Testováno na konzoli: PlayStation 4 Pro

Ještě před spuštěním hry Blackhole si můžete vybrat, jestli se chcete zaměřit čistě na hratelnost a plnění rozmanitých úrovní nebo si chcete užít naplno i příběhové pozadí. Já si pochopitelně zvolil tu druhou možnost a musím říci, že ji rozhodně doporučuji i vám. Ačkoliv příběh není nějak originální, rozhovory mezi jednotlivými postavami jsou vtipné, kvalitně napsané a kolikrát vám vykouzlí úsměv na tváři. A o co, že to tedy ve hře jde? V Blackhole se ocitáte v roli člena posádky vesmírné lodě Endera, která má za úkol jediné - zavírat černé díry, aby byla ochráněna matička Země. Bohužel, při jedné takové akci se něco pokazí a už si to letíte s lodí na neznámou Entitu, kde ztroskotáte. Aby toho nebylo málo, ujímáte se toho nejméně šikovného a nejzbytečnějšího člena posádky, který měl za úkol jediné, a to nosit kapitánovi kafe. Naštěstí hned na začátku se seznámíte s neustále ukecanou umělou inteligencí Auriel. Ta vám bude na cestě radit, a hlavně neustále s vámi komunikovat, abyste si nepřipadali na neprobádané entitě tak sami. Jak navíc tušíte, úkolem bude opravit loď a pokusit se najít ostatní členy posádky, kteří nejsou mrtví, jak by se mohlo při pohledu na rozpáraný vesmírný koráb zdát.

Blackhole je hardcorová 2D plošinovka, v níž máte několik základních lokací neboli entit, které si postupně odemykáte a z nich se následně dostáváte do menších úrovní, kde sbíráte selfburny. Ty potřebujete, abyste opravili svoji zničenou loď. Jde totiž o speciální nanoboty, kteří opravují věci. Jednotlivé entity se od sebe dost liší, podíváte se nejen do lávového světa, ale také do nehostinné džungle, úrovní s ledem či inspirovaných egyptskou tématikou nebo lokací s vyspělou technologií. Jde o skladbu světů, která fanoušky plošinovek asi moc nepřekvapí. Jednotlivé světy jsou rozmanité, každý vždy nabízí svoje zapeklité hádanky a různé překážky, kterým musíte čelit, abyste všechny selfburny posbírali. Navíc, jak postupujete hrou, učíte se řadě novým schopnostem, které následně v jednotlivých světech využijete. Třeba možnost hackovat vyspělé technologie, dojde i na wall-jump nebo možnost rozbíjet a posouvat plošinky. Tím vývojáři zaručují hlavně to, že hratelnost nepřejde do stereotypu, jelikož v každé nové entitě vás bude čekat něco zcela nového, neokoukaného.

Ačkoliv jsou jednotlivé entity odlišné, hra má jednu velmi povedenou mechaniku, kterou opakuje až do svého závěru. A hlavně na ní staví prakticky celou hratelnost. V jednotlivých úrovních je možné skákat na speciální gravitační plošinky či pole, a tím celé úrovně otáčet. Kolikrát tak vzniknou hodně originální rébusy, které musíte řešit, abyste se dostali k dalšímu selfburnu skrze plošinky, na které jde najednou díky přetočení skočit. Blackhole je tedy hra, která kromě dobrých reflexů vyžaduje i zapojení mozku, a hlavně trochu té prostorové představivosti, bez ní to moc nejde. Je jasné, že aby bylo možné překonávat zapeklité pasti a překonávat řadu hádanek, musí mít hra vypiplané ovládání. Až na několik lapálií s trampolínami a dalšími menšími neduhy, o nichž se zmíním níže, je ovládání docela přesné a moc nehází klacky pod nohy a nesnaží se zvednout už tak vysokou obtížnost. A tím se dostávám tedy k něčemu, kvůli čemu Blackhole není hra, která je určena pro všechny.

Přehnaně vysoká obtížnost, která je někdy na škodu
Ačkoliv je Blackhole zajímavou plošinovkou s dobrým příběhem a vtipnými dialogy, není určena pro všechny. Hlavně kvůli své vysoké obtížnosti, díky níž je trochu přirovnáván k Dark Souls sérii. Toto označení ale není úplně na místě, protože zatímco u Souls série je hráč většinou potrestán za svoji nepozornost a cílem vývojářů z Japonska není ani tak udělat těžkou hru, Blackhole je pravý opak. Vývojáři z FiolaSoft se uměle snaží obtížnost vyšponovat a před vás neustále stavějí velmi těžké překážky. Ty se navíc kolikrát musíte naučit překonávat praxí, protože se na ně nejde připravit. Za to může hlavně skutečnost, že v rozlehlejších úrovních není možné se volně rozhlížet, takže je logické, že vás vždy následně nějaká past překvapí a vy na ni nejste připraveni. Většinou to vypadá tak, že zemřete na první překážce, následně tu překonáte po několika pokusech a zemřete na druhé, protože jste ji ani neviděli a nevíte, co po vás hra chce. A pak začínáte od začátku. Mapa by jistě bodla, bohužel je přítomna jen v základní obří lokaci, což je vážně škoda. Obtížnost je navíc navýšena i skutečností, že někdy na vše máte časový limit, který je hodně krutý a jak nedáte překážku na vteřinu přesně, máte smůlu. Vše je u Blackhole děláno na principu pokus – omyl, což se některým nemusí úplně líbit.

