Testovaná verze: PlayStation 4

Yooka-Laylee (pracovní název zněl „Project Ukulele“) je svým způsobem splněným snem pro všechny pravé fanoušky poctivé plošinovkové tvorby z let minulých, neboť navazuje na to nejlepší z nintendovské školy. Někteří zřejmě již s předstihem poznali, že je Yooka-Laylee duchovním nástupcem kultovního a ve své době velmi originálního titulu „Banjo-Kazooie“ (1998). Yooka-Laylee má se svým dávným předkem mnoho společného, od ústředního nerozlučného dua, přes řešení sofistikovaných hádanek a sbírání důležitých předmětů, až po nezapomenutelné souboje s bossy. K tomu navíc přidává skutečnou výzvu v podobě vyšší obtížnosti, což může mnohé zaskočit. Obtížnost je totiž na herní scéně už celá léta uměle udržována v určité hladině, aby tak byly dnešní hry přístupné co nejširšímu publiku. O peníze jde koneckonců vždy až na prvním místě. Onen přívlastek „old school“ plošinovka, jímž se Yooka-Laylee honosí, a jenž někteří mohou vnímat dokonce pejorativně, je tak ve skutečnosti synonymum pro hru, která nás nenuceně zavádí do doby, kdy hry dokázaly nejen pobavit, ale také pořádně potrápit, díky čemuž se mnohé z nich nesmazatelně zapsaly do obecného povědomí a v řadě případů i srdcí. Pokud se tedy chopíte instrumentu Yooka-Laylee alias Ukulele, garantuji vám, že si zabrnkáte opravdu na sentimentální strunu.

Jako každá správná plošinovka ze staré školy, tak i Yooka-Laylee nabízí povrchní a celkem stručný příběh, jenž slouží především jako nutná kulisa, ve které se hra odehrává. Není to však na škodu, protože síla hry spočívá v něčem zcela jiném, a to v rozmanitosti a pestrosti světa i jeho vedlejších postav. Plošinovka je poněkud specifický žánr, kde bohatě stačí motiv a cíl, o to více, mluvíme-li o hře, která sebe sama nebere příliš vážně a za každým konáním je cítit velká dávka humoru a nadsázky. Představte si proto průzračně čistý svět, kde si v zahálce užívají svou ničím nerušenou existenci dva tvorové – fialová samička netopýra jménem Laylee a zelený samec chameleona Yooka. Oba jsou nerozlučnou dvojkou, jejíž klid naruší bezcitný magnát Capital B, který ve své velké továrně přišel s pomocí šíleného vědce Dr. Quacka na způsob, jak ukrást všechny knihy světa a využít je ve svůj prospěch, tedy lépe řečeno k velkému finančnímu profitu. V továrně hlavního padoucha, kam naši hrdinové na začátku hry zamíří, se nachází nejen velké množství hádanek, pastí a potvor, které potřebují naučit slušnému chování, ale také uvězněné magické stránky („Pagies“), de facto živé entity, jež prosí o osvobození ze spárů bláznivého magnáta.

Kolem Pagies se celá hra de facto točí, protože s jejich pomocí mohou Yooka a Laylee otevírat a navštěvovat další světy, v nichž je velmi mnoho jejich papírových kolegů uvězněno nebo ztraceno. S každou další objevenou a zachráněnou stránkou se komické duo s dobrým srdcem blíží ke svému hlavnímu cíli, a to svrhnout arogantního magnáta a jeho zločineckou kliku. Každá lokace představuje zcela originální úroveň otevřeného světa, který je po nasbírání požadovaného počtu stránek možné rozšířit, a tak expandovat do dalších jeho částí. Zpracování světů je vynikající, a to nejen po technické a designové stránce – obzvláště startovní tropický svět nebo Ledové království jsou skutečnou pastvou pro oči – ale především co se týče nabízených úkolů, možností prozkoumávání a také opětovného navštěvování v pozdější fázi. Každá úroveň, nebo chcete-li svět, nabízí svého bosse. I když se nejedná o klasický otevřený svět v plném slova smyslu, přesto je rozsah lokací potěšující. Dobrou zprávou je také to, že struktura jednotlivých světů je nelineární, a tak je klidně možné strávit jen v prvních světech několik desítek hodin a hledat Pagies i vylepšovat vlastní schopnosti, a tak si výrazně ulehčit následující průchod hrou. Herní doba je proto velmi individuální a osobně jsem byl celkem zaskočen tím, že jsem u tohoto až překvapivě návykového titulu strávil nějakých pětatřicet hodin, a to jsem splnil odhadem necelých 60% nabízeného obsahu. Ano, Yooka-Laylee není žádnou víkendovou záležitostí. Díky bohu za to!

