The Last Story

RECENZE 10

WII

Konzolista
Hráči

Hodnocení hráčů

9/10 Deshien
10/10 Erdas
8/10 Fulgrim
9/10 Mirasov
9/10 StefiCZ
10/10 Trico
10/10 VulcanR
9/10 godycz
10/10 segy
 
 
The Last Story ( The Last Story )
9 10 1
Hodnocení hráčů: 9.23 z 10, hodnotilo 13 hráčů

The Last Story

Leon, 04.03.2012 23:15

Pokud jste v posledních týdnech vystrčili nos z domu, mohli jste se srazit s jistým Hironobu Sakaguchim, známým to japonským producentem, designérem a režisérem v jedné osobě, který je do kroniky videoherní historie zapsán jako tvůrce takových klenotů, jako je Final Fantasy, Parasite Eve, Kingdom Hearts nebo Lost Odyssey. Sakaguchii přijel totiž do Evropy nejen za rekreací a zaslouženým odpočinkem, ale především jako hlavní tvůrce a marketingová tvář nového počinu herního studia Mistwalker, který vám teď blíže představím. Je to JRPG. To nepřekvapí, protože tento pán, co vypadá jako by každou chvíli měl zamířit na mezinárodní kongres instalatérů, totiž nikdy jiný žánr ani nezkusil. Vždy se držel svého řemesla, protože ví, že člověk by měl dělat to, co umí nejlépe a co ho baví nejvíce. Je to zároveň hra na Nintendo Wii. Počkat? Na Nintendo Wii? Na to Nintendo Wii, které je už dávno za zenitem a každý opravdový fanoušek této konzole se probouzí každé ráno zalitý potem ze strachu, aby se jeho milovaná konzole přes noc sama nevypojila, úhledně se nezabalila do krabice a neodráčela do muzea videoherních konzolí? Ano, už to tak vypadá. O jakou hru jde, již asi tušíte, je to The Last Story, která jak už název napovídá, by měla být údajně poslední velkou konzolovou Sakaguchiho hru.

Opět se potvrzuje zvláštní paradox, na které má Nintendo očividně čich. Když končí životní cyklus konzole, tak se obvykle kvalitní tituly stěhují na lepší platformu, avšak ne v případě Nintando Wii, zde naopak i s neodvratným koncem vycházejí stále kvalitní hry. Další zvláštností je, že zatímco se žánr JRPG Nintendo Wii po dlouhou dobu úspěšně vyhýbal - přeci jen je to konzole jiného zaměření - nyní zde vycházejí vynikající JRPG, která na next-gen konzolích v posledních třech letech nezažívají zrovna šťastné období. Už jsme se o tom mohli přesvědčit loni s Xenoblade Chronicles, můžeme se o tom přesvědčit nyní se Sakaguchio The Last Story, a nebude trvat dlouho a přesvědčíme se o tom znovu, tentokrát s letní kráskou jménem Pandora's Tower.

Sakaguchi je zvláštní herní vývojář. Po celou svou herní kariéru se snažil dělat své řemeslo s citem, japonskou přesností a důsledností, poctivě a hlavně slušně. Více než milionové výdělky a foto na hlavní stránce herních magazínů pro něj bylo vždy největší odměnou, když se u jeho her lidé bavili. Souvisí to samozřejmě i s jeho skromnou a nevšední povahou. Stejně jako víte u filmů, že vámi oblíbený režisér nebo herec nikdy nezklame, tak stejné by se dalo stáhnout i na hry, i když zde ještě chvíli potrvá, než si lidé uvědomí, že i tvorba her je umění, přičemž i herní producenti, režiséři nebo scénáristé jsou vlastně svým způsobem umělci a hlavní aktéři tak, jako u filmů režiséři a herci. Tak třeba u Sakaguchio víte už přinejmenším čtvrt století, že neudělá špatnou hru, která by vás zklamala nebo rovnou urazila. Je sice pravda, že ani on netvoří jenom špičkové hry a občas klopýtne, ale jeho hry zkrátka jsou kvalitní vždy. A zmlsaný fanoušek JRPG to ví až moc dobře. A teď je v pozoru. Jak by také ne, když se Sakaguchi na Last Story podílel v roli designéra, režiséra i scénáristy, a to už se musí někde projevit.