Navíc mi přijde, že hra občas funguje trochu prazvláštně, třeba odrazy od trampolín jsou dost nevypočitatelné, stejně jako odrazy od vody nebo odraz od gravitační plošiny v momentě, kdy se celá úroveň přetáčí. Když jsem uspěl, vždy jsem věděl, že jde spíše o náhodu, protože ani nyní moc nevím, jak toto funguje. Vývojáři alespoň přidali do hry speciální Adventure režim, v němž jsou některé úrovně o něco lehčí a rovněž je možné v levelech průběžně ukládat selfburny na startu, takže je není nutné posbírat na jeden zátah, a hlavně jeden život. I tak je ale nutné říci, že hra nabízí řadu hodně frustrujících momentů, při kterých budete bušit do stolu a říkat si, jestli tohle máte zapotřebí. A je to škoda, protože si tímto vývojáři odhání velkou skupinu potencionálních zákazníků.

Těžko říci, jak dlouho budete hrát hlavní příběhovou kampaň, protože záleží hodně na vašem skillu, trpělivosti, a hlavně i chuti nalézat různé bonusové záznamy roztroušené po základních levelech i další selfburny, abyste hru dokončili na 100%. Když se tak stane, po možná, bych si tipnul, i 20 hodinách, naleznete v této kompletní edici i speciální Testovací laboratoř, kterou bych možná doporučil projít ještě před zapnutím hlavní kampaně. Seznámí vás nejen s ovládáním, ale i některými herními mechanismy, takže budete do začátku připravenější. Co už ale vyžaduje hodně velkou trpělivost a naučení se všeho, co Blackhole nabízí, jsou nejen speciální levely z Režisérské edice, ale hlavně speciální režim Challenge Vaul. V němž vás čekají nejen opravdu náročné levely, které se každý týden mění, ale také se můžete v jejich překonávání měřit s ostatními hráči. Režim určitě zajímavý, ale dělán jen pro ty největší a nejlepší fanoušky, protože náročnost úrovní je opravdu vysoká.

Pěkné vizuální zpracování a slušný český dabing
Z čeho jsem byl u Blackhole celkem příjemně překvapen, je vizuální zpracování. Na kreslenou grafiku se pěkně dívá, postavičky i prostředí je nádherně navržené, navíc potěší i pěkné animace. Vizuální stránka se mi opravdu líbila a vývojáři si za ní zaslouží pochvalu. Stejně tak za optimalizaci. Hru jsem hrál na konzoli PlayStation 4 Pro a během testování jsem nezaznamenal žádný problém s frameratem či stabilitou, vše běželo tak, jak mělo. Nahrávací obrazovky jsou rovněž rychlé, jen sem tam se mi stalo, že se nahrávání třeba na pár vteřin zaseklo, ale jde jen o výjimku. Zatímco vizuální zpracování je povedené, už nejsem moc přesvědčen o soundtracku. Ten je dle mého nevýrazný a prakticky i během hraní nepostřehnutelný. Nepamatuji si nyní po dohrání žádnou melodii, přičemž to samé by se dalo říci i o ozvučení. Co ovšem musím celkem pochválit, je ve výsledku slušný český dabing (pokud by vám nevyhovoval, je možné zapnout anglický dabing). I když jsem se ho trochu obával a slyšel jsem na něj docela velkou kritiku, rozhodně mi nevadil, i když pochopitelně je jasné, že není na takové úrovni, jako kdyby jednotlivé postavy namluvili profesionálové. Vývojáři ale na ně neměli peníze, nicméně dabéři, hlavně z řad Youtuberů, si myslím, že se svých rolí zhostili více než dobře, a třeba neustále ukecaná umělá inteligence Auriel je zahrána velmi dobře. I když by si mohla odpustit opakované hlášky, které postupně budou vadit.

Blackhole je určitě povedená dobrodružná sci-fi plošinovka, kterou je lehké si zamilovat díky pěkné vizuální stránce, vtipném příběhu, kvalitnímu designu, zajímavým nápadům i slušnému českému dagingu. Na druhou stranu hra není ani náhodou pro každého. Je jen pro docela úzkou skupinku hráčů, kteří mají hromadu času a hlavně nervy, aby zkoušeli jednotlivé úrovně neustále dokola a pokoušeli se je zdolat. Obtížnost je totiž mnohdy až přehnaná, a právě tady se zábava mění spíše ve frustraci a bezmoc, což je pochopitelně problém. Pokud ovšem máte nervy z oceli, hru si až na drobné kaňky maximálně užijete.