Strach je jednou z nejsilnějších a nejčastějších lidských emocí. Vyvolat jej lze obvykle velmi snadno a jeho prožitek, i když často omezený jen na krátkou dobu, je intezivnější než cokoli jiného. Existuje několik podob strachu, ale asi těžko bychom hledali tíživější podobu než tu, kdy člověka děsí daleko více to, že jeho mysl nedokáže přesně definovat, čeho se vlastně bojí. Vezměme si třeba klasiku survival hororu jménem Silent Hill. Dokázal by někdo přesně popsat, v čem spočívá její podmanivá atmosféra? Někteří jistě ihned dodají, že v její neuchopitelnosti strachu, neboť Silent Hill není o zlu a nebezpečí, které má tvar, jméno a někdy i pořádně ostré drápy, ale naopak o nejasnostech a psychologickém navození strachu. Právě proto bude série Silent Hill vždy tak trochu jiným survival hororem, který sází na dobře zvládnutou práci s psychologií lidské mysli. Tento zajímavý a vskutku děsivý aspekt vtiskli tvůrci z Konami sérii již s prvním dílem, který vyšel roku 1999 na PlayStation One, o kterém by bylo trestuhodné nenapsat na zdejším webu alespoň pár řádek.