Aby měli Yooka a Laylee nějakou šanci proti brutálnímu nárůstu obtížnosti jednotlivých úkolů a stále drzejším a těžším nepřátelům, musí se zákonitě zvyšovat i jejich schopnosti. To má na svědomí neocenitelný přítel jménem Trowzer, had v kalhotách a s vysílačkou (říkal jsem vám přece, že se hra veze na silné vlně nadsázky a humoru), který výměnou za nastřádaná husí brka nabízí stále nové schopnosti a dovednosti. Tato malá implantace RPG prvků do hry umožňuje, aby Yooka a Laylee postupně disponovali takovými schopnostmi, jakou jsou silný sonar k odražení nepřátel nebo aktivaci komponentů, dlouhý chameleoní jazyk, či dokonce možnost vznést se s pomocí malých netopýřích křídel do pořádně výše. Trowzer se nachází v každém světě i v domovské fabrice Capitala B. A není jediný extrémně vtipný „tvor“, na kterého při svém prozkoumávání narazíte. Je tu také vždy optimisticky naladěný ženský automat jménem Vandi, jež v průběhu průchodu hrou modifikuje a zvyšuje schopnosti. Dále sluší uvést například nízko polygonového Rextra, T-rexe, jenž je zde jako pocta hrám ze stáje Nintendo 64, chobotnice alá ženský vědec jménem Dr. Puzz, jenž umožňuje transformaci našich hrdinů často do velmi hybridních tvarů (buldozer, helikoptéra nebo loď), aby tak mohli splnit konkrétní úkoly, nebo senilní důlní vozík Kartos, u něhož se svezete na bláznivé horské dráze. Je mi jasné, že se někteří usmívají již jen při čtení charakteristiky těchto výstředních postav, ale o tom Yooka-Laylee je: pobaví, rozesměje a pozitivně naladí.

On je vůbec humor nedílnou součástí hry. Vzpomene-li si někdo na to, jakým způsobem spolu komunikovaly postavy v Banjo-Kazooie, pak se může připravit na to, že i Yooka-Laylee využívá identické prezentace. Jde jednoduše o to, že hra nemá klasický mluvený dabing, neboť každá postava se dorozumívá specifickými zvuky, jež v mnoha případech skutečně odrážejí předpokládanou náturu těch, kteří je pronášejí (obzvláště namachrovaný „yo hu yo ha yo“ Shovel Knight z traileru se zřejmě zapíše do dějin). Zpočátku to sice může některým připadat přinejmenším podivné a dost možná i otravné, ale časem si na vše zvyknete a po pár hodinách vás toto specifikum daleko více pobaví – někdy i vyloženě odbourá – než vyvede z míry. Tím se pomalu dostáváme k hernímu doprovodu, jenž bych označil jako pozitivně neutrální, protože nepředstavuje nic okázalého, ale na druhou stranu se některé melodie nebezpečně derou pod kůži. Grafická stránka hry je vyvážená a zdařilá. Jistě, žádné grafické orgie se nekonají, od toho tu v tomto žánru máme například nejnovější Ratchet and Clank, ale zpracované světy mají své kouzlo, jež oplývá barvami a smyslem pro detail. Toto konstatování nedokáže změnit ani v některých částech zbytečně hloupá kamera.

Kromě hlavní hry nabízí Yooka-Laylee i několik sympatických přídavků, které jistě potěší všechny hravé duše. Hlavní roli v těchto přídavcích hraje již zmiňovaný Rextro, který přináší osm speciálních arkádových miniher pro lokální multiplayerové hrátky, jež je samozřejmě možné hrát také v režimu pro jednoho a překonávat výsledky ostatních v online žebříčcích. To vše bude mít za vliv, že si Yooka-Laylee celkem snadno najde skalní jádro fanoušků a stane se v dalších letech titulem nejen oblíbeným, ale i doporučeným jako základní látka pro žánrové veterány a začátečníky.

Jediné, s čím mám jako hráč i recenzent problém, je občas až přílišná náročnost hry, a to zejména u některých typů úkolů, které působí natolik frustrujícím dojmem, že si občas budete klást otázku, zda-li bylo záměrem tvůrců hru ztížit nebo naopak vyloženě znechutit. Modifikace obtížnosti neexistuje a „stránek“ nutných k otevření dalšího světa zase tolik není, a tak je mnohdy nutné absolvovat i úkoly typu „časovka“, kdy musíte v krátkém časovém limitu splnit zadání. Mluvíme zde o zadání, jež vyžaduje vyjma pohotovosti a zkušenosti i celkem nutnou dávku štěstí. A vzhledem k tomu, že je časová rezerva zpravidla 1 - 2 vteřiny, mohou se takové úkoly, bez jejichž splnění se dál neposunete, stát snadno noční můrou. Tím se Yooka-Laylee sice stává magnetem pro zkušené hráče rozladěné malou přísností současného herního konzumu, avšak na straně druhé celkem zbytečně snižuje přístupnost mladšímu publiku, jež dnes již vyrůstá ve zcela jiném herním světě, a rozhodně ve své většině netouží po titulu vyžadujícím velkou trpělivost a časovou oběť.

Nebýt toho, že se ve skutečnosti jedná o moderní reinkarnaci Banjo-Kazooie, a tak o nějaké velké originalitě nemůže být ani řeči, a také zbytečně frustrující obtížnosti v druhé polovině hry, mohla si Yooka-Laylee sáhnout na známku ještě o bod vyšší. Není totiž nejmenších pochyb o tom, že se tvůrcům podařilo naplnit přesně to, na co lákali svého času již na Kickstarteru, a co jim téměř okamžitě přineslo nutné finance a přízeň budoucích hráčů. Yooka-Laylee je plošinovka ze staré školy, která nabízí zaručenou porci zábavy, dlouhou trvanlivost, roztomilou prezentaci a důstojné audio-vizuální zpracování. Pokud vám nevadí vyšší obtížnost a odpustíte hře i malou invenci, můžete bez problému navýšit konečné hodnocení a těšit se na příchod skvělého zástupce žánru, který se ani v letošním nabitém roce neztratí. Milovníky plošinek navíc čeká skvělá první polovina roku, neboť kromě Yooka-Laylee vychází v témže termínu i podobně vypadající puzzle plošinovka Snake Pass a v červnu na PS4 dokonce zavítá jeho Královská Výsost Crash Bandicoot. Výhled do budoucna pro tento v minulých letech tak nepatřičně opomíjený žánr je proto více než příznivý.