Last Story vyšel v Japonsku již před více jak rokem a nějaký čas se dokonce spekulovalo, jestli hra vůbec vyjde i ve zbytku světa. Čekalo se na odezvu u japonské hráčské veřejnosti, protože není tajemstvím, že Japonci na Nintendo Wii dávají přednost Mario hrám, Zeldám a Dragon Questu, kdežto další hry většinou úspěšně ignorují. I díky nadšeným recenzím v prestižních herních magazínech typu Famitsu, která je nám sice k smíchu vzhledem k jejímu nadšenému oslavování všeho japonského, ale domácí veřejnost na její hodnocení stále slyší, se Last Story prodával dobře. Mimochodem, Famitsu udělila hře hodnocení 38/40 a nebyla jediným herním magazínem, který sáhl po vysokém hodnocení. Na Last Story se obecně vychvalovala hratelnost a příběh, což asi teď zvýšilo tep všem fandům žánru.

Měl-li bych charakterisovat Last Story jednou větou, asi bych byl v koncích, protože se v žádném případě nejedná o tradičního zástupce žánru. Last Story totiž kombinuje nejen RPG prvky, ale také prvky akční a překvapivě i prvky steath akce. V prvé řadě zapomeňte na klasický scénář obdobných her, kdy se začíná v zapadlé vesnici na okraji světa, a kdy se v následujícím dobrodružství proleze půlka světa, aby se druhá polovina světa otevřela ke konci hry v podobě nepovinných dungeonů. Nic takového v Last Story není. Stejně tak zapomeňte na obvyklou party tahačku, protože hratelné postavy jsou již od začátku jasně dané, přičemž hráč nemá žádnou možnost zvolit si, s kým chce hrát, protože celá hra je v podstatě jako loutkové divadlo bez malé naděje ovlivnit dění příběhu a postup hrou. Platí to sice o většině JRPG, ale u Last Story je to o to výraznější, protože celý herní koncept staví na něčem úplně jiném, než na co je žánr zvyklý.

Jestliže u jiných JRPG ovládá hráč postavy v předem postavených kulisách, které nemůže opustit, u Last Story nemůže hráč ovládat dokonce ani postavy samotné, jelikož jedinou skutečně hratelnou postavou je hlavní hrdina Zael a možnost navolit si partu dle sympatií a uplatňované bojové taktiky neexistuje. Last Story před Vámi postaví ještě pevnější kulisy a vtiskne do rukou hráče navolené charaktery a stručně řekne "Běžte vpřed a dokončete dungeon!". Jednoduše a prostě řečeno je hráčská volnost v Last Story takřka nulová a omezuje se jen na plnění podřadných úkolů a dokončení několika málo nepovinných lokací. Jinak ve hře nemůže hráč dělat nic víc, než co mu sama hra dovolí. A ta se chová jako pořádná mrcha, protože chytne od začátku hráče za ruku a násilím a zběsilou rychlostí ho vleče hrou, aby ho vyplivla na konci jako zmuchlaný hadr. Proč bychom se tedy měli vůbec takovou hrou zabývat a rovnou jí neměli rozdrtit na prach, nasypat do řeky a koryto řeky zahrabat buldozerem? Asi proto, že by se pak jednalo o chladnokrevnou vraždu bez motivu, protože jak si hned ukážeme, tohle vše je k velkému podivu hře ku prospěchu.

Už jste taky alergičtí na slovní spojení "epický příběh", které se objevuje v poslední době i na obalu her typu The Princess and the Frog? Já taky, ale dovolte mi, abych ještě jednou znásilnil tento pojem a seznámil Vás povrchně s epickým příběhem Last Story. Točí se kolem dvou přátel jménem Zeal a Dagran, jež v dětství spojila krutá zkušenost s válkou, a kteří spolu se svými přáteli - kteří nejraději popíjejí a slaví v zapadlé hospodě, však znáte to, ne? - tvoří partu nájemných žoldáků, pro které se najde dost práce v každém světě. Drží se stranou událostí velkého světa, který je v Last Story situován do velkého Lazulis Island a jeho bezprostředního okolí. Když je ale "mírumilovný" Lazulis Island zapleten do strašlivé války se silnou rasou Gurak a máte to štěstí, že je členem Vaší party Zael, který netouží po ničem tolik, jako stát se rytířem a ještě k tomu se zamiluje až po uši do krásné princezny, potíže se vám zkrátka nevyhnou. Víc z příběhu prozradit nemohu, protože spoilerová cenzura je nemilosrdná.

