Pole jízdních simulátorů je na nové generaci konzolí relativně nezorané. Je v něm sice pár brázd, ale kolem pouze holá plocha. Tam, kde dřív drželo japonské studio Polyphony Digital monopol, to bylo opravdu jednoznačné, ale doba se změnila. Lidé zrychlili tempo a jejich touha po dokonalosti je dohnala až k honu za gigantickým počtem polygonů. Série Gran Turismo byla vždy o prestiži, o vztahu mezi vozem a pilotem, na čemž se nic nezměnilo. To všechno je ale doprovázeno spoustou novinek, které působí jak pozitivně, tak negativně zároveň. Hratelnost ovšem zůstala stejná a těch 5 let vývoje je znát. Bohužel ne ve všech směrech, což dělá z pátého Gran Turisma zajímavý slepenec, který se drží zaběhlých standardů, jinde přidává, ale jinde ztrácí. Jaký je výsledek? Jednoduše, rozpačitě dobrý.

Důvod, proč Gran Turismo 5 působí zpočátku tak rozpačitým a nesoudržným dojmem, netkví v jeho konkurenci, nýbrž v sobě samotném. Vývojáři si zkrátka naložili větší cíle, než byli schopni sami unést, připočtěte si k tomu reklamu a sliby založené na obrovském počtu řiditelných aut, přehnaná očekávání fanoušků a jste tam, kde jste být nechtěli. Kazunori Yamauchi, moderní samuraj na poli videoher a otec Gran Turisma, ví jak udělat kvalitní závodní titul. Gran Turismo 5 je důkazem toho, co všechno jde vydolovat z dnešního hardwaru a kde jsou jeho limity. Není to jenom o detailní grafice, ale také o funkci fyzikálního enginu a postraních možnostech, které moderní technologie přináší. Jako důkaz vám musí stačit, že médium doslova přetéká daty, která zaujímají něco málo přes 50 gigabajtů.

Hodina D

Celý ohňostroj otevírá téměř 7 minutové intro, provázející diváka přes celý výrobní proces a zrod nového automobilu. Pravda, do dílen Lamborghini se nepodíváte, ale je to lepší jak korunou po laku. A pak už jen ničím nerušené ingame záběry, sloužící jako zahřívací kolo před hlavním chodem. Intro tohoto druhu je pro většinu her neobvyklé, možná až zbytečně dlouhé, ale fanoušci GT už zažili spousty věcí. Následuje možnost volitelné instalace necelých 10 gigabajtů dat na pevný disk, kterou rozhodně doporučujeme. Nečekejte, že se vám hra nainstaluje dřív jak během 50 minut nepřetržitého leštění volantu. Ačkoliv instalace značně zrychlí nahrávací časy a svým způsobem i pohyb po menu, stále to není ono. Vše je udýchané a značně pomalé, počínaje přechody mezi nabídkami, konče načítáním náhledů vozidel a tratí. Dodatečná optimalizace by určitě nebyla na škodu, zvláště když často pendlujete mezi nabídkou závodů, garáží a myčkou. Na druhou stranu lze do garáže skočit instantně téměř kdykoliv, jelikož tlačítko pro příslušný přesun je snad i na obalu hry.

Krása a efektivnost celé hlavní nabídky je, jak už to v životě bývá, vykoupena onou rychlostí. Nabídka kariéry je efektivně rozdělena do několika hlavních kategorií a rozložena tak, aby se i poloslepí doklikali do patřičných míst. Elegance a ušlechtilost už není doménou hrstky boháčů. Nastavit si můžete hlavičku celé obrazovky, barevné ladění jednotlivých položek, ale také oslovení. Pokud jste tak vždy toužili po oslovení „Vítejte mistře Senno!“, nyní máte tu možnost, ačkoliv sami moc dobře víte, že nedokážete uřídit ani mírně rozjetou kárku s nákupem. Po chvilce nečinnosti se hra přepne do tzv. Demo módu, který je jakýmsi virtuálním showroomem – scény vozů, rozprostřených po těch nejluxusnějších místech světa budou zkrátka vždy vypadat dobře, pokud jsou ve vysokém rozlišení.

