JRPG okénko

Final Fantasy VII

Výrobce: Squaresoft
Vydavatel: Sony Computer Entertainment
Rok vydání: 1997
Originální platforma: PlayStation
Hodnocení na MC: 92%
Hodnocení na Konzolistovi: 10/10 (retro recenze)
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: PS4, Xbox One a Nintendo Switch (port Steam verze pro PC z roku 2013)

   O FF VII toho bylo napsáno a řečeno již hodně. Ono se zase není tolik čemu divit, protože se jedná o jednu z nejprodávanějších a nejlépe hodnocených her pro první PlayStation. Dodnes hře náleží čestné označení titulu „který pomohl prodat PlayStation“ a vyhrát SONY konzolovou válku v 90. letech. Ve své době byl tento třídiskový klenot s téměř stohodinovou hratelností skutečným zjevením. Přinesl plnohodnotnou trojrozměrnou grafiku ve chvíli, kdy se ostatní vývojáři učili teprve pracovat s hardwarem a softwarem stále ještě relativně nové a neznámé konzole. Zadarmo to ovšem nebylo, protože Squaresoft onehdy napumpoval do vývoje desítky miliónu dolarů a povolal ty nejlepší vývojáře jaké měl k dispozici v čele s Hironobuem Sakaguchim jako producentem a Yoshinorim Kitasem coby režisérem. Oba jsou právem považováni za otce celé FF série a zakladatele velikosti firmy Squaresoft (dnes Square Enix). V letech 1995-1996, kdy se hra naplno vyvíjelo, se jednalo o jeden z nejdražších herních projektů všech dob, na kterém dělalo neuvěřitelné množství téměř 120 zaměstnanců, a to je dost i na dnešní poměry.   

  FF VII do značné míry definovala žánr JRPG v 90. letech a stvořila univerzální koncept FF hratelnosti, kterého se další díly držely po řadu let. Do té doby znalo na Západě sérii FF jen málo lidí, avšak po vydání legendárního sedmého dílu se rozpoutalo doslova šílenství. Teprve tento díl naučil hráče v Americe a Evropě milovat Final Fantasy a japonské hry na hrdiny. JRPG se po vydání FF VII staly jedním z velkých lákadel prvního a druhého PlayStation. Hráčům však nejvíce utkvěla v paměti umělecká hodnota hry, ať již návrhy postav z dílny designéra Tetsuya Nomury, jehož do vydání FF VII téměř nikdo neznal, nebo nezapomenutelný hudební doprovod mistra s velkým „M“ jménem Nobuo Uematsu. Fanoušci si nemohli vynachválit ani obdivuhodně vyspělý a ponurý příběh plný emocí s řadou poselství. Mnohé příběhové zvraty se staly doslova kultovní a dodnes bývají pravidelně zařazovány mezi nejzásadnější příběhové události ve hrách. FF VII vyhrála bezpočet cen „Hra roku“, v mnoha redakcích po celém světě si sáhla na maximální hodnocení a dnes patří neodmyslitelně ke zlatému fondu nejlepších konzolových her. Je to navíc jedno z mála JRPG, kterému vzdávají čest i lidé, kteří jinak JRPG zcela ignorují či jej dokonce nenávidí. Do dnešních dnů se na všech platformách prodalo přes 12 miliónů kopií FF VII. Nejvíce z celé série. Mimochodem, FF VII má zástupy oddaných fanoušků i na PC, kde hra vyšla poprvé v roce 1998 a prodávala se zde skvěle.

   Už za pár týdnů nás čeká vytoužený FF VII Remake exkluzivně pro PlayStation 4. Bude to kompletní předělávka hry rozšířená o nové postavy, lokace a dějové linky. Čekat můžeme také zbrusu nový soubojový systém a moderní hratelnost. Na remaku se navíc podílí vyjma Sakaguchiho tentýž tým, který v roce 1997 vytvořil i originální hru. Očekávání jsou velká, obzvláště, když hra vypadá zatím více než skvěle. Však jen posuďte sami:   

Kingdom Hearts

Výrobce: Squaresoft
Vydavatel: Sony Computer Entertainment Europe (EU)
Rok vydání: 2002
Originální platforma: PlayStation 2
Hodnocení na MC: 85%
Hodnocení na Konzolistovi: nehodnoceno
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: PS3 a PS4. Hra je však součástí rozšířeného balíčku Kingdom Hearts HD 1.5 Remix, který obsahuje původní KH se všemi bonusy a dodatky. KH HD 1.5 Remix vyjde v průběhu roku 2020 také na Xbox One 

