Testovaná verze: Xbox One

Původní Wolfenstein: The New Order měl celkem uzavřený příběh, i když náckové si vždy najdou nějakou tu skulinku, a pokud znovu nevlezou do místnosti dveřmi, vyskočí ze skříně. Každopádně The Old Blood není pokračováním, jak by asi každý očekával, ale prequelem rozděleným na dvě části, které jsou ale navzájem příběhově propojeny, takže působí ve výsledku jako jeden celek. Jen je tedy nutné říci, že na The Old Blood je jasně vidět, že jde jen o menší epizody ze života B. J. Blazkowicz, které mají doplnit v minulém roce vybudované univerzum, což se jim ale daří velmi dobře, a jsem rád, že nám je vývojáři nabídli. Do tohoto světa je totiž radost se vracet a snad i v budoucnu ještě bude příležitost. Každopádně v první části Rudi Jäger and the Den of Wolves se hlavní hrdina vrhá do hradu Wolfenstein za šíleným dozorcem i se svým kolegou, aby následně v části The Dark Secrets of Helga Von Schabbs se podíval na archeologické vykopávky ve Wulfburgu, kde se jedna bláznivá nacistka snaží pomoc ve válce nadpřirozenými silami. Že se vše klasicky zvrtne ani říkat nemusím.

Vývojáři v loňském Wolfenstein: The New Order nastavili velmi dobrý herní základ, na němž staví i v datadisku The Old Blood – pořád jde o šílenou akci s litry krve, která neustále cáká z protivníků na všechny strany. Po stránce hratelnosti tedy moc změn nenajdete, což ale nevadí, hra je pořád nadprůměrně zábavná a chytlavá, jen nějaká ta zcela nová originální zbraň by se určitě hodila (jsou tu jen některé jiné variace na dobře známé zbraně), žádné jsem si bohužel během hraní nevšiml, což je škoda. Po celou dobu hraní je ale jednoduché se bavit, protože hra prakticky má v obou částech jiné tempo, neopakuje se a nesklouzává do stereotypu. Zatímco v první se snažíte kolikrát vydat stealth stylem, a když už spustíte alarm, musíte vystřílet desítky nacistů, kteří mají docela dobrou umělou inteligenci, prostě klasika, druhá je už více méně jenom akční jízda. Ovšem s novými protivníky v podobě zombií. Někdo si nyní může říci, proč vývojáři tahají do hry zombie. Ty se už ale objevily v Return to Castle Wolfenstein, přičemž dobře univerzum doplňují, nijak ho rozhodně nenarušují. Navíc vývojáři zde trochu hrají na nostalgii hráčů a vzpomínky právě na Return to Castle Wolfenstein. Ať už zombiemi, tak první částí ve hradě.

Dohrání Wolfenstein: The Old Blood samozřejmě záleží na skillu každého hráče, já hlavní příběhovou linku dokončil za nějakých sedm hodin, což vzhledem k ceně je přijatelný čas. Hra má navíc slušnou znovuhratelnost, má totiž desítky skrytých sběratelských předmětů, takže prvním dohráním určitě nic nekončí. Vývojáři navíc připravili ještě režim výzev, v němž vždy ve vybrané lokaci musíte likvidovat nabíhající nepřátele nejen na čas, ale také na body, přičemž výsledný výsledek vždy můžete porovnávat s ostatními kamarády díky online žebříčku. Tento režim si určitě rádi vyzkoušíte, stejně tak všechny mapy, ale nedovedu si představit, že by u sebe udržel moc dlouho. Každopádně účel prodloužit čas strávený s hrou plní na podtrženou jedničku, a o to zde šlo především.

Původní Wolfenstein: The New Order zaujal hlavně svojí hratelností, co se vizuální stránky týče, byl na tom o něco hůře, rozhodně nedosahoval na modernější konkurenci, což byla jedna z menších vad na kráse. Pokud čekáte, že u The Old Blood nastal nějaký posun k lepšímu, budete zklamáni. Vývojáři pořád využívají stejný engine, který na první pohled dokáže vytvořit celkem pěkné scény, hlavně díky slušnému osvětlení, ale pak si začnete všímat horších textur a dalších nedostatků, které na současnou generaci už moc nepatří. Samozřejmě, hra nevypadá hrozně, ale dnes už každý čeká více, i třeba po stránce fyziky, která zde opět spíše chybí. K čemu ukazují vývojáři zničitelné dveře, které se pěkně rozpadají, když pak nesestřelíte ani talíře a další předměty. Na druhou stranu je The Old Blood nenáročný na výkon, takže jede po celou dobu v 60fps, nezaznamenal jsem situaci, kde by snímkování kleslo, takže tady mohu vývojáře jen pochválit. 60fps má určitě velký vliv na hratelnost. Velmi povedený je i soundtrack s novými skladbami, vytvářející výbornou atmosféru, kvalitní je i ozvučení (sousedi se určitě divili, že z okna pořád slyší Achtung! Achtung!) a dabing, ale na to jsme už u Bethesdy tak nějak zvyklí.

Wolfenstein: The New Order v minulém roce nabídl hratelnost ze staré školy, a nově vydaný Wolfenstein: The Old Blood je zase datadiskem ze staré školy, což se dneska už jen tak nevidí, aby za přijatelnou cenu nabídl nadstandardní porci zábavy. V záplavě všelijakých DLCček za pár stovek jde o docela zjevení, které potěší nejen fanoušky původní hry, protože nabízí nové lokace a hodiny dobré zábavy, ale také si může na svoji stranu získat nováčky. Ti k hraní nepotřebují původní hru, po níž ale po dohrání určitě skočí. Nyní si jen přát, aby vývojáři v budoucnu přišli s další takto dobře hratelnou střílečkou.