Wolfenstein: Youngblood

recenze  47
Martin Šmíd, 1. 8. 2019 9:30
Vývojáři ze švédského studia MachineGames před několika lety skvěle znovu nastartovali legendární sérii Wolfenstein. Dočkali jsme se parádní akce, která byla věrná kořenům série, ale zároveň byla obohacena o zajímavou zápletku či moderní herní mechanismy. Není divu, že hra slavila úspěch a následně jsme se dočkali ještě dvou pokračování. V minulém roce na E3 bylo oznámeno, že vývojáři připravují menší kooperativní spin-off, který se má od hlavních dílů série značně lišit, a možná i nastínit budoucnost značky. Musím se přiznat, že jsem měl z oznámení radost, protože pokud je něco, co rozhodně můžu, jsou to kooperativní akce. Po zahrání jsem ale přesvědčen, že toto budoucnost série Wolfenstein rozhodně není. Alespoň pevně věřím, že jde jen o pokus přinést něco nového, který se ale bohužel ve výsledku moc nepovedl.

Recenzovaná verze: Xbox One X

Studio MachineGames vytvořilo pro svoji sérii Wolfeinstein zcela nové originální univerzum, v němž nacisté vyhráli druhou světovou válku a postupně ovládli svět. Wolfenstein: Youngblood se odehrává zhruba 20 let po událostech z Wolfenstein II, kdy nacisté byli vyhnáni z USA, ale stále okupují nebohou Evropu. Ta ne a ne se vzpamatovat z jejich řádění. B.J. Blazkcowicz, hlavní hrdina celé série, mezitím odpočívá se svoji rodinou doma v Texasu, ale bez zabíjení nacistů moc dlouho nevydrží. Opouští tedy rodinu a vydává se do Paříže, kde se po několika dnech odmlčí. Proto jsou do akce nasazeny jeho dvě dcery Soph a Jess, které sice nemají se zabíjením nácků moc velké zkušenosti, ale znáte to. První zabitý nacista a jeho mozek na zdi rozpoutá vraždící šílenství, které se následně táhne celou hrou. Ačkoliv zápletka nezní nějak originálně a nebere se nějak přehnaně vážně, určitě z ní šlo vytěžit více, než nám vývojáři naservírovali. Jakmile se totiž dvojčata vydají do Paříže, zápletka jde stranou a hlavní je likvidování nacistů. Sice se sem tam snaží vývojáři hru trochu posunout filmečky, rozhovory a různými dokumenty, ale moc se jim to nedaří. To je určitě škoda, zvláště když předchozí díly nabídly i kvalitně napsanou zápletku.

Ačkoliv se vývojáři pokusili jít novým směrem, pořád jde o akční hru z první osoby, v níž popadnete hromadu zbraní a budete kosit moci chtivé nacistické hajzlíky. Základ vývojáři používají stejný jako u předchozích dílů, ale po pár desítkách minut zjistíte, že je přeci jenom něco trochu jinak. Vývojáři se rozhodli tentokrát hru obohatit o RPG elementy známé třeba z her jako Fallout nebo Diablo. O toto se pokusili už dříve v letošním roce i vývojáři z Ubisoftu, kteří šli stejnou cestou u Far Cry: New Dawn. Sice se to moc nesetkalo s velkým nadšením u fanoušků, ale hra fungovala. Pořád šlo o svižnou a zábavnou akci. U nového Wolfensteina to už ale hodně viditelně skřípe. A jak že se ty RPG prvky ve hře projevují? Začnu tím, že hlavní hrdinky postupně levelují, přičemž určitý level mají i protivníci. Jim sice také během hraní roste level, ale na začátku jsou tímto trochu ohraničeny části a úkoly, abyste věděli, do čeho se pustit a do čeho ještě ne. To je ještě v pořádku, ale nepochopím následující rozhodnutí vývojářů.

Tedy, ještě bych i pochopil, že mají nepřátelé nad sebou ukazatel zdraví. Sice to v rámci série působí zvláštně, ale proč ne. Změna je život. Už ale nepochopím, proč většina nepřátel má i před zdravím štít, navíc v několika verzích. Na každou pak musíte využívat jinou zbraň s odlišným typem nábojů, která je na daný štít účinnější. Popravdě, toto neustálé přemýšlení, jestli použít tu nebo tu zbraň během hektické přestřelky mi přišlo jako neskutečný úlet. U Wolfensteina chci hlavně likvidovat nepřátele a ne přemýšlet, jakou zbraní jim rozrazím rychleji štít. Přece dá rozum, že pistolka rozbije nějaký štít rychleji z metru než dvouhlavňová vytuněná brokovnice. Výsledkem je, že akce není tak svižná, zábavná a plynulá, jako tomu bylo v minulosti. Navíc, i když použijete správné zbraně, pořád nepřátelé vydrží neskutečně hodně olova. Tímto vývojáři prakticky pohřbili onu pro sérii charakteristickou hratelnost. Místo ní dodali divného kočkopsa se zlomeným ocasem, který po čase spíše frustruje, než baví. Hlavně pokud hrajete sami, k čemuž se hned dostanu.