   Zpočátku se zdálo, že z tohoto projektu nic moc velkého nevznikne. První díl dnes velmi populární a ceněné ságy Kingdom Hearts vlastně vznikl jako menší výzva a pokus ze strany společnosti Squaresoft a Disney vytvořit společnou hru. Dokonce i duchovní otec celého projektu a režisér hry Tetsuya Nomura se připletl k vývoji náhodou, když si jednoho dne v práci vyslechl zpovzdálí rozhovor pánů Sakaguchiho a Shinjiho Hashimota, předního producenta firmy. Nomura totiž oběma slíbil, že je schopen vytvořit akčnější a svižnější RPG. Dostal zelenou, a to i přesto, že doposud samostatně nevytvořil žádnou vlastní hru. Sázka se však ukázala být moudrým rozhodnutím ze strany vedení Squaresoft. Firmě se totiž podařilo pohnout Disney k tomu, aby souhlasila s použitím svých postav a světů pro účely nové hry, do které na oplátku Squaresoft „uvolnil“ své charaktery z FF VII, FF VIII a FF X. Vznikl tak jedinečný crossover dvou zdánlivě naprosto odlišných fantazií, o kterém v roce 2002 nemohl nikdo tušit, že se setká u hráčů s velkým ohlasem. 

   V první díle jedinečné a propojené ságy se poprvé představuje mladík Sora, který prostřednictvím svého speciálního meče zvaného „Keyblade“ dokáže bojovat s temnotou a těmi, kteří ztratili své srdce. Na své dlouhé pouti navštěvuje Disneyho světy a prožívá notoricky známé příběhy, které však jen lemují autentický a originální příběh Sory a jeho přátel. Hru si oblíbili nejen milovníci klasiky od Disney a FF, ale překvapivě i dospělejší publikum, včetně herní kritiky. Pod zdánlivě naivním a patetickým povrchem se totiž ukrývá revoluční JRPG motor. Ten dokázal během následujících let zčásti reformovat a modernizovat celý žánr. Nomura v Kingdom Hearts poprvé u RPG z dílny Square použil prvky, které jsou dnes již běžným standardem v tomto žánru, ať již plnou svobodu pohybu postavy, rotující kameru, akční hack and slash soubojový systém a vyprávění příběhu pomocí krátkých filmových cutscén. Ve své době to bylo revoluční a inovátorské. Hned prvního dílu se prodaly milióny a herní kritika vysoce ocenila uměleckou podstatu hry, její revoluční hratelnost, velmi kvalitní příběh a také hudbu. A plným právem nutno podotknout, protože kdo by dnes z JRPG fandů neznal legendární „Dearly Beloved“, ústřední melodii celé ságy, kterou složila uznávaná hudební skladatelka Yoko Shimomura?

   Série se dočkala hned dvou velkých pokračování a několika spin-offů. To však může být pro mnohé problém, protože jednotlivé díly na sebe příběhově navazují, což nebývá u žánru JRPG obvyklé. Pokud chcete nastoupit do vlaku jménem Kingdom Hearts a naplno si jej užít, není lepší volby než první díl. Ten většině fanoušků přirostl k srdci nejvíce. Na první setkání s KH se prostě nezapomíná. 

Arc the Lad: Twilight of the Spirits

Výrobce: Cattle Call
Vydavatel: Sony Computer Entertainment
Rok vydání: 2003
Originální platforma: PlayStation 2
Hodnocení na MC: 72%
Hodnocení na Konzolistovi: nehodnoceno
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: PS4 (hra byla vydána v sekci PS2 Classic) 

   Franšíza „Arc the Lad“ pravděpodobně mnohým nic neřekne, neboť je to série, která je dnes již víceméně mrtvá, vždyť poslední díl pro domácí konzole vyšel už před více jak 14 lety. Věřím však, že mnozí starší harcovníci Arc the Lad: Twilight of the Spirits znají, protože v roce 2003, kdy hra vyšla na PlayStation 2, se jednalo o příjemné překvapení. V pořadí k šesté hře z této série, která se může pochlubit i anime seriálem, několika manga komiksy a novelizacemi, přistupovala většina hráčů jako k velké neznámé, protože sága byla populární hlavně v Japonsku a Americe, kdežto v Evropě do té doby nevyšel žádný díl. Navíc se jednalo o tahové strategické RPG, což je víceméně kategorie sama pro sebe. Kdo si však Twilight pořídil, tak ten zřejmě nelitoval. I přes slabší grafické zpracování se mu dostalo do rukou herně vyvážené a propracované RPG s temným i vyspělým příběhem. Ten byl vyprávěn netradiční a originální formou dvou příběhových kampaní, jejichž kapitoly se pravidelně střídaly ve zhruba pětihodinových intervalech. Zatímco v jedné kampani jste hráli za urozeného člověka jménem Kharg, který přísahal ochránit svět lidí, ve druhé příběhové linii bylo možné hrát za Khargovo temné dvojče jménem Darc, jenž byl napůl člověkem a napůl antropomorfním monstrem. Příběh hry totiž zobrazoval svět, kde po staletí vedou krvavé konflikty lidé a tzv. „Deimos“. 