Příběh a vlastně celá hra začínají jako jedno veliké a ohavné klišé v úhledné bílé krabičce s mottem hry. Než se příběh a hra rozjedou, uplyne několik hodin, protože bez většího vysvětlení jste vtaženi do hry, která se díky své linearitě řítí stále vpřed. I přes podrobný tutorial trvá velmi dlouho, než zaregistrujete herní mechanismy a zvyknete si na poněkud netradiční způsob vyprávění příběhu a svérázná pravidla v bojích. Po několika hodinách však hra nabere tak závratné tempo, že je nadlidský úkol se od ní byť jen na chvíli odtrhnout. Klišé z příběhu rychle vyšumí, postavy se začnou představovat a rozvíjet a svět, který působí ze začátku jako tapety v paneláku, získá obdivuhodnou plastičnost. Téma války a hlavních hrdinů, kteří se stávají svědky nechutné a ambiciózní politiky svého světa, je mistrně dávkováno pověstnou Sakaguchio trpělivostí a přehledem o tom, kde končí zábava a začíná nuda. O to více, že Last Story i přes počáteční rozpaky ze sebe rychle setřese obvyklou sladko-romanci pro předškolní děti, kterými se může v dnešní době pochlubit kdejaké JRPG. Ukazovat v JRPG smrt, slzy, zradu nebo zbabělost se již tolik nenosí. Naštěstí to není případ Sakaguchio, a tak má Last Story dobré charaktery a propracovaný příběh plný zvratů a také trochu toho filozofování a zamyšlení například nad otázkou, jestli je člověk opravdu vnitřně štastný i v případě, že se mu vyplní všechny jeho sny.

Dospělejší příběh by samozřejmě nemohl ovlivnit zbytek hry a nakopnout jí sám o sobě k lepšímu hodnocení, kdyby nebyl podpořen kvalitní hratelností. Linearita je v Last Story paradoxní její největší zbraní. Jak je to možné? Vysvětlení je prosté jako kvantová fyzika: nic hráče zbytečně nerozptyluje, aby se mohl soustředit na plynulý a se smyslem servírovaný příběh, vůbec nic nepřekáží vynikající hratelnosti a propracovanému bojovému systému, díky čemuž nevzniká takřka žádné hluché místo, kdy by se někdo mohl nudit. Strhující tempo nedá hráči ani na chvíli vydechnout a tím, že je vlastně rychle vláčen hrou po lineárních lokacích, nikde nezůstane obrazně řečeno stát, ale vždy bude buď hrát, nebo sledovat příběhové vsuvky, které však nikdy netrvají dále, než je nezbytně nutné. Žádné otálení, lenivění nebo hledání. Bohužel ani žádná větší volnost. Uvědomuji si, že právě volnost je pro mnoho hráčů rovnítkem mezi zábavou, ale Last Story má zkrátka jiná pravidla a jiný gameplay, který překvapivě i přes počáteční šok funguje bezvadně. Dáte-li hře šanci, odmění se bohatě a možná uvidíte, že i loutkové divadlo může v době next-genu zabavit na velmi dlouho.