Stopařův průvodce po okruhu

Nosníkem celé hry budiž režim A-Spec, kariéra taková, jakou jí známe a máme jí rádi. Čeká na vás celkem 36 odlišných závodů, rozdělených do pěti kategorií obtížnosti, od začátečnické, po hustě krutopřísnou… ehm, Extrémní. I přes zdánlivě velký počet šampionátů, by mohl být celkový počet jednotlivých závodů o něco větší, jelikož se ve srovnání s předchozími díly jedná o krok zpět. Nicméně takovéto rozložení má nejeden harmonický efekt, přičemž ten hlavní je právě jeho zábavnost. Ačkoliv by pravé motorové hlavy mohly jezdit jednu a tu samou trať neustále dokola, obyčejný Honza rád dohraje a rychle shrábne odměnu v podobě peněz, zkušeností a nových kočárů. V tomto ohledu hra exceluje, jelikož na hráče neustále vybaluje nové a nové věci, přičemž se mezi ně počítají i ty nejklíčovější z nich. Nejkrušnější jsou právě počátky hry, které hráče nutí se zamýšlet nad otázkou „Co sakra dělali takovou dobu?“ Otázka, na níž by se báli hledat odpověď i ničemové jako Platon, nebo Aristoteles. Ale až čas vám představí GT v celé své kráse. Čím více hodin mu věnujete, tím lépe pro vás, protože se nebudete nudit až do samotného závěru hry. Počáteční rozpačitost posléze vystřídá nadšení, nic to ale nemění na tom, že hoši z Japonska zkrátka udělali pár kiksů, nad kterými by se měli zamyslet.

Zábavnost a zajímavost závodů se pak odvíjí od konkrétního šampionátu. Stále platí, že čím pomalejší, tím větší utrpení. Závody, v nichž řídíte přerostlé nákupní tašky, jsou paradoxně nejobtížnější, jelikož máte minimum prostoru pro chyby. Například Vitz Race, souboj těch nejmenších modelů automobilky Toyota, vás hned ze začátku slušně prověří. Závody jsou většinou vždy tematicky vyhraněny tak, abyste použili všechny druhy vozidel, od sportovních pickupů, přes japonské klasiky, americké svalnatce, až po čistě závodní auta, u nichž nemá člověk nikdy jistotu, jestli je to opravdu výfuk, nebo poštovní schránka. Co se velikosti týká samozřejmě. Za každou výhru jste odměňováni zkušenostními body, s jejichž rostoucím počtem roste i vaše úroveň, která rozhoduje o tom, jaké auto si právě můžete koupit, do jakého závodu vstoupit a co vyhrajete. Jak jsme již řekli, budete odměňováni po celou dobu hraní, motivační efekt v postupu tak funguje opravdu dokonale a věřte nám, že je nemalý problém od hry odejít, když vám do postupu na další level stačí nahrát několik hodin.

Pokud by vás nudilo obyčejné ocáskování na tratích, k dispozici je i tajemná položka Special, která vzbuzuje respekt už jen svým názvem. Nebojte, závody na kolečkových křeslech jsou pro GT zatím uzavřenou kapitolou, nicméně podoba některých zdejších událostí k nim nemá vůbec daleko. Ve své podstatě se jedná o speciální závody, které se zkrátka nevešly do hlavní kariéry. První z nich je Gran Turismo Karting Experience a jak název napovídá, zdejšími hrdiny budou motokáry. Lehké a svižné řízení je místy doprovázeno zběsilými smyky a strkanicemi, za které by se nestyděli ani v DTM. Co naplat, tento režim je jeden z nejlepších a nejzábavnějších, přičemž je velká škoda, že mu autoři nedali více prostoru, což se může velice rychle změnit. Škola NASCAR Jeffa Gordona vás naučí, jak zacházet s jedněmi z nejzběsilejších strojů planety. Pokud jste si doposud mysleli, že je kroužení po oválech, byť s rychlostmi blízkými rychlosti světla, jen zábavou několika nefalšovaných jižanských buranů, jste na omylu. Jeff, respektive jeho digitální hlas a model připomínající důchodce před kolapsem, vás bude navigovat skrz několik základních disciplín, jako je správné vytáčení zatáček, nebo předjíždění. Mezi poháry se také počítá zdolávání bájného Nurburgringu v podání AMG, nebo rallye soupeření se Sebastiénem Loebem. A kdesi v záloze čeká i Sebastian Vettel s…ne, nic neřekneme! K ruce máte také set povinně nepovinných licencí, jejichž obtížnost v porovnání s předchozími díly značně klesla, ale zároveň stoupla jejich užitná hodnota, zejména tedy pro nováčky, kteří nejsou kovaní v žáru řidičských simulací.