   Právě netradiční příběhové zpracování, kdy jste si v každé z kampaní de facto budovali své společenské postavení a přísahali zničit opačnou rasu, představoval prvek, který hráčům utkvěl v paměti nejvíce. Okamžik, kdy se po desítkách hraní obě dějové linky propojí a dojde ke střetu, představuje velmi intenzivní a působivý zážitek. Kromě toho, že se tento díl Arc the Lad dobře hrál, protože nabízel komplexně zpracované souboje s výrazným podílem taktických elementů, přinášel hráčům také klasickou porci kvalitního hudebního doprovodu a výstředních postav, což k žánru JRPG neodmyslitelně patří. Není divu, že hra se lidem velmi líbila, a to i přes některé právem kritizované prvky, ať již absenci FMV, občasnou linearitu a malou motivaci k opakovanému hraní. Vždy, když si chci zahrát tahové RPG s dobrým příběhem, které má řadu parádních scén, a u něhož nechci strávit sto hodin náročného hraní, sáhnu právě po Twilight of the Spirits. O to více, že přímé pokračování hry s názvem „Arc the Lad: End of Darkness“ se do Evropy již nepodívalo. Vývojáři z Cattle Call se poté orientovali hlavně na Nintendo DS a 3DS, díky čemuž na úspěchy série Arc the Lad již nikdy nenavázali. 

   Nebýt toho, že vydavatelem byla samotná SONY, hra by se téměř jistě nikdy nepodívala na PS4. Zdejší port hry udělal mnohým příznivcům japonské tvorby velkou radost. Nenabízel sice vylepšený grafický vizuál, ale obsahoval trofeje. Sám jsem hru před zhruba dvěma lety na PS4 opět dohrál a udělal si také Platinu. Ani po tolika letech bych svůj názor neměnil: precizní kousek, který má nespornou přitažlivost vyprávění.       

Shadow Hearts: Covenant

Výrobce: Nautilus
Vydavatel: Midway Games (INT verze)
Rok vydání: 2004
Originální platforma: PlayStation 2
Hodnocení na MC: 85%
Hodnocení na Konzolistovi: nehodnoceno
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: bohužel nikde, protože jediná verze je ta originální pro PS2. 

   Žánr JRPG se odjakživa snažil nalézt optimální vyvážení RPG elementů v bojovém systému, protože mnohé japonské hry na hrdiny ztroskotaly na nefunkčnosti soubojů či jejich nudnosti. S originálním řešením přišla série „Shadow Hearts“, která patří k neprávem opomíjeným klenotům, a to zejména u nás v ČR. Systém zvaný jako „Judgment Ring“, ve kterém musel hráč při každém tahu načasovat správný okamžik pro aktivování požadované akce, mohli hráči poprvé zažít na prvním PlayStation u hry „Koudelka“. Ta představovala odvážný mix reálného světa a okultismu zasazeného na sklonek 19. století. Přinášela i nemalý podíl hororových prvků. Duchovním pokračováním Koudelky se stala série Shadow Hearts od stejných vývojářů. První díl vyšel v roce 2001 na PlayStation 2 a odnesl si ovace novinářů i hráčů. Bohužel u nás odpovědní lidé zaspali, a tak se zde hra objevila sotva v pár kouscích, po kterých se ovšem ihned zaprášilo. Když se rozkřiklo o kvalitách hry, bylo pro mnohé již příliš pozdě. To se změnilo o tři roky později u Shadow Hearts: Covenant, který se již dočkal náležité pozornosti. 

   Příběh volně navazoval na předchozí dvě pokračování a odehrával se v letech první světové války, a to z větší části v Evropě. Teprve později se děj přesunul do Japonska, jak jinak, že? Ukázal nám reálný svět propojený se světem démonů a temných sil, a to ve značně dekadentním a ponurém zpracování. Jak by také ne, když se vývojáři inspirovali dílem H. P. Lovecrafta. Hlavním hrdinou byl mladík Yuri, který se poprvé objevil už v prvním Shadow Hearts. Po ztrátě své osudové lásky přežívá jako samozvaný ochránce v jisté francouzské vesničce, kterou chrání před invazí německé armády. Vlastní minulost jej však dožene a přinutí putovat po různých částech světa, a to včetně například carského Ruska, aby nalezl odpovědi. Brilantně vystavěný příběh s řadou humorných pasáží, který dokonce nabízí hned dvě možná zakončení, je jen třešničkou na dortu, jehož korpus tvořila především prvotřídní hratelnost, návykový soubojový systém i vývoj postav, a hlavně jako obvykle u JRPG žánru nezapomenutelný OST. Většina herních časopisů a webů nešetřila chválou a vynesla hru mezi nevšední kousky, které by měl alespoň vyzkoušet každý hráč. I já jsem se prvně dostal teprve ke druhému dílu Shadow Hearts, ačkoli jsem Koudelku znal a hrál už na PlayStation 1. K prvnímu Shadow Hearts jsem se dostal až mnohem později. Můj zážitek tím však nijak neutrpěl. 