Když byla hra Wolfenstein: Youngblood oznámena, dozvěděli jsme se, že na ní nepracuje studio MachineGames  samo, ale pomáhají mu vývojáři stojící za sérií Dishonored z Arkane Studios. To se nejvíce podepsalo na struktuře hry. Jakmile dohrajete úvodní lineární misi, dostanete se do stok, které tentokrát slouží jako vaše základna s NPC postavami. Ty vám zadávají vedlejší úkoly a dávají další informace. Ze stok se následně můžete vydat do několika čtvrtí Paříže. Ty slouží jako takové větší sandboxové plácky ve stylu Dishonored. Sice v nich máte vždy pevně vyznačené hlavní úkoly, ale můžete mapu více prozkoumávat. To je pěkné oživení, které se mi líbilo. Zvláště, když mají jednotlivé úrovně opravdu pěkný design, hodně připomínající právě Dishonored. Co se mi už ale líbilo trochu méně je skutečnost, že když vystřílíte určitou lokaci a odejdete z ní dále město prozkoumávat, nepřátelé se v ní znovu po chvilce objeví, no a když se tedy vracíte, musíte znovu vystřílet tuny munice.

Možná jste už z textu výše pochopili, že Wolfenstein: Youngblood není stejně jako jeho předchůdci rychlá lineární akce, v níž byste běželi jen dopředu s prstem na spoušti. Jakmile dokončíte první misi, můžete si vybrat, jestli se pustíte jen do třech delších hlavních úkolů nebo budete plnit vedlejší úkoly. Vzhledem k tomu, že hlavní úkoly jsou na určitém levelu a na začátku jsem na nich měl hrozivou lebku, pustil jsem se do plnění vedlejších úkolů, jenž byly na mém levelu. Je trochu zklamáním, že se vývojáři nepokusili v okupované Paříži vymyslet zajímavé úkoly. Drtivá většina vedlejších úkolů spočívá v tom, že musíte někam dojít, něco zmáčknout, najít nebo někoho zabít, no a pak zase zpět. Takhle pořád dokola, abyste se mohli následně pustit do hlavních misí. Ty už jsou klasicky lineárnější, podíváte se v nich i do nových míst, ale problém s nimi mám ten, že jsou si hodně podobné. Tedy ne prostředím, ale úkoly. Vždy jen přes sérii místností a výtahů musíte dojít na konec, tam ukradnout dvěma kapitánům klíče a ty následně použít, abyste hackli počítač a zjistili lokaci, kde se nachází B.J. Blazkcowicz. Ani tady tedy vývojáři nebyli zrovna kreativní. Kooperativní střílečka přece neznamená běhání s kamarádem neustále dokola několik typů misí, které se dost opakují.

Co se mi dále na struktuře misí nelíbí, je skutečnost, že když během ní selžete a zemřete, objevíte se na úplném začátku. Na klasické checkpointy zapomeňte. Vždy tedy začínáte od začátku a musíte se znovu probít zástupy nepřátel. Nejvíce frustrující na tomto je ale skutečnost, že když se objevíte po selhání na začátku úrovně, nemáte doplněnou munici. Vystříleli jste ji při předchozím nezdaru? Máte smůlu a musíte si ji znovu najít. Tohle rozhodnutí vývojářů je jen těžko pochopitelné. Na začátku každé mise by určitě měla být možnost doplnění munice, jako je to u každé podobné kooperativní hry. Tady je ale asi vidět ona nezkušenost vývojářů s vývojem kooperativních her.