Jeden jel rychle a druhý taky doleva

Konečně se dostáváme k vozovému parku, tedy té nejlákavější složce celé hry. Tisíc vozů je skutečně nálož, o které se může všem ostatním závodním hrám pouze zdát, ale zároveň se jedná o první a pravděpodobně největší kámen úrazu pátého Gran Turisma. Auta jsou rozdělena do dvou kategorií – Premium a Standard. A rozdíly? Je jich málo, ale o to závažnější jsou. Premium auta jsou kompletně vymodelována a to dosti detailně. Momentálně opravdu nenajdete hru, která by dokázala rozpohybovat takto propracované vozy. Existují benchmarky pro testování výkonu stolních počítačů, ale jen minimum z nich si sáhne na kvalitu tak čistou a čirou, kterou předvedlo Gran Turismo 5 se svými Premium vozy. Všimnete si i naprosto titěrných detailů v podobě jednotlivých diod v lampách aut, vzorků kůže v interiéru, nebo přesně ukazujících tachometrů. Je to zkrátka virtuální pornografie, kde jako lubrikant slouží vysokooktanové palivo a jen stěží si lze představit směr, který by bylo možné modely radikálně vylepšit. Premium vozy navíc podléhají všem stupňům poškození, což je také jeden z prvků hry, který se dynamicky rozvíjí s vaším postupem v kariéře. Bohužel, všechno hezké má nějakou vadu a tou je jejich počet – jen pětina celé garáže, tedy necelých 200 vozů spadá do kategorie Premium.

Zbylých 800 kousků (to číslo zní napsané ještě strašidelněji!) je právě kategorie Standart, čemuž rozumějte jako „Hele chlapi, nemáme čas, moc se s tim ne*serte, hoďte na to víc barviček, pocukrujte pixelama a hurá do světa!“ Tyto stroje jsou pouze převedené do vysokého rozlišení, přičemž jste je všechny viděli v předchozích dílech, včetně GT PSP. Proto se na nich projevil hladový zub času, díky kterému jsou v mnoha případech naprosto fatální. A nemyslíme to jako kompliment! Nevyhlazené hrany, nedokončené části, plytké textury a podivné zvuky. Ač vás hra výrazně nenutí tyto vozy používat, občas prostě nebudete mít na vybranou a když už se zařeknete pro jejich nepoužívání, počítač vám na rošt nějakého takového Frankesteinea postaví. Ano, přesně mezi smečku bezkonkurenčních Premium aut. Nechápejte to zle, při hraní opravdu nebudete tak moc řešit, jak které auto vypadá, ale detaily jsou zkrátka příliš zanedbané na to, abyste je mohli přehlédnout.

Největší problém Gran Turismo 5 je právě onen kontrast prvků, díky kterému působí hra jako slepenec dvou jiných her. Působí zkrátka jako kočkopes. Uznejte sami. Na startu stojí nádherná exotická auta, pro která byste si nechali amputovat jedno varle, všechna zahalena do hávu extrémního množství polygonů. A mezi nimi se v tu ránu ukáže auto s kostičkovanými okny a čtvercovým záhybem dveří. Vou! Takhle se dnes upoutává pozornost. Je hezké, že nám vývojáři dávají k dispozici ohromnou porci aut, se kterými se většinou ani neprojedeme, ale na úkor čeho? Prvního dojmu ze hry, který je v dnešní době natolik klíčový? Toť je otázka do pranice, jejíž vyřešení ale ve skutečnosti nic nevyřeší. Stejná situace panuje na straně tratí. Vezměte si například novinku v podobě Cape Ring Periphery, která je skutečně povedená jak po stránce návrhu, ale i designu. A hned na to startujete na stařičké Trial Mountain, která je opravdu škaredá a zavání až mírnou dekadencí. Občasné potíže zaznamenáte i v případě stínů, které jsou místy vskutku zběsilé, nelogické a místy zubaté.