   Na úspěchy obou Shadow Hearts navázal v roce 2005 „Shadow Hearts: From the New World“. Ten ale vyšel v Evropě až roku 2007, kdy už pochopitelně zapadl. Navíc nesmyslně odstřihl předchozí dějovou linku a vyprávěl úplně jiný příběh s novými postavami. V současnosti je stav ságy Shadow Hearts poněkud nejasný. Původní vývojář Sacnoth již neexistuje a vydavatelé originální trilogie daly od série ruce pryč. Pokud je mi známo, série skončila ve stavu klinické smrti, přičemž neexistují žádné plány na její vzkříšení, restart či jen pouhý port na next-gen konzole. Škoda, protože Shadow Hearts: Covenant už dnes neseženete ani v žádném bazaru. Je to raritní záležitost, kterou fanoušci z ruky jen tak nevydají.         

Eternal Sonata

Výrobce: tri-Crescendo
Vydavatel: Namco
Rok vydání: 2007
Originální platforma: Xbox 360
Hodnocení na MC: 79%
Hodnocení na Konzolistovi: nehodnoceno
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: žádný HD remaster sice nevyšel, ale některé bazary ještě nabízejí hru v její originální verzi pro Xbox 360 a portu pro PS3.  

   Druhá polovina minulého desetiletí nepatří v dějinách žánru k nijak oslnivým obdobím. Opravdu kvalitních JRPG by se dalo tehdy spočítat na prstech jedné ruky. Ze záplav povrchních a jednorázových japonských her na hrdiny mně dokázala v raných letech minulé konzolové generace oslovit jako jedna z mála právě Eternal Sonata. Měla totiž velmi netradiční námět, který musí pozitivně hodnotit i s odstupem mnoha let každý, kdo vnímá svět kolem sebe komplexněji a nebojí se kombinovat zábavu, vzdělávání a dotek evropské kultury. Japonci milují klasickou hudbu, a proto nápad na vytvoření JRPG, které se točí kolem života a díla geniálního polského skladatele a klavírního virtuosa Fryderyka Chopina (1810-1849), nezní vlastně ani tolik bizarně. Chopin prožil krátký, avšak výjimečný život. Zemřel v pouhých 39 letech na tuberkulózu. A právě v okamžiku posledních dní skladatelova života se začne odvíjet snový příběh tvořící fikci v utopickém světě inspirovaném Chopinovým dílem. Příběh je navíc prokládán nejen vzdělávacími vsuvkami, které představují skladatelův život, ale i klavírními skladbami z jeho dílny. 

   Eternal Sonata vyšla původně jako žhavá exkluzivita pro Xbox 360, protože se tehdy ještě věřilo tomu, že žánr JRPG potáhne konzoli od Microsoftu k lepším prodejům v samotném Japonsku. To se sice nestalo, ale v Evropě si hra našla početné publikum. Svědčí o tom i několik nominací v kategorii „Hra roku“. Svým obsahem nabízela Sonata klasickou porci zábavy, která stála na akčnějších soubojích s taktickými prvky, jež silně evokovaly podobný systém bojů jako má sága „Tales“. Hratelnost se pohybovala nad lehkým průměrem a nepřinášela nic nového. O to více pozornosti si ukrajoval příběh o křehké dívce jménem Polka, která uměla kouzlit a domnívala se, že brzy zemře. V jejím světě se totiž věřilo, že dar kouzlení představuje nakažlivou zhoubu, což odkazovalo na nemoc, jíž trpěl sám Chopin. Hra tak byla plná metafor odkazujících nejen na obecně platné společenské zákonitosti, ale také na samotný osud F. Chopina a všech lidí, kteří se jakkoli vymykají svému okolí. Tím donutila hráče přemýšlet a uvědomit si, že i přes designově veselý svět Eternal Sonaty byl příběh ve svém jádru velmi smutný. Schopnost Japonců zažehnout světlo naděje v jakékoli tmě tvoří ostatně jeden z hlavních důvodů, proč má tento žánr stále tak velkou oblibu na Západě. 

   Vzhledem k nářkům fanoušků JRPG se Eternal Sonata podívala nakonec i na PlayStation 3, avšak až mnohem později. To se již na hru z větší části zapomnělo. Je to velká škoda, protože hry tohoto typu tehdy i dnes žalostně chybí. Dnes lze hru koupit v bazaru za pár stovek, takže pokud by chtěl někdo vyzkoušet, má možnost.      

The Last Story

Výrobce: Mistwalker a AQ Interactive
Vydavatel: Nintendo
Rok vydání: 2011
Originální platforma: Wii
Hodnocení na MC: 80%
Hodnocení na Konzolistovi: 9/10
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: bohužel pouze na Wii, pokud hru neseženete někde v bazaru či u kamaráda, máte smůlu, jelikož se žádného portu ani pozdějšího vydání nedočkala.

   Hironobu Sakaguchi je ve světě JRPG skutečný pojem. Otec série Final Fantasy, dlouholetá klíčová postava firmy Squaresoft a autor řady nezapomenutelných japonských her na hrdiny toho dokázal ve svém životě opravdu hodně. Když byl v roce 2003 donucen odejít ze Squaresoft, panovaly obavy, zdali se s ním hráči vůbec ještě někdy setkají. Zasloužilý tatík si však založil vlastní vývojářské studio Mistwalker a začal vyvíjet hry pro konkurenci SONY. Zprvu pro Xbox 360 a nakonec pro Nintendo. The Last Story byl poslední velkou hrou slavného vývojáře a jeho rozlučkou se všemi fanoušky. Nevybral si k tomu však nejlepší čas a popravdě řečeno ani konzoli, protože Nintendo Wii už mělo v roce 2011 to nejlepší za sebou. Však také západní recenzenti hru sestřelili mimo jiné i za slabší grafické zpracování. Žánr byl navíc tehdy v pořádném útlumu a na Západě herní kritika torpédovala už s předstihem vše, co si troufalo mít nálepku RPG vyrobeného v Japonsku. Ve skutečnosti představuje The Last Story inteligentní zábavu pro žánrové fajnšmekry, kteří se již dostatečně nabažili pohádkových příběhů a klasické old school hratelnosti. Ačkoli se to zdá k nevíře, poslední Sakaguchiho velká hra byla zřejmě nejvíce vzdálena tomu, co tvorba tohoto veterána vždy symbolizovala. 

   Bylo to poznat už na samotném příběhu, kde dostaly tentokrát mnohem větší prostor geopolitické souvislosti než individuální patetické příběhy. The Last Story tak měl mnohem dospělejší děj, než by se čekalo od studia, které pod Sakaguchiho vedením vydalo roku 2006 například „Blue Dragon“. Hráč se ujal role žoldáka jménem Zael, který snil o tom, že se stane rytířem. Spolu se svými přáteli se připlétá do globálního konfliktu, v němž jdou osobní dramata stranou na úkor záchrany světa. Avšak to, co hru odlišovalo od konkurence v žánru, byla jedinečná hratelnost. Sakaguchi se pokusil hráčům představit zcela novou dimenzi JRPG zážizku, když si do svého titulu prosadil výrazné prvky taktizování, akce a také překvapivě stealth elementů. Každý souboj proto představoval unikátní zážitek a velkou výzvu. Kromě toho obsahovala hra také několik online módů, což ještě prohlubovalo nevšední hratelnost. Svým designem, prezentací příběhu a vyspělou hratelností trčí The Last Story výrazně nad většinou JRPG vydaných na legendární konzoli Wii. A to mohl být konečný výsledek ještě lepší. Původně totiž hodlal udělat Sakaguchi hru mnohem rozsáhlejší a pohrával si dokonce s myšlenkou, že svět bude zasazen do futuristické vize ala FF VII či FF VIII, avšak Nintendo si postavilo hlavu a původní verzi hry zamítlo. Cílilo totiž na infantilnější a konzervativnější publikum. Slabé prodeje hry však nakonec ukázaly, že se Nintendo mýlilo. Není divu, že Mistwalker poté rozvázalo s Nintendem strategické partnerství. 

   Je velkou nespravedlností a křivdou, že poslední trojice Sakaguchiho velkých her, kterými jsou „Blue Dragon“ (2006, Xbox 360), „Lost Odyssey“ (2007, Xbox 360) a právě The Last Story, byla sice svou herní kvalitou výjimečnými počiny, ale obestírá je pověst komerčních selhání. A především u The Last Story je to smutné o to více, že podobně odvážná hra na současném Nintendo Switch stále chybí.

Ni no Kuni: Wrath of the White Witch

Výrobce: Level-5
Vydavatel: Namco Bandai Games
Rok vydání: 2011
Originální platforma: PlayStation 3
Hodnocení na MC: 87%
Hodnocení na Konzolistovi: 9/10
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: v remasterované verzi na PS4, Nintendo Switch a PC.

