Recenzovaná verze: PlayStation 5

My se dnes podíváme na zoubek hře Project Zero: Maiden of Black Water, která díky remasteru zamířila i na aktuální konzole – PlayStation 5, PlayStation 4, Xbox One, Xbox Series X/S a Nintendo Switch. Ztratil tak svou exkluzivitu vůči konzoli Nintendo Wii U. Když se v roce 2015 dostala tato hra do západního světa, tak reakce byly dost rozporuplné. Já se ale i přesto nyní těšil na zajímavý koncept likvidace duchů a solidní japonskou hororovou jízdu. Dostála hra mému očekávání?

Na co je třeba upozornit už v samém začátku, tak je fakt, že titul i přes některé dostupné materiály nevypadá příliš vábně. Grafická stránka je i přes remasterovanou podobu poměrně slabá a mnohdy připomíná stařičký Silent Hill 4 či jemu podobné tituly z druhého PlayStationu. Pakliže vám nevyhovuje, že titul nemá vyšperkovaný grafický kabát a kdejaké nové technologie, jimiž se mohou chlubit třeba remaky her Resident Evil 2 a Resident Evil 3, tak nechce Project Zero spát, neboť vás vyděsí pouze svou grafikou.

Na druhou stranu je třeba upozornit na to, že Project Zero zobrazuje mnohdy solidně hrozivé výjevy. Nechybí oběšenci, děvčata či chlapci s pokřivenými zády, končetinami či čelistmi, mnohdy dojde na bubáky s rozšířenými zornicemi a v neposlední řadě na odporné ženštiny, kterým vlají neposedné černé vlasy až téměř ven z vaší obrazovky.

Je zcela jasné, že remaster vznikl zejména proto, aby se hra dostala i na další platformy a nikoliv proto, aby nabídl znatelně lepší zážitek jak originál. Obraz je tedy ostřejší a plynulejší, ale je na tom všem pořád znát, že hra byla vyvíjena pro slaboučký hardware tehdejšího Wii U. A co si budeme povídat, hraní na DualSense je o dost pohodlnější než na pseudotabletu.

Pojďme k příběhu. Ten se točí kolem tří hlavních postav. Zahrajete si za dvě neohrožené ženy a jednoho muže. Ti se snaží zjistit v okolí a na samotné hoře Hikami, co se skrývá za tajemnými rituály, jakou roli v tom hrají chrámové služebnice a jak do toho konkrétně zapadá Temná voda. To zní vcelku dobře a už na samotném počátku se tvůrci snaží, aby hráče nalákali na děsivou a dusivou atmosféru. Příliš dobře to ale nefunguje.

Co mě doslova zaskočilo, tak je fakt že v prvních hodinách se ve hře v podstatě nic neděje. Lekačky jsou nezajímavé a dost snadno předvídatelné. Zároveň příběh skáče z jedné postavy na druhou a nedává šanci je v prvopočátku výrazněji poznat. Yuuri Kozukata, Ren Hojo ani Miu Hinasaki nejsou příliš zajímavé charaktery a v podstatě tu chybí jakákoliv možnost se s nimi sžít.

Titul je členěn na jednotlivé kapitoly, přičemž už brzy se dá zhruba odhadnout, o co ve hře jde a upřímně jsem čekal, že bude titul v tomto ohledu zajímavější. Veškeré filmečky a dění na obrazovce jsou navíc doprovázeny naprosto otřesnými reakcemi postav a jejich dabingem. Nejčastější reakcí hlavních hrdinů tak bývá typické „huh, hah, eh, ou“ a podobně.  Dobrá je tu tak pouze atmosféra nepříjemného okolí a temnoty.

Věřím, že autoři oproti Wii U verzi zapracovali na ovládání hry, ale upřímně ani na DualSense to není kdovíjaká výhra. Vše působí velmi archaicky, a to jsem se ještě ani nezmínil o samotné náplni hry. Ta totiž kromě průzkumu lokací a boji s duchy nenabízí vůbec nic. První desítky minut jsou tak doslova úmorné. Titul je striktně koridorový a neumožní vám nikam uhnout. Některé pasáže tak doslova proběhnete. Podivně je i nastavená obtížnost hry, která není nijak vysoká a všech materiálů je dostatek.

Pokud jde o souboje, tak ty jsou kapitolou samy o sobě. Jsou totiž zpočátku špatně uchopitelné a možná i zmatečné. Vaší zbraní je totiž fotoaparát, který je nutné využít k tomu, abyste se duchů zbavili. Těžko říct, proč éterickým přízrakům vadí selfie, ale nereagují na ně vůbec dobře. Vaším úkolem je po zásahu bleskem dostat do záběru jakési bubliny v co největším množství a tím uštědřit přízračné potvoře fatální zranění. Ve výsledku to přináší dost frustrace, protože stále fotíte a natáčíte aparát do správné polohy. K tomu také zkoušíte, jaký druh filmů se na daného ducha hodí atd. Každý z filmů má jiné vlastnosti a jinou dobu nabití od posledního blesku. Pro fotoