Resident Evil Zero je vzácným příkladem toho, jak by měl vypadat skutečně smysluplný prequel, stejně tak jako je Resident Evil remake zářným příkladem, ze kterého by si měli vzít příklad všichni videoherní tvůrci, kteří alespoň vzdáleně uvažují o remaku nějakého slavného originálu, protože se jedná o jeden z nejlepších remaků, jaký byl až doposud stvořen. Vím, že začít nějaký článek, který by se měl tvářit jako objektivní a konstruktivní, podobnými superlativy, nepůsobí zrovna dvakrát nejlépe, ale předem se omlouvám, protože recenzujeme hry, které už sám čas prověřil, a které zrají jako víno. Časový odstup od vydání obou her je v tomto případě spíše pozitivní. Začít bychom asi měli příběhem, jelikož sice nikdy nebyl v RE žádným nosným prvkem kvality her samotných, přičemž měly některé díly scénář děravý jako cedník, ale pomáhal spoluutvářet atmosféru.

Obě hry se příběhově odehrávají shodně v červnu 1998 a dělí je od sebe jen několik málo desítek hodin. Resident Evil Zero se zaměřuje na osudy členky Bravo S.T.A.R.S. týmu Rebeccy Chembers a bývalého vojáka Billyho Coena. Bravo tým je vyslán do Arklaynských hor poblíž důvěrně známého Raccoon City, aby zde vyšetřil sérii brutálních vražd. Ve stejnou chvíli je napaden stovkami zmutovaných pijavec Ecliptic Expres, který převáží zaměstnance Umbrella Corporation na jejich utajované pracoviště. Mladičká Rebecca se brzy ztratí svým kolegům z očí a zabloudí do vlaku hrůzy, kde potká trestance Billyho, jenž je podezřelý ze spáchání mnohanásobné vraždy. Aby přežili, musí spolu spolupracovat, a to nebude přes počáteční nedůvěru nic jednoduché. Stejně tak jako uniknout přímo z centra pekla, kam je Ecliptic Expres doveze.

Je zvláštní, že příběh Resident Evil Zero, na kterém se podíleli pouze řadoví scénáristi CAPCOM, má velký potenciál, který je také do značné míry využit. Příběh zde neslouží pouze jako vata dalšímu dílu, ale naopak prohlubuje příběh celé série, odkrývá zásadní otázky typu kdo stál v pozadí založení Umbrella Corporation, vývoje smrtícího T-virus a jeho úniku, což zamořilo okolí Raccoon City, přičemž se nebojí ani zacílit na vývoj obou hlavních postav. Netradiční obsazení hlavních rolí, kdy máme na jedné straně nezkušenou a na první pohled křehkou Rebeccu, a na straně druhé údajného chladnokrevného vraha s kriminálním vzhledem, tvoří spolu s odkrýváním klíčových a zásadních informací jeden z těch příběhově lepších RE. Navíc narozdíl od novějších dílů, kdy se z příběhů vytrácí jeho původní důraz na realističnost a uvěřitelnost, mají Resident Evil Zero a jeho přímé pokračování to zásadní, co by survival horor měl mít, tedy dokonalé znázornění osamělých a zranitelných postav, jejihž hlavním hnacím motorem je touha zachránit si holý život.

Resident Evil remake navazuje tam, kde Resident Evil Zero končí. Jen několik hodin poté, co velitelství S.T.A.R.S. ztratilo kontakt s Bravo týmem, vysílá do Arklaynských hor svůj vlajkový Alpha tým, kterému velí kapitán Albert Wesker, o němž samozřejmě tehdy ještě nikdo netuší, že stojí v pozadí všech událostí a pracuje pro Umbrella Corporation. Také Alpha tým je v hornatých lesích napaden zmutovanými bestiemi, a proto hledá úkryt v nedalekém a zdánlivě opuštěném sídle. Příběh se zaměřuje na dva členy týmu, Jill Valentine a Chrise Redfielda, kteří mají narozdíl od hlavních postav v Resident Evil Zero oddělené story line, což je způsobeno i tím, že jsou samostatnými hratelnými postavami, ze kterých si hráč na začátku zvolí. Výběr postavy má vliv na příběh i hratelnost, protože hra za Chrise je přeci jen o něco náročnější. Oběma postavám pomáhají jejich parťáci. U Jill je to zkušený SWAT veterán Barry. U Chrise se role pomocné postavy ujala Rebecca, pro kterou bohužel noční můra na konci Resident Evil Zero neskončila, jelikož měla ten špatný nápad, že se rozhodla ukrýt v tomto sídle plném děsu a hrůzy.