   PlayStation a JRPG patřily odjakživa neoddělitelně k sobě. Pevné spojenectví přineslo v éře PS1 a PS2 samotné SONY nezpochybnitelnou dominanci v herním průmyslu. Pak ale přišel PS3, který začal tento žánr ostudně ignorovat a dlouhé roky nenabízel žádnou větší JRPG exkluzivitu. Bodem obratu se stala hra Ni no Kuni, která představovala zjevení v časech, kdy se zdálo, že žánr míří k neodvratnému pádu do hlubin šedého průměru. Fanouškům japonských her na hrdiny stačilo sdělit už jen to, že za hrou stojí vývojáři z Level-5, kterým pomáhalo známé Studio Ghibli. Poté se po Ni no Kuni doslova zaprášilo v obchodech v Japonsku i na Západě. Animovaná stylizace a nenucená obstarožní hratelnost tehdy na trhu chyběly. Ni no Kuni zaplnil prázdná srdce západních hráčů a znovu zažehnul zájem mainstreamového publika o JRPG žánr. Recenze byly skvělé, koneckonců se hra stala na velmi dlouho jednou z nejlépe hodnocených exkluzivit na PS3 a v prodejích nakopala zadnice i mnohým slavnějším hrám té doby. Obří hype sice časem zákonitě opadl, ale dodnes je na Ni no Kuni pohlíženo jako na zážitek, který se dostavuje zpravidla jednou za herní generaci. 

   K nám do Evropy dorazil Ni no Kuni až v roce 2013. Jelikož však grafické zpracování a nesporné umění Studia Ghibli proměnily hru v nadčasový klenot, dvouleté zpoždění se nijak zásadně neprojevilo. Řada hráčů nejspíše dodnes neví, že Ni no Kuni je ve skutečnosti přepracovaným a značně vylepšeným portem originální hry „Ni no Kuni: Dominion of the Dark Djinn“ vydané v roce 2010 pro Nintendo DS, který tehdy vyšel pouze v Japonsku. Z originálu zůstal ovšem zachován pouze příběh. Ten se koncentroval na malého chlapce jménem Oliver, který se vydává do světa zachránit svou matku. Průvodce mu dělá oživlá a ukecaná hračka Drippy. Ve své podmanivosti, naléhavosti i emocionálním náboji dokázal Ni no Kuni zasáhnout nejen znalce žánru, ale především také zdánlivě chladná a lhostejná srdce ostatních hráčů. Recenze pěly chvalozpěvy právě na příběhové zpracování a celkový design, v němž mělo hlavní slovo Studio Ghibli. Víceméně se tak jednalo o hraný animovaný film, který každého mohl přenést do okouzlujícího světa ve stylu snímku „Cesta do fantazie“. Pochvalu si vysloužila také hratelnost, kde se nalezlo hned několik sympatických inovací, ať již nápad s napravováním srdcí NPC postav, či možnost zapojit chycené monstrum do bitvy po boku hlavních hrdinů. 

   Úspěch hry byl natolik velký, že Level-5 vydal v roce 2018 další velké pokračování, a to „Ni no Kuni II: Revenant Kingdom“. Druhý díl měl bohužel o něco slabší příběh a chyběla mu větší přidaná umělecká hodnota, jelikož na hře se již nepodílelo Studio Ghibli. Hra ale vše vynahradila excelentním akčním soubojovým systémem a možností spravovat vlastní království. Kromě druhého dílu byly vydány dokonce mobilní hry Ni no Kuni a také animovaný film, který vyšel už loni, a jenž se k nám podívá už letos, kdy se objeví 16. ledna na streamovací službě Netflix i s českými titulky.               

Persona 5

Výrobce: P-Studio
Vydavatel: Deep Silver (PAL region)
Rok vydání: 2016
Originální platforma: PlayStation 3 a PlayStation 4
Hodnocení na MC: 93%
Hodnocení na Konzolistovi: 9/10
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: na PS4, popřípadě si počkat na březen 2020, kdy vyjde vylepšená Persona 5 Royal.

   Málokteré JRPG za uplynulé desetiletí si připsalo tak velký komerční úspěch na Západě jako Persona 5. Dokladem velké popularity tohoto skvostu je nejen hodnocení na Metacritic, které jde daleko za magickou hranici 90 %, ale také údaj o tom, že se hry prodalo do konce roku 2019 více jak 3 milióny, což je u japonských her na hrdiny opravdu vysoké číslo. Důvodů, proč si získal právě tento díl dlouhodobé a známé série „Persona“, který je součástí rozsáhlé franšízy „Megami Tensei“, tak velkou oblibu, je hned několik. Kromě samotných kvalit hry to byl zejména skvělý marketing. Persona 5 se opřela o exkluzivitu SONY a na Západě ji pomohli známí vydavatelé Atlus (Severní Amerika) a Deep Silver (Evropa). Většina redakcí tak dostala recenzentské kódy s dostatečným předstihem, což způsobilo, že na rozdíl od jiných JRPG řada recenzentů hru skutečně hrála. A každý fanoušek JRPG ví, že vůči žánru panují u mnohých hráčů značné předsudky. Když jsou tyto předsudky odstraněny, dost lidí poté prozře a pochopí, že v japonském uchopení žánru je cosi magického. A tak si Persona 5 odnášela ze západních recenzí zpravidla maximální hodnocení a byla označována div ne za nejlepší JRPG vůbec. Mediální obraz hry se tím výrazně zvýšil. Zbytek už byl dílem špičkového obsahu.