Kdyby před vás hra nepostavila tu nádheru v podobě naleštěného Lamborghini Murciélago v Premium podobě a hned na to vám do obličeje nevyprskla Lamborghini Countach jako Standart vůz, tak pravděpodobně ani neceknete. Síla poznání je ale silná, o to silnější, když máte možnost porovnat hned na místě. Ale jak již bylo řečeno, po čase si opravdu zvyknete a přestanete řešit, co je co. Protože hlavní je právě hratelnost hry, která je zkrátka na úplně jiné úrovni.

Říkali mi Newton

Viděli jste někdy svůj výraz, když jste znenadání uklouzli na ledu? Přesně ten obličej, připomínající výraz postavy v obraze Výkřik, od Edvarda Muncha? Podobných grimas vás u hraní GT5 pravděpodobně čeká více, jelikož dynamika jízdy a provázanost fyzikálního enginu se posunula o několik mílových kroků kupředu. Začněme právě na trati samotné.

Rychlost by měla něco znamenat. Kilometry za hodinu, míle za hodinu, uzly… to všechno jsou jen jednotky, které lidstvu daly schopnost nějakým způsobem měřit neznámo. Rychlost jako takovou ale tvoří právě momenty, kterými člověk prochází při jejím vnímání. Není to o čísle na tachometru, ani o průměru skvrny na kalhotách, ale o pocitech. A přesně to si po dekádě uvědomili i v Polyphony Digital. Pocit rychlosti je opravdu znatelný a posouvá zážitek z jízdy znatelným skokem dopředu. Tři sta kilometrů v hodině už není ta rychlost, při které si otevíráte kávu, ale TA!! rychlost, při které si nejste vůbec jisti vašimi řidičskými schopnostmi a už vůbec ne schopnostmi samotného auta. Obraz se klepe, zatáčení jde ztuha a každé větší trhnutí volantem může způsobit nekonečné rotace kdesi v trávě mimo trať. Auta také do detailů kopírují vozovku, respektive její nerovnosti a čím rychleji jedete a auto svou světlou výškou olizuje vozovku, tím více vám to dá samotné prostředí sežrat.

Proto by se dala každá vysokorychlostní návštěva Severní Smyčky popsat za jedinečný zážitek, který vám žádná jiná hra, pokud jde o řízení vozu, rozhodně nedá. Orgasmické kontrakce se pak násobí s použitím kvalitního volantu. S působením fyziky si také člověk konečně uvědomí, jak důležité je nastavení vozu, jenž je mimochodem dosti detailní, ale zároveň přátelské vůči laikům. Největší změnou prošlo pravděpodobně chování podvozku, působení tlumičů a jejich vyrovnávání se s vašimi pokyny. Každý vůz je opravdu originál se svou charakteristikou řízení, zvukem motoru a přístupem k hráči. A jak je známo, největší porci výkonu a jeho surovost v nezkresleném podání si vychutnáte při vypnutých pomocnících, kteří sice pomáhají auto udržet v klidu, ale neobejdou se bez kompromisů. Stačí šikovné ruce a citlivá noha na plynovém pedálu a můžete trhat rekordy i bez armády elektronických kontrolorů.

Dále je pak třeba zmínit rozdílnost pneumatik a jejich chování v mnoha situacích. Profily sportovních pneumatik prošly pravděpodobně nejradikálnější změnou, pokud se bavíme o srovnání GT5 a GT5 Prologue. Už nemáte pocit, že jedete na sjeté gumě, která vás podrží za každých situací. Přetěžované pneu mají tendenci ujíždět, brát řidičovi pokyny spíše jako doporučení a na limitu rády dávají najevo, že takhle tedy ne. Čím hladší a měkčí profil, tím více přilnavosti v zatáčkách, ale také negativních efektů po opotřebení. Podobná situace panuje i u závodních pneumatik, díky kterým lze dostat z auta maximum. Slicky sjedete téměř okamžitě, ale v zatáčkách se drží jako hladový sedlák prasete, zatímco tvrdší vzorky vyžadují opatrnější dávkování plynu, ale nabízí delší životnost. To vše, v kombinaci s výše zmíněnou rychlostí a do puntíku propracovaným jízdním modelem dělá z Gran Turisma extrémně zábavnou podívanou, během které se nebudete nudit, ať už si to pálíte osmdesátkou v Nissanu z šedesátých let, nebo ve Ferrari z roku 2010.