Abych ale jen nekafral, musím Wolfenstein: Youngblood pochválit za velmi povedený gun play, jenž byl oproti předchozím dílům lehce upraven. Zbraně nyní trochu více kopou a opravdu cítíte jejich váhu a sílu. Co se zbraní týče, tak rukama vám projdou spíše klasické kousky jako samopal, velmi silná brokovnice, puška nebo i několik speciálních kousků. Ty neslouží ani tak na likvidaci nepřátel, ale k otevírání dveří, případně zpřístupnění míst, kam byste se bez nich nedostali. To se mi ostatně líbí, protože hra vás tak chvilkami nutí nad postupem přemýšlet a důkladně si levely prohlížet. Jednotlivé zbraně si pak můžete vylepšovat za nastřádané peníze. Součástek k zakoupení je hromada, nechybí ani možnost si zbraň kosmeticky upravit. Tím se do hry dostaly i mikrotransakce, naštěstí nejsou tak otravné, jak jsem očekával, a pokud budete hrát déle, na vše si vyděláte pouze hraním. Každopádně možnost vylepšování zbraní je příjemná hru dobře obohacuje o další vrstvu. Kromě zbraní můžete vylepšovat i zvolenou hrdinku. Soph a Jess  se od sebe liší pouze úvodní zbraní a samozřejmě vzhledem, jinak vše ostatní mají stejné. Jak postupně plníte jednotlivé mise a levelujete, získáváte body, díky nimž následně je možné skrze jednoduchý strom dovedností si odemykat vyšší zdraví, štíty i další schopnosti.

Jak už jsem naznačil výše, Wolfenstein: Youngblood je trochu takový pokus posunout sérii novým směrem. Vývojáři nyní vše vsadili na kooperaci mezi hlavními hrdinkami. Výsledkem tak je, že můžete hrát celou hlavní kampaň s kamarádem v online kooperaci, což je asi ta nejlepší možnost. Líbí se mi, že je možné se navzájem podporovat, házet si munici i uzdravovat. Pokud hrajete s kamarádem, jde opravdu o solidní zábavu a troufám si tvrdit, že i přes času nedostatků si hru užijete. Když ale kamaráda nemáte, ujímá se druhé sestry umělá inteligence. Ta ale není moc kvalitní. Sice sem tam něco zabije, dokonce přiběhne, když jste svaleni na zem a hekáte z posledního, ale to je tak vše. Mnohdy se zasekává, když potřebujete otevřít ve dvou truhlu, někdy ani nepřiběhne a podobných kiksů bych mohl napsat hromadu. Najednou jste tak na vše sami, a na to očividně hra není moc vybalancovaná. Počítá totiž jen s kooperací, takže nepřátelé jsou stále stejně silní, nedají vám vydechnout a prakticky se zaměřují jen na vás. I proto je Wolfenstein: Youngblood zřejmě nejtěžším dílem série, v němž je kolikrát i lepší utéci a nepřátelům se vyhnout. Vzhledem k tomu, že série byla vždy o likvidaci nacistů, což bylo to nejzábavnější, moc dobrá vizitka to není.

Pokud je něco, na co si rozhodně stěžovat nemohu, je to vizuální zpracování. Wolfenstein: Youngblood vypadá na konzoli Xbox One X parádně, všude jsou textury ve vysokém rozlišení, postavy mají hodně detailů, parádní jsou i efekty a povedlo se i nasvícení. Jen je škoda, že hra neběží ve stabilních 60fps. Framerate je odemčený, takže sem tam dochází ke škubání obrazu či viditelnému zpomalení. Kvalitní je ale ozvučení, hra má krásné zvukové efekty a kvalitní je i soundtrack. Vše pak podtrhuje profesionální dabing. Ten oceníte nejvíce u hlavních hrdinek. Je vidět, že se hře věnovala stejná péče jako velkým titulům.

Určitě bych neměl problém s tím, že se vývojáři pokusili z Wolfeinsteina udělat kooperativní střílečku. Podobné hry mám rád, navíc ústřední dvojice je celkem sympatická a správně bláznivá. Problém bohužel je, že výborný herní základ z předchozích dílů byl degradován zvláštními rozhodnutími i spoustou nových herních mechanismů, které nedávají v rámci série smysl. I díky nim je hra o dost pomalejší, není tolik zábavná a navíc sem tam dokáže pěkně frustrovat. Ano, sem tam se nějaký ten světlejší moment najde a pořád je Wolfenstein: Youngblood lehce nadprůměrnou hrou, ale od Wolfensteina se prostě a jednoduše čeká více, a to samé platí od studia MachineGames. 

Wolfenstein: Youngblood

ps4xonensw
Bethesda Softworks, MachineGames
Datum vydání hry:
26. 7. 2019
Žánr:
Střílečka, Adventura
KARTA HRY
6/10

Komentáře