   Persona 5 představila reálný svět dnešního Tokia, kde se parta studentů stává členy maskovaných a samozvaných strážců pořádků. Ti prostřednictvím svých schopností vstupují lidem do snů a mění jejich srdce. Tím se začíná odvíjet bravurně vystavěný příběh, kde je velké množství paralel se současnou situací ve společnosti. Hlavní hrdinové tak například řeší kauzy ohledně sexuálního obtěžování nebo zneužívání politické moci. Ve své naléhavosti je tak hra nejen nadčasová a dokázala oslovit hráče v Japonsku i na Západě, ale také morálně kontroverzní. Přiměje mimo jiné hráče začít přemýšlet o vynucené společenské korektnosti dnešní západní civilizace, která vede člověka ke kumulaci negativních pocitů a nálad. Stejně jako předešlé díly, tak i Persona 5 sázela velkou měrou na silné RPG prvky, prozkoumávání dungeonů a především sociální simulaci. Vždyť hlavní postava s pseudonymem „Joker“ byla pouhým studentem, který musel po večerech honit lumpy a přes den studovat. Právě velká volnost v navazování vztahů, romancí a vylepšování svého sociálního statusu patří k důležitému elementu celkového hraní. Neméně důležitým aspektem Persona 5 je také komiksové zpracování, které má vysokou uměleckou a estetickou úroveň. A právě hravost, barevnost a celková odlehčenost byly to, co dokázalo upoutat pozornost mnoha hráčů. A to nemluvě o zdařilém hudebním doprovodu. 

   Hra Persona 5 takzvaně ťala do živého. Byla a stále ještě je velmi aktuální, nesmírně přitažlivá, a přitom ojediněle vyspělá. Šílenství, které se kolem hry strhlo, nebylo vůbec náhodné. Dodnes zůstává Persona 5 jednou z nejlépe přijatých a hodnocených her v dějinách JRPG žánru. Přesvědčit se o tom můžete už brzy, neboť na PS4 míří „Persona 5 Royal“, která přinese nový semestr, postavy a úkoly. Kdo ještě hru nehrál, měl by si ji vyzkoušet alespoň někde u kamaráda. Možná totiž zjistí, že žil až doposud svůj hráčský život naprázdno.     

Tales of Berseria

Výrobce: Bandai Namco Studios
Vydavatel: Bandai Namco Entertainment
Rok vydání: 2016
Originální platforma: PlayStation 3 a PlayStation 4
Hodnocení na MC: 79%
Hodnocení na Konzolistovi: 8/10
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: na PS4 nebo PC, neboť verze pro PS3 vyšla pouze v Japonsku.

   Zařazení hry Tales of Berseria do tohoto seznamu může být pro mnohé překvapením. Už jen z toho důvodu, že se nejedná o nejkvalitnější díl nekonečné série „Tales“. Najdou se navíc i tací, co poslední vydané Tales hry považují za nudný kompilát bez větší invence. Svým způsobem budou mít pravdu, protože série je pověstná svým konzervatismem a jen minimální snahou po evoluci v hratelnosti a grafickém zpracování. Tales of Berseria je zdárným příkladem toho, proč někteří fanoušci JRPG ságu dnes již víceméně ignorují. Hra totiž běží nejen na stejném grafickém enginu jako předchozí díl „Tales of Zestiria“ z roku 2015, ale v oblasti soubojového systému a level designu jsou změny pouze kosmetické. Důvod, proč však Tales of Berseria dopadla v recenzích o poznání lépe než Zestiria, je ten, že hra představila mnohem lepší dějovou linku a zapamatovatelné postavy. I celkové zasazení hry a nenucená příběhová návaznost na předešlý díly právem sklidily uznání. 