Oblačno, místy trakaře, volanty a přilby

Ať už působí tratě ze starších GT sebevíc nedomrle, opačná situace panuje na straně přírodních úkazů. Stmívání, déšť, sněžení a takový bordel, kterého je za okny momentálně více než dost. Gran Turismo 5 je prvním titulem v sérii, který obsahuje dynamické stmívání, závislé na času stráveném na trati. Začínáte za slunce, končíte v hluboké noci. A věřte nám, že tma je proklatě dobře udělaná, bohužel nekompatibilní se světly všech vozů. Řídit za světla a za tmy je opravdu rozdíl a občas budete tajit dech, zejména při řízení z pohledu kokpitu, kdy budete rádi za každý centimetr světla, který pronikne do vaší rohovky. Bohužel, jen zlomek tratí podporuje stmívání a totéž platí u počasí. Jízdy na mokré vozovce nejsou ničím novým, ale jízdy na mokré vozovce za doprovodu hustého lijáku jsou těžce adrenalinovou záležitostí, která váš pulz vystřelí na Mars.

Čím rychleji jedete, tím více kapek se lepí na čelní sklo a stěrače se žalostně snaží otírat velké kapky vody. Závody v dešti jsou opravdu tvrdé a pravděpodobně jednou z nejobtížnějších částí hry, přičemž se objevují až v pozdní fázi. Řízení vozu je na mokré vozovce znatelně obtížnější, brzdná dráha o mnoho delší a snaha pneumatik ukořistit alespoň trochu přilnavosti děsivá. Autům navíc při dlouhodobější jízdě vadnou brzdy, takže se po delším závodě nemůžete tolik spoléhat ani na ně. Taktika při závodění za deště se tak mnohdy podobá tvrzení „Žij a nech žít“, protože kdo spěchá, do pekla se hrabe. Nemusíte se bát, že byste se nudili. Pokud bude někdo něco řídit, tak auto vás.

Rallye mód byl v případě Gran Turisma vždy ožehavým tématem, o kterém by se pravděpodobně nedokázal bez studu bavit ani papež. Ačkoliv se páté GéTé v tomto ohledu značně pochlapilo, řízení WRC speciálů je stále někde na půli cesty. Jízda po nezpevněných površích často spíše připomíná plácání se v tátově Felici na poli za domem. Co se ale povedlo je odezva vozů na prašných a zasněžených tratích, jelikož dávají hráči jasně najevo, že tohle není asfalt a tak by si měl dávat pozor. Jde hlavně o podporu rallye, která je odsunuta na druhou kolej, což se lehce projevilo i na samotné hratelnosti a zábavnosti těchto závodů. Kde hra ztrácí na pocitu z jízdy, tam nabírá body pomocí externích efektů, jako je právě sněžení, další z externích elementů, působící na hráčovy smysly.

Vyměnit, vyklepat, vypolstrovat, přestříkat

Model poškození byl jedním z faktorů, který oddálil tolik „suverénní“ vydání hry. A jak jsme výše potvrdili, na jeho pravý potenciál si sáhnete až na vyšších úrovních. Zpočátku se jedná o škrábance a mírné promáčkliny. Později si začnete všímat odpadávajících nárazníků a ve finále se mrknete na zdevastované auto, připomínající plechovku se slanečky během výprodeje. Až finální podoba destrukčního modelu je opravdu parádní a dává hře nádech materiálnosti, jelikož se s tvarem auta mění i jeho chování. Což samozřejmě platí pouze u Premium vozů. Je radost sledovat, jak je váš speciál nádherně rozmačkaný, opadaný jako stará košile a z pasivních částí karoserie se pozvolna stávají aktivní prvky připravené kdykoliv vzlétnout.