I u příběhu Resident Evil remake je hlavním hnacím motorem přijít všem věcem na kloub, odkrýt do posledních detailů hrozivé pokusy Umbrella Corporation s T-virus ve snaze stvořit ultimátní válečníky pro vojenské účely, ale také zradu ve vlastních řadách. Protože se remake nedržel originálu úplně ve všem - bude o tom řeč níže - byla obohacena i příběhová stránka. Zřejmě nejzásadnější příběhovou změnou bylo přidání postavy jménem Lisa trevor, která je nešťastnou dcerou a obětí maniakálních plánů svého otce George Trevora, který byl původním majitelem celého sídla a jemu přináležejícího panství. Díky tomu příběh nabobtnal a je tak příjemným osvěžením a doplněním pro ty hráče, kteří originál již dohráli tolikrát, že znají do písmene všechny příběhové zvraty. Velkým rozdílem oproti Resident Evil Zero je v remaku i to, že hra nabízí hned několik možných zakončení. Po příběhové stránce se nedá ani jedné z her nic zásadního vytknout. Jsou to klasické RE příběhy se vším, co k tomu patří.

Při pohledu na některý z obrázků k naší recenzi nebo při shlédnutí přiložených trailerů mnohého jistě napadne otázka: "To obě téměř deset let staré hry vypadají skutečně tak dobře?" Ano, vypadají, přičemž v době vydání téměř všechny recenze bez výjimky, ať již konečná známka byla jakákoli, vysekly Resident Evil Zero i Resident Evil remake za grafiku velkou poklonu, a nevyhýbaly se ani označení, že se jedná o vizuálně nejpůsobivější hry své doby. Oba díly běží na stejném grafickém enginu, což ještě více umocňuje pocit, že jde daleko spíše o dvě části jedné skládačky, nežli o dvě samostatné hry. Protože hry byly vyvíjeny původně pro Nintendo GameCube, nebyl HW konzole zase až tolik výkonný, a proto CAPCOM vsadil na to, co s minulým regulérním dílem RE Code: Veronica k nelibosti fanoušků opustil s přechodem na konzole nové generace: předrenderované, neboli statické prostředí.

V obou hrách je předrenderované prostředí dotaženo k absolutní dokonalosti. Víc tehdejší konzole nebyly schopné zachytit. Na rozdíl od starších dílů RE je v tomto případě zdánlivě nehybné prostředí záměrně co nejvíce rozpohybováno dynamickým stínováním, řadou malých animací a méně statickou kamerou. To v praxi znamená, že se v mnoha místnostech pohybuje stín od rozsvícených lustrů a svící, větve stromů klepou na okna, ve kterých se zlověstně pohybují okenice, vítr šustí ve stromech a trávě, a dlouhé stíny od nábytku a postav v součinnosti s efektními pohyby kamery, které záměrně zabírají co nejvíce z těchto atmosférických scenérií v uctivé vzdálenosti od postavy, aby tak zdůraznili její osamocenost, vyvolávají zlověstně ponurou atmosféru, při které skutečně mrazí v zádech.

Hutnou atmosféru strachu a nervozity prohlubují umně rozvrstvené adventurní a akčnější pasáže. Aniž bych se chtěl dotknout novějších dílů, přeci jen je jejich chybou, že neustále pumpují do hráče akční scény a posílají na ně celá stáda nepřátel, díky čemuž prakticky mizí momenty překvapení, napětí a touhy zjistit, co se skrývá v další místnosti. V Resident Evil Zero a Resident Evil remake je tomu přesně naopak. Někdy projdete řadou místností, aniž byste narazili na nějakého toho uslintaného a rozpadajícího se mutanta, a to i přesto, že podivné záběry kamery a hudební doprovod říkají něco zcela jiného. Ale to je záměr, protože když se zdá toto vše v pořádku a cítíte se v bezpečí, už za rohem čekají bestie, které Vás rozsupují během pár chvil. Podmanivá a strašidelná atmosféra jsou přítomné na každém kroku, v každé části, od začátku až do konce. V tom obě hry jednoznačně vítězí nad ostatními hrami žánru a jsou milým připomenutím toho, čím série kdysi bývala.

Grafická stránka hry je na stejně vysoké úrovni, jako hudební doprovod. Soundtracky k prvním dílům série byly účelové, kdy měly pouze doplnit dění ve hře, rozpohybovat hráče při soubojích s bossy nebo je pořádně postrašit. Je jedině dobře, že Resident Evil Zero a Resident Evil remake oprášily toto staré a již zašlé pravidlo, protože každá skladba má svůj účel a vyvolává jinou emoci, díky čemuž se s pravidelnou jistotou střídají pocity strachu, úzkosti a napětí s tím, jak se v jednotlivých lokacích a místnostech rychle střídá hudební doprovod. Hudba je mocná zbraň, protože některé melodie mají tu zvláštní moc, že dokáží samovolně vyvolat emoci, kterou ve skutečnosti vůbec necítíte. Stane se, že se přistihnete, že máte husí kůži a cítíte nepříjemné mrazení v zádech, ačkoli Vám dění na obrazovce vůbec nemusí přijít tak děsivé. To je velká moc soundtracků k hrám typu Resident Evil nebo Silent Hill, na kterých se citliví Japonci dokáží pořádně vyřádit.

Pochvalu si zaslouží i dabing postav a jejich dialogy. Kdo je starší, tak si zřejmě vzpomene na některé pitomosti a úlety z originálního Resident Evil z roku 1996, kdy například Barry komentuje známou situaci s místností, kde se na Jill nezadržitelně řítí strop, před kterým uteče na poslední chvíli, slovy: "You were almost a Jill sandwitch!" Takové hlouposti naštěstí v obou hrách nikdo nepronáší. Dabing většiny postav je již profesionální a hlasy skutečně odpovídají přibližnému vzhledu jednotlivých postav. Dabovány jsou všechny CG filmečky i scény v enginu hry, kterých v obou hrách zase tak málo není. Malým škraloupem tak může být jen to, že v případě Resident Evil remake nezůstal nikdo z původních dabérů originálu, na který jsou skalní fanoušci přeci jen už léta zvyklí, a také to, že postavu Rebeccy dabuje v obou dílech jiná postava. Na tom má vliv několika měsíční prodleva mezi vydáním Resident Evil Zero a Resident Evil remake. Jak vidno, tak se nám původní herečka Rebeccy někam zatoulala.

Jestliže platí, že Resident Evil Zero a Resident Evil remake mají stejný grafický engine a propojený příběh, rozhodně se nejedná o dvě identické hry. V hratelnosti se totiž dosti zásadně liší. Resident Evil Zero sází na kooperaci, kdy může hráč ovládat přímo jednu ze dvou postav, mezi kterými může libovolně přepínat po celou dobu hry, přičemž neaktivní postavu ovládá umělá inteligence. Přepínání mezi postavami vytváří zajímavý a poměrně propracovaný systém vzájemné spolupráce, která je základní podmínkou úspěšného hraní, protože některé puzzle a překážky lze vyřešit pouze za aktivní účasti obou postav, což umělá inteligence samozřejmě nezvládne, a proto je nutné mezi postavami často přepínat. Každá postava má také své specifické vlastnosti. Rebecca může kombinovat a mixovat léčivé rostliny, získávat z nich chemikálie, protáhnout se do úzkých otvorů nebo vyšplhat do výšky jelikož je menší a lehčí. To je kompenzováno tím, že je v bojích zranitelnější. Billy naopak vlastní zapalovač - v dřívějších dílech naprosto klíčová položka - může nést v inventáři těžší věci a má větší výdrž.

U Resident Evil Zero neexistují žádné bedny, do kterých by si mohl hráč uložit nepotřebné věci, aby mu nepřekážely v inventáři, který je omezen pouze na šest položek u obou postav. Každý předmět lze však z inventáře vyhodit na zem a poté jej kdykoli dle potřeby znovu zvednout. Takto odložené položky v místech odložení zůstávají po neomezenou dobu a jsou dobře viditelné na mapě. To vede hráče k většímu přemýšlení a taktizování, protože není moc příjemné vracet se přes velké areály plné silných nepřátel pro jednu či dvě věci. To jsou základní rozdíly mezi Resident Evil Zero a Resident Evil remake, který je v tom jednoduší, že zde žádná kooperace není, protože na začátku si vyberete jednu ze dvou hratelných postav. I tady je inventář omezený pouze na několik málo položek (Jill má o dvě položky více, než Chris), ale jsou zde již dobře známé úložné bedny. Výběr hlavní postavy ale zůstává i zde důležitý, protože Jill má schopnost otevřít lehčí zámky, ke kterým Chris jinak potřebuje zvláštní klíče, ale postrádá důležitý zapalovač, který vlastní Chris. Co se týče bojových schopností, tak v Resident Evil remake jsou Jill i Chris víceméně na stejné úrovni.

Protože si CAPCOM byl u remaku Resident Evil vědom toho, že pouze tupý port a převlečení hry do vyspělejšího grafického kabátku by žádnou větší díru do světa neudělalo, nebál se kromě příběhu pozměnit a upravit celý gameplay. Jaký to velký rozdíl oproti dalšímu známému remaku slavné hry v podání Nintenda, kterým byl MGS: Twin Snakes, jenž byl kritizován právě proto, že nepřinesl nic nového. Rozdílů mezi originálem a remakem by se našla celá řada. Tak předně to jsou již zmiňované změny v příběhu. Pak tu je vylepšený design v podobě přidání nových lokací a vylepšení lokací starých. Stejně tak jako přidání nových puzzlů. Velkou změnou je i přidání tzv. defenzivních zbraní, protože obě postavy kromě klasických zbraní sbírají i nože a granáty, které slouží jako záchraná brzda v situaci, kdy s Vámi cloumá nějaká bestie. V takovém případě postava automaticky použije nůž nebo granát, čímž se zbaví nepřítele snadno a rychle. Avšak defenzivních zbraní je ve hře jen velmi málo, takže je vhodné s nimi neplýtvat. Neposlední změnou je i rozšířený bestiář, protože k tradičním protivníkům známým z originálu přibyl ještě Crimson Head, mnohem nebezpečnější a silnější forma zombie, která se zrodí poté, co umrtvenou zombii nespálíte nebo jí neustřelíte hlavu.

To byly nejhlavnější rozdíly mezi oběma tituly. Teď to, co mají společné. Je to především obtížnější hratelnost, k čemuž pomáhá i archaické ovládání, na které si někteří prostě nikdy nezvyknou. U GameCube byl k dispozici klasický ovládač, se kterým bylo ovládaní přeci jen o něco snazší. U Wii má však hráč běžně k dispozici pouze Wiimote, se kterým sice lze obě hry hrát, ale je to nesrovnatelně těžší a namáhavější, nežli s ovládačem, a proto platí doporučení uvedené na obalu her i od nás: pokud to bude jen trochu možné, pak při hraní použijte ovládač z GameCube nebo si za pár stovek kupte v obchodě ovládač šitý na míru právě Wii. Ze začátku je s ovládaním docela zápas, ale během pár desítek minut proniknete do tajů jinak primitivního ovládání postav a orientace v inventáři a menu.