Cestovaní po mapě, návštěva měst a vesnic nebo expení v lokacích je v Last Story pasé. Jediné k návštěvě povolené lokace, pomineme-li startovní město, jsou ty, kam vás zavleče hra. Lokací je mnoho, ale většinou jsou to staré ruiny, chrámy nebo hrady, nežli přírodní lokace, ale těch se zde pár také najde. Protože je hra rozdělena na několik desítek kapitol - dle mého názoru zbytečně, jelikož některé kapitoly trvají například jen několik desítek minut - znamená to, že jedna kapitola je obvykle spojena s úspěchem v dané lokaci, kde kromě standardních bojů budete muset složit i bosse a pohnout se v příběhu o trochu dále. Expení jako takové v Last Story není, protože boje nejsou náhodně, a když nějaký vyhrajete, již nelze opakovat. Vyčištěná lokace rovná se v případě Last Story konečná, protože se do ní vrátit v mnoha případech již nemůžete. Jedinou možností jak vylepšovat své postavy je buďto návštěva bojové arény v hlavním městě, nebo aktivování speciálního symbolu, který se objevuje ve většině lokací, a který přivolá nepřátele.

Expení oželíte celkem rychle, protože na vyřádění stačí příběhové boje a hlavně souboje s bossy. Last Story má poměrně vysokou obtížnost, díky bohu, alespoň vám neupadne ruka po věčném bušení do stejné sestavy tlačítek. Každý souboj je úplně jiný a vyžaduje jinou taktiku, kterou musíte dodržovat, jinak vás nepřítel rozseká jako mixér Horsta Fuchse, i když v pozdější fázi hry se nabízí i jiné možnosti řešení. Bezhlavý útok je ztráta času, protože nepřátel je s železnou pravidelností více a jsou silnější. Musíte naopak přemýšlet a zlikvidovat nejprve například léčitele, černého mága, střelce, snipera nebo silné troly. Kromě meče má hlavní postava totiž i vlastní kuš, se kterou musí operovat v bojích mnohdy více, než se samotným mečem. Kromě toho musíte ochraňovat slabší členy vlastní party, aby se mohli věnovat léčení nebo kouzlení, vydávat spolubojovníkům povely, formovat bojovou řadu, plánovat útok, prostě taktizovat a přemýšlet. Boje jsou prvotřídní pro svou složitost, propracovanost a hráčskou variabilitu. Asi překvapí, že hlavní postava rozdává rány mečem bez vašeho přičinění, nemusíte tedy nic mačkat, abyste fyzickými útoky mečem zaútočili. O to více musíte dbát na vykrývání úderů, uskakování, využívání prostředí k provedení úhybného nebo útočného manévru, a tak dále.

Jestliže jsou boje trochu těžší, pak o bossech musím říci, že jsou jednou velkou a pěkně zákeřnou hádankou. Už onehdy v Lost Odyssey předvedl Sakaguchi, že promyšlené, originální a nezapomenutelné boje s bossy neumí jen Kojima se svým MGS. V Last Story je každý boss unikátní a vyžaduje jinou péči. Než vůbec zjistíte, jak postupovat, budete často už dávno mrtví. V bojích je sice každá postava oživena automaticky hned čtyřikrát za sebou, ale k čemu to je, když například boss dokáže vyhubit dobře nabušenou partu i do půl minuty? Ale o to více si budete cenit úspěchu a vítězství. Boje s bossem, který po vás hází své trolí spolubojovníky nebo zrcadlové monstrum, jehož každý damage ubere život i vám, ty už se z hlavy jen tak nevykouří. Ještě že tak, protože díky tomu lehce zapomenete na absenci hráčské volnosti a klasického expení.

Originalita zdobí i samu hratelnost, která se stále sice drží osvědčeného modelu, který už každý znalec žánru vyjmenuje, jako když bičem mrská od nákupu a vylepšování zbraní, otevírání beden a sbírání peněz a výzbroje z padlých nepřátel, až po plnění postraních úkolů, ale představuje i nové a zajímavé hratelnostní prvky. Důležitou a zábavnou roli hraje v Last Story i využití Wii Remote. Lze sice hrát bez problému i s klasickým ovládačem, ale připravíte se o mnoho zajímavých momentů, neboť Wii Remote lze využít v mnoha směrech, nejčastěji k snadnému pohledu z první osoby. Na mnoha místech je vidět péče a neotřelé myšlení Sakaguchio, který celý koncept hry postavil na zdánlivě zastaralém hratelnostním principu, a to nejen proto, že Nintendo Wii má své výkonnostní limity, ale také proto, že chtěl oprášit dnes již bohužel přežité pravidlo, že i staré může být dobré, naloží-li se s tím s rozumem a citem.