Věčná škoda je, že se tohoto módu dočkáte až opravdu pozdě, možná v místech, kam se spousta hráčů ani nedostane. Což se má změnit s jedním z budoucích patchů. Tak jako tak se v PD vyznamenali a ve výsledku splnili vše, co v tomto ohledu slíbili. Jasně, nikde není psáno, že by se dalo leccos vylepšit, ale poškození v podobě takové, jaká je ve finálním stádiu GT5, je více než uspokojivé, ale ve výsledku naprosto bezpředmětné. Zkuste si v hlavě představit situaci posledního stupně poškození, jízdy za tmy a deště… ano, strach nabývá pravého významu. Zejména tedy respekt z rychlosti.

O to hůře pak působí kolize s ostatními jezdci, kteří jsou po stránce umělé inteligence stále někde za troglodyty. Ačkoliv je jejich jízda daleko dynamičtější, reakce na situace variabilnější a vzájemnou soupeřivost nelze přehlédnout, při jízdě kolo na kolo se chovají jako nefalšovaná prasata, jdoucí doslova přes vraky. Při zatáčení si nejednou všimnete, jak vás protivník vystrčí jako by se nechumelilo, a když si přibrzdíte, abyste kolizi alespoň částečně zvládli, závodník bude tak dlouho držet nohu na plynu, než vás vystrčí z cesty. Jejich agresivnost se mění s postupem v jednotlivých podnicích, ale pouze ve významu manévrů, nikoliv inteligence. Metla závodních her? Rozhodně ano. Ještě se sluší dodat, že nárazy do ostatních aut zní jako odrážení puků od mantinelu. Bohužel mají stejný efekt. Sice není tak těžké rozhodit soupeřovo auto, ale nemějte obavy, to se vám povede jednou za gazilion let.

Tréninkem k nervozitě

Manažerský režim B-Spec hraje v případě GT5 daleko výraznější roli, nežli v případě GT4. Kariéra šéfa stáje je vlastně obdobná klasické A-Spec kariéře s tím rozdílem, že z pohodlí křesla domova navigujete svého virtuálního závodníka. Nenechte se vysmát, navigace probíhá skrze základní příkazy, kterými svěřenci říkáte, ať se drží tempa, zpomaluje, zrychluje, nebo předjede soupeře. Víc v tom není, ale výsledek je složitější, než se zdá a počátky těžší než při tréninku koně, jelikož se nezbavíte pocitu, že by bylo lepší za volant opravdu posadit spíše koně než řidiče. Úspěchy v kariéře se projevují na zkušenostech vašeho jezdce, který taktéž leveluje a formou RPG systému zlepšuje své schopnosti. Prvotní dojem z B-Spec je opravdu bolestný, řidič chybuje, neustále jej musíte sledovat, jak prohrává s o řád pomalejšími auty a máchá si podvozek v kačírku.

Pár hodin uplyne, levely narostou a nakonec zjistíte, že to není až tak špatná podívaná. Naopak, napětí nechybí a sledování soubojů o první místo je v některých ohledech ještě napínavější záležitostí, než kdybyste se za volantem stresovali vy sami. Po tisícovce odjetých kilometrů nakonec zjistíte, že váš pilot jezdí daleko čistěji jak vy, ale nikoliv rychleji. Opravdu budete místy žasnout, s jakou ladností ovládá cokoliv, co mu dáte do ruky, ale chybí mu drzost a správná lidská povaha, která je v každém koutku duše připravená podvádět a soupeřit. Nicméně největší potíž je překonat počáteční problémy a dát režimu B-Spec čas, jelikož opravdu není tak špatný, jak se zdá. Čeho si také rozhodně všimnete, je daleko větší procento chyb, které dělají i vaši soupeři.