U Resident Evil Zero a Resident Evil remake se při hraní vracíte zpět do 90. let 20. století, kdy byly hry nejen těžké, ale daly také zabrat mozkové aktivitě prostřednictvím puzzlů, které dokázaly na dlouhé hodiny zamotat hlavu. Hádanek a rébusů je tu poměrně dost, přičemž minimálně v jednom případě v každé z obou her je k dispozici i obzvláště velký hardcore puzzle, kde Vám nepomůže jen znalost angličtiny, ale budete muset i pořádně zapřemýšlet. Naštěstí se větší část hry točí kolem přežití a svádění bojů s celým arzenálem zmutovaných zmetků, kde zombie tvoří jen malou část bestiáře, na který by nestačil ani PokeDexter. Jen v pouhých dvou dílech narazíte na tolik příšer a mutantů, že by se s nimi snadno naplnila ZOO a ještě by jich polovina zůstala bez ubytování. Vyjma zombií tu jsou zmutovaní psi, pavouci vrány, netopýři, šváby, kytky, hadi, žraloci, vosy, opice, žáby, pijavice, a tak dále. Všemu vévodí obzvláště nechutní bossové v čele s obávaným Tyrantem, chloubou Umbrella Corporation.

Velkým lákadlem obou her jsou nápadité a různorodé lokace. Postupně se podíváte od luxusního vlaku přes tréninkové středisko Umbrella Corporation až ke kostelu a laboratořím pod ním, to v případě Resident Evil Zero, nebo od domu hrůzy, přes katakomby až do hlavních laboratoří celé společnosti. Je sice pravda, že herní doba nepředstavuje žádný větší časový podnik, ale tady je třeba držet se známého pořekadla, že méně je někdy více. Obzvláště v případě, že čas takto strávený se bohatě vrátí v příkladném hororovém zážitku. U Resident Evil Zero se herní doba pohybuje kolem 10 hodin. U Resident Evil remake je přibližně o dvě hodiny delší. Motivace k opakovanému hraní zde existuje, protože po dohrání hlavní kampaně se otevře možnost nových oblečků pro postavy, silnějších zbraní nebo některých jiných bonusů.

Protože se věnují verzím pro Nintendo Wii, tak by bylo vhodné sdělit, jaké rozdíly jsou mezi původními hrami na GameCube a jejich novými porty na Wii. V této souvislosti musíme konstatovat, že rozdíly tu nejsou. CAPCOM se neobtěžoval ani do jedné z her přidat nějaké bonusy navíc, a protože Wii nepodporuje vysoké rozlišení, tak nemohl zapracovat ani na tomto aspektu. Hry tak vypadají stejně, jako kdysi, spíše lépe řečeno o něco hůře, jelikož za oněch několik let co uplynuly od vydání na GameCube, technologie velmi pokročily, takže tu máme dvě letité hry, které si lidé budou pouštět na LCD televizích, a to není úplně ideální. A to nemluvě o tom, že u každé z her je nutné pohrát si v konzoli s nastavením poměru obrazu. Velká škoda, protože právě na toto se při opětovném vydání Resident Evil Zero a Resident Evil remake snesla velká kritika.

Kořeny Resident Evil série jsou na Nintendu, to je neoddiskutovatelné. Místo toho, aby se někteří ještě stále dívali na konzole od Nintenda skrze prsty, by se spíše měli zamyslet nad jednoduchou otázku, která zní: "Může být někdo vůbec skutečným fanouškem RE a nemít při tom doma některou z novějších konzolí od Nintenda?" I příklad RE Revelations, který na Nintendo 3DS stále patří k tomu nejlepšímu, co nový handheld nabízí, potvrzuje, že správná odpověď na otázku zní: "Ne". Resident Evil Zero a Resident Evil remake jsou vynikající survival horory, poctivé hry a klasiky RE série.