I přesto, že herní doba se pohybuje v rozmezí od 16 po 20 hodin čistého herního času, což na JRPG zase tak příliš není, pořád má hráč po dohrání pocit naplno stráveného herního času a prožití poměrně dlouhého příběhu. Příjemným doplňkem Last Story, který pomůže navýšit herní dobu, je propracovaný multiplayer, který se skládá z deathmatch až pro šest hráčů a z klasického co-op pro pět hráčů, který lze využít v příběhové hře v soubojích s bossy. Do online hry se zapojíte pod vlastním nickem a s vámi zvolenou postavou z příběhu, která bude mít i Váš aktuální LV. Za vítězství v deathmatch získáte lepší rank a bonusový item do hry. Samozřejmě také nové přátele a zkušenosti. Z vlastní zkušenosti můžu říci, že například v deathmach je tlačenka pořád a šest hráčů se sleze do pár minut úplně v pohodě.

Musím se také zmínit o grafice, ale činím tak s pochopením. V HD době sice působí grafika Last Story zpátečnicky, a to i přesto, že design prostředí a postav je vynikající, ale na poměry Nintendo Wii se však bezesporu jedná o to nejlepší, co je k mání. Hra sází na starý recept obvyklý u her starých tak jednu dekádu, tedy krátké a pohledné FMV, nepříliš dlouhé cut-scény v enginu hry a také interaktivní rozhovory, kdy se na obrazovce objeví dva zvětšené avatary debatujících postav. I když by se mohlo zdát, že Nintendo Wii Last Story svým hardwarovým výkonem brzdí, opak je pravdou, protože na jiné platformě by Last Story mohla jen stěží fungovat, a to i přesto, že má ohromný hratelnostní i příběhový potenciál. Je to hra čistě only-platformní, která je stavěna jedině pro Nintendo Wii.

Soundtrack k Last Story si vzal na triko Nobue Uematso, kterého jistě nemusím představovat, protože je podepsán pod většinou her, na kterých pracoval i Sakaguchii. Tentokrát soundtrack sice nedosahuje kvalit minulých opusů Uematsa u FF a Lost Odyssey, ale je rozhodně nadprůměrně dobrý. Je trochu škoda, že je hudba v některých lokacích nevýrazná a zcela jí zakrývá anglický dabing, který nepatří zrovna k těm, který bychom mohli považovat za nějak zajímavý. Naopak nadabování některých postav je úděsné, neboť byli pečlivě vybráni britští dabéři ze všech koutů Británie, takže přízvuk je kolikrát otravný a nebýt titulků, asi by měli mnozí vážný problém vůbec přeložit, o čem si postavy povídají.

Last Story je zvláštní hra. Svým vzezřením a pojetím hratelnosti nás vrací v čase na samý pokraj století, a přesto má v sobě životaschopný herní motor, který strčí bez problémů do kapsy i JRPG z letošního roku. Nebýt pomalého rozjezdu a malé hráčské volnosti, mohla se Last Story směle měřit i s právem vychvalovaným Xenoblade Chronicles. Avšak srovnávat obě hry by nebylo tak úplně správné, neboť v jádru to jsou dvě naprosto odlišné hry. Těžko Last Story někam přiřadit, to spíše jí označme za svéráznou hru, která nehledá cestu vpřed pro žánr, ale je sama sebou. Díky talentu Sakaguchiho se stává milým překvapením na sklonku éry Nintendo Wii a opět nás přesvědčuje, že tento pán, který tak často kafrá do balastu současného herního průmyslu, opravdu ví, o čem mluví. Každopádně letos na Nintendo Wii v Evropě asi těžší, zábavnější a propracovanější hra nevyjde.

 
 
 

KOMENTÁŘE

    Pro přidání komentáře je nutné být registrován a přihlášen.
     
    8

    MotoGP 21

    9

    Mass Effect: Legendary Edition

    8

    Sniper Ghost Warrior Contracts 2

    9

    Resident Evil Village

    9

    Returnal

    8

    New Pokémon Snap