Testovaná verze: Nintendo Switch

Kolekce Wii Sports slavila obrovský úspěch, protože nejen dobře ukazovala možnosti pohybového ovládání, ale všechny sportovní hry byly zábavné a skvěle se hodily, když přišel někdo na návštěvu. Navíc se v nich mohl člověk neustále zdokonalovat. S podobnými ambicemi Nintendo přichází i s kolekcí 1-2-Switch, která ale od začátku působí jako souboj těch nejbláznivějších nápadů, jaké v Nintendu za poslední roky měli. Bohužel ale pro Nintendo, jednotlivé minihry vůbec nefungují, většinou slouží jen k jednomu vyzkoušení, a popravdě, před návštěvou je raději nevytahujte, protože u některých budete vypadat jako pitomci.

Ano, některé minihry docela slušně ukazují tolik propagovanou technologii HD Rumble, z níž osobně zase tak odvařený nejsem, ale bohužel za příliš vysokou cenu. Pokud by se celá kolekce dávala zdarma ke konzoli, asi bych se nezlobil, že jsem zatížil servery UPCčka, abych ji stáhnul, ale prodávat tohle za plnou cenu je už trochu silné kafe i na mě. Já jsem s kamarády vydržel u 1-2-Switch zhruba dvě hodiny, abych si mohl vyzkoušet všech 28 miniher, a těžko říci, co by se muselo stát, abychom se k nim někdy vrátili. Trvanlivost těch nejlepších miniher je na několik minut, u ostatních jde spíše o desítky vteřin.

Je nutné říci, že 1-2-Switch je kolekce určená minimálně pro dva hráče, takže pokud nemáte sourozence nebo kamaráda, který by s vámi šílené minihry hrál, nemá smysl ani na minutu přemýšlet, že ji koupíte. Každopádně koncept většiny miniher ve 1-2-Switch je založen na tom, že se nedíváte na televizní obrazovku, případně displej konzole, ale do očí svého kamaráda/soupeře, a následně se ho snažíte skrze pokyny zneškodnit nebo porazit. Každá minihra má po zapnutí celkem slušně zpracovaný tutoriál, takže vždy budete vědět, co se po vás chce, a nemusíte ani umět moc anglicky. Každá minihra je tedy snadno srozumitelná a pochopí ji každý, jestli ji ale budete chtít po zhruba minutovém tutoriálu i hrát, to je pochopitelně jiná otázka.

Mezi ty lepší hry v kolekci určitě patří Ball Count, v němž musíte zjistit, kolik máte kuliček v krabičce. Díky technologii HD Rumble to zase takový problém není a opravdu se dá celkem spolehlivě spočítat, kolik kuliček v krabičce máte. Pak není špatná ani minihra Treasure Chest, v níž rozplétáte pomocí pohybového senzoru truhlu zapletenou v řetězech. HD Rumble je dobře ukázán i v minihře Safe Crack, v níž se musíte dostat do sejfu, a jedna z nejlepších miniher je Table tenis. Pokud by tyto minihry při nejhorším prodávalo Nintendo samostatně po jednom euru, asi by i stály za vyzkoušení, a určitě by nevadilo, že je po pár minutách vypnete a už se k nim nevrátíte. U stolního tenisu nebo Treasure Chest a Safe Crack je navíc celkem škoda, že neobsahují žádné žebříčky nejlepších hráčů, abyste měli důvod se k nim vracet. U ostatních miniher to ani nevadí.

Kromě ceny je u 1-2-Switch velký problém ten, že těch několik solidních miniher je utopených ve velkém množství balastu, který vás zcela určitě nebude bavit. Pochybuji, že vás nějak více zaujme zvedání telefonu, případně dojení virtuálních krav, relaxování, holení, jedení housek na čas nebo snad chování dítěte, aby se uklidnilo a usnulo, což mimochodem považuji za tu nejvíce WTF minihru nejen v balení 1-2-Switch, ale také v celé videoherní historii, kterou vymyslel v Nintendu někdo, kdo byl totálně zfetovaný, a nějakým zázrakem se to pak dostalo i do finálního produktu. Většina miniher tedy opravdu nestojí za řeč a na kartě jsou jen z důvodu, aby narostl počet miniher. Kvantita tedy měla nyní u Nintenda přednost před kvalitou.

Některé minihry v kolekci 1-2-Switch pěkně ukazují citlivé pohybové senzory v Joy-Con ovladačích nebo novinku HD Rumble, ale to je zhruba vše. Většina miniher je vážně stupidních, u nichž budete spíše kroutit hlavou, než se bavit s kamarády, a těch několik kvalitnějších vydrží maximálně na pár minut. 1-2-Switch se prodává za zhruba třináct stovek, a za ty můžete mít spoustu daleko kvalitnějších a hlavně zábavnějších her, a navíc se u nich nebudete cítit jako naprostý pitomec.