání cítil. Od kampaně jsem čekal daleko větší propracovanost i celkově lepší prezentaci.

Příběhový režim vám jako takový zabere zhruba šest až sedm hodin hraní, záleží hlavně na tom, jak moc budete opakovat jednotlivé disciplíny. Ty si můžete všechny vyzkoušet i mimo kampaň samostatně v menu, stačí si nějakou vybrat a hrát, ať už sólo nebo s kamarády. Disciplíny jsou rozděleny do 2D a 3D části. Ve 2D osmibitové části je disciplín přesně deset, mezi nimiž je nejen klasický běh na 100 metrů, ale také jízda na kajaku, střelba, judo nebo marathon. 3D část nabízí jednotlivých disciplín daleko více, přesněji 21, přičemž mezi mé nejoblíbenější určitě patří skateboarding, hod oštěpem, box nebo běh na různé způsoby. Naopak jsem si moc neoblíbil jízdu na koni, surfování a ani fotbal (prosím Nintendo, udělejte nový Super Mario Strikers ) či jiný velký sport, který se moc pro podobné zpracování nehodí. Novinkami mezi disciplínami je celkem zábavné lezení po stěně nebo nezáživné karate.

Ovládání většiny disciplín je hodně jednoduché, aby ho zvládl naprosto každý hned, jakmile hru zapne, a to i naprostý začátečník či občasný hráč. Přesto je pár disciplín, kde je dle mého ovládání náročnější a trochu krkolomné, než by muselo být. Většinu disciplín je možné ovládat skrze klasická tlačítka na gamepadu a jsou tedy hlavně založené na správném načasování. Pár disciplín je ale možné ovládat pohybem za pomocí Joy-Conům. Tady je ale nutné zdůraznit, abyste měli kolem sebe dostatek místa, protože jinak hrozí, že si třeba při házení oštěpu rozbijete půlku obýváku. Zatímco některé disciplíny se hrají dobře klasickým ovládáním, tak pro další je určitě lepší zvolit ovládání skrze pohyb, protože se do nich lépe vžijete a užijete si je, což platí třeba u lukostřelby. To naopak u stolního tenisu jsem byl ovládáním skrze pohyb zklamán, protože jsem postrádal onu plynulost a přesnost, jakou nabízela hra Mario Tennis Aces. Pokud by vás napadlo kupovat hru jen třeba kvůli tenisu, radím vám, abyste tak nedělali. 

Když dohrajete příběhový režim a omrzí vás hraní v jednom, je tu připraven i multiplayer. Dalo by se říci, že ta pravá zábava přichází až s hraním s kamarády či hráči z celého světa. Nejlepší způsob na vyblbnutí je určitě lokální multiplayer na jedné obrazovce, při němž se můžete hecovat s dalšími až třemi kamarády v jednotlivých disciplínách. Stejně jako jiné párty hry i Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020 zde ukazuje svoji největší sílu, a jde tedy o ideálního kandidáta na různé večírky s kamarády. 

Pokud zrovna nemáte při sobě kamarády, je zahrnut i online multiplayer, v němž si můžete dát klasické rychlé hry, případně hodnocené, a měřit se postupně s dalšími hráči z celého světa. I když jsem testoval hru v době, kdy ještě nebyla dostupná pro normální hráče, sem tam jsem se dokázal spojit s nějakým tím novinářským kolegou. Bohužel mi ale nepřišla tato část jako nějak extra vyladěná, protože jsem si všiml i menšího zpoždění, což u minihrách postavených na dobrém načasování je hodně velký problém. Snad toto vývojáři ještě vylepší, protože zatím má online multiplayer k ideálu dále, než bych si přál.

Nyní se už pomalu dostávám ke konci a zhodnotit musím ještě vizuální zpracování, které u Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020 určitě nezklame, ať už budete hrát na velké televizi nebo v handheldovém režimu. Krásně barevná grafika ke hře pěkně sedí, navíc potěší určitě i řada detailních hrdinů či prostředí, kde se budete nacházet. Důležitá pro takovou hru je i plynulost a zde je framerate stabilní, hra běží prakticky pořád v 60 snímcích a je jedno jestli hrajete osmibitové disciplíny nebo ty moderní. 

Solidně je na tom i ozvučení, ale hudební doprovod už nikoliv, protože vývojáři používají jednu maximálně dvě neustále stejné melodie, které se po pár minutách ohrají. Proč jich nepřidali více, zvláště když tu měli takový výběr z jiných her s Mariem a Sonicem, vážně nepochopím. Stejně tak zamrzí skutečnost, že se vývojáři nepokusili připravit dabing, který by přidal hlavně příběhovému režim, kde rozhovory mnohdy působí nudně a bez života. Co se dá ale dělat, třeba příště.

U Mario & Sonic at the Olympic Games Tokyo 2020 jsem strávil několik večerů, během nich jsem se bavil hlavně ve chvíli, když jsem měl kolem sebe někoho, s nímž jsem mohl sportovní radovánky sdílet. Nejde hře upřít, že několik disciplín je zábavných, jiné by ale zasloužily ještě nějaké to vyladěni, stejně jako online multiplayer. I proto nakonec uděluji jen lehce nadprůměrnou známu, protože od nového výletu Maria a Sonica na Olympijské hry jsem čekal daleko více.