Kapitolou samou pro sebe je Photo Mode, režim focení, který deklasuje vaše rodinné fotky na úroveň snímků vytvořených náhodných stisknutím spouště fotoaparátu v kapse. Z replayů lze vyblejsknout prakticky jakýkoliv moment, nechybí ani rozsáhlé prvky editace obrazu a výstup v podobě Full HD snímků lze uložit na HDD a svévolně distribuovat po síti a mezi přáteli. Ty nejlahodnější fotografie ale vytvoříte v režimu, který má svou vlastní položku v menu. Na několika předpřipravených místech si lze vámi vybraný (pouze Premium) vůz libovolně umístit a natočit. Poté už jen stačí stisknout spoušť a kochat se fotografií s rozlišením až 3840x2160 pixelů. Takto mamutí rozlišení vyhladí veškeré grafické nečistoty a dá možnost vyniknout ostatním detailům, které byste ani okem nepostřehli. A je se skutečně na co dívat. Takto lze jednoduše vytvořit úchvatný wallpaper, jelikož i to nejošklivější auto ve špatném záběru bude v tomto případě vypadat naprosto dokonale. Detaily pneumatik, prvků v interiéru jsou prostě o generaci dále.

Tři minerálky, dva chleby a sto pytlů cementu

Novinkou je také generátor tratí, pomocí něhož si v mžiku vytvoříte vlastní trať, kterou lze sdílet mezi přáteli. Možností, jak editovat trať je vcelku málo a výsledný efekt není nikterak zábavný. Jako první jde na řadu výběr prostředí, čímž se myslí profil trati (asfalt, nezpevněných povrch, motokárová trať), počet sektorů a jejich členitost. Víc toho v podstatě nezmůžete, a pokud nemáte v hlavě konkrétní návrh, výsledek bude vždy víceméně průměrný. Tato featurka má pak smysl spíše v online režimu, který je svým rozhraním lehce nepřehledný, ale zároveň plný sociálních funkcí. Pozvěte přátelé do společného lobby a pusťte jim vaše uložené replaye. Pište jim na zeď ve stylu Facebooku, zvěte je to privátních závodů, komunikujte a množte se.

Hodnotit kvalitu připojení je velice obtížné, ale námi testované hry běžely bez problémů a větších technických potíží, přičemž hra jako celek šlapala v pořádku, což je u závodů základní klíč k úspěchu. Samozřejmě nelze toto tvrzení uplatnit vždy, už jen díky rozdílné infrastruktuře připojení koncových uživatel. Pokud se bude online rozhraní dále vyvíjet, tak je rozhodně oč stát, jelikož je stávající podoba více než přesvědčivá a dokazuje, že je to s ní myšleno opravdu vážně. Občas si ale připadnete v obležení tlačítek a nabídek skrytých v dalších nabídkách. Vezmeme-li v potaz neustále přebíhání v menu a delší načítání, tak zde máme další část hry, která by si zasloužila odladit. Minimálně po stránce rychlosti.

Soundtrack se skládá z typického jazz/rocku, kterým se proslavila už předchozí Gran Turisma. Eleganci a vyspělost lze projevit i hudbou. Pokud by vám bylo proti srsti poslouchat ukňučené tóny japonských teenagerů, vždy si můžete pustit vlastní materiál z HDD. Tou nejlepší hudbou jsou ale samotné zvuky motorů, kterým nechybí barvitost, ale zároveň postrádají určitou výraznost. Pagani Zonda R je schopná vyprodukovat zvuk, který rozvibruje všechny části vašeho těla, donutí vaše uši krvácet a močový měchýř povolit – stejně tak zní i ve hře, opravdu jí poznáte i podle zvuku, ale chybí mu výraznost a síla, kterou by vás opravdu porazil. Přesto se jedná o krok kupředu, který je rozhodně možné dále rozvíjet.

(Ne)šťastný konec

Polyphony Digital opět dokázali, že v jejich rukách vznikají ta nejmocnější díla, útočící na emoce každého nefalšovaného závodníka. Gran Turismo 5 je krásným příkladem toho, čeho je možné dosáhnout pílí, umem a penězi. Hra na samotném začátku působí nejistě, zplácaně, ale až čas ukáže, co v ní doopravdy je. Vypiplaný jízdní model, rozsáhlé možnosti s ním související a téměř dokonalé Premium modely aut jsou doprovázeny ošklivými Standart vozy, grafickými výkyvy a nepříliš přesvědčivou umělou inteligencí. Nic to nemění na tom, že Gran Turismo 5 je po čertech povedený závodní titul, určený pro ty z nás, kteří neberou auta jako nutnost k přepravě, ale jako koníček a životní náplň. Nechť se daří v budoucnu.