   Oproti předchozím dílům se Berseria nebála představit pirátskou tématiku, se kterou dokázala také umně pracovat. Spojení manga, anime a na Západě tolik populárních pirátských elementů zafungovalo nad očekávání dobře. Dokonce tak, že hráči překousli i věčně se opakující a po desítkách hodin již těžce ubíjející „Linear Motion Battle System“, který je pro sérii tolik typický. Děj se soustředil na hrdinku jménem Velvet Crowe, jež se po tragických událostech ze začátku hry stane napůl člověkem a napůl démonem, který ztrácí city. Touha po pomstě žene Velvet vpřed, avšak během své dlouhé pouti nalezne své ztracené lidství. Je to svým způsobem klasická japonská balada o pomstě a démonismu, avšak pro západní publikum jsou podobné příběhy stále velmi atraktivní. O to více, když se soustřeďují na silnou ženskou hrdinku. Příběh byl až překvapivě vážný a dospělý. Dokonce až tak, že pro západní verzi byla hned na začátku hry změněna jedna z klíčových sekvencí, aby se tak hra vešla u evropské ratingové společnosti pod věkovou hranici „16“. Je velká škoda, že někteří hráči nedali Berserii šanci a předem jí odsoudili. Tales of Berseria byla totiž mimo jiné vytvořena jako jakýsi zastřešující titul, který shrnul to nejlepší, co série za uplynulé dvacetiletí své existence přinesla. 

   K popularitě Tales of Berseria přispěla také vcelku kvalitní anime série „Tales of Zestiria the X“, kde byla celá jedna epizoda věnována Velvet Crowe. Letos se dočkáme úplně nového dílu „Tales of Arise“ pro PS4, Xbox One a PC. Tento díl bude mít mnohem temnější náturu, zcela odlišný herní design a renovovaný soubojový systém, aby tak mohla sága nakročit do moderní éry. Držíme tedy palce…      

Dragon Quest XI 

Výrobce: Square Enix
Vydavatel: Square Enix
Rok vydání: 2017
Originální platforma: Nintendo 3DS a PlayStation 4
Hodnocení na MC: 86 % (PS4 verze)
Hodnocení na Konzolistovi: 9/10
Kde si hru můžu zahrát v současnosti: PS4, Nintendo Switch a PC

   Konzervativní příznivci JRPG měli v minulých letech dost důvodů k tomu, aby zazlívali Square Enix skutečnost, že již nevytváří klasická japonská RPG jako v dobách největšího rozkvětu žánru v 90. a nultých letech. Posun mnoha sérií k akčnímu RPG někteří rozdýchávali opravdu jen velmi těžko. Nejbolestivější to bylo zřejmě u FF ságy, která má dnes již jen málo společného se staršími díly z éry PS1 a PS2. Naštěstí je tu druhá odnož konglomerátu Square Enix, a to firma Enix. Ta si udržela svou vizi japonské fantazie a v roce 2017 jí naservírovala hráčům v Dragon Quest XI. Tato hra je svým způsobem unikát, protože představuje v současnosti nejlepší nejklasičtější zpracování žánru. Jedenáctý díl série, která kdysi soupeřila v Japonsku s FF o post nejlepší RPG značky, přináší v pohádkovém zpracování vše, co měly kdysi nejslavnější japonské hry na hrdiny. 

   Kromě téměř stovky hodin hraní prezentuje Dragon Quest XI velký svět k prozkoumání, příběh o vyvoleném hrdinovi, království a spanilé princezny, zlé čaroděje, a také náročnější souboje. Tato silná nostalgie a závan starých časů vrátily řadu hráčů o několik desítek let zpět a připomenuly jim, čím žánr kdysi byl. Obzvláště na Západě si hra našla oddané zástupy fanoušků, což je o to překvapující, že se do našich končin dostával Dragon Quest v minulosti jen zcela výjimečně, a například v Evropě se první díl objevil až v roce 2006 v podobě dodnes památného titulu „Dragon Quest: The Journey of the Cursed King“ pro PS2. Hlavními tvůrci série jsou vývojář Yuji Horii a známý designér Akira Toriyama. Oba jsou se sérií spojeni už od roku 1986. V jejich koncepci a nápaditosti se zrcadlí japonská kreativita a pozitivní náhled na svět. U jedenáctého dílu svou vizi zhmotnili o to intenzivněji, že měli k dispozici praktiky neomezený rozpočet. Hra proto má mnohem dynamičtější, akčnější a filmovější zpracování cutscén i překrásných FMV než předchozí díly. Vše navíc popohání silný Unreal Engine 4. Jelikož recenzenti na Západě byli ze hry doslova unešení, získal Dragon Quest XI skvělé renomé. Více jak 5 miliónů prodaných kusů svědčí za vše. Tímto dílem si Square Enix do značné míry znovu získal náklonost starších hráčů. 

   Vylepšená verze hry s novým a hutným obsahem vyšla v podobě „Dragon Quest XI S: Echoes of an Elusive Age – Definitive Edition“ před několika měsíci na Nintendo Switch. Množství změn a bonusů bylo natolik velké, že si hru pořídili i majitelé originálu. Na Switch se Dragon Quest XI skvěle daří a má na MC o poznání vyšší průměrné hodnocení (91 %) než verze na PS4. Kdo by to byl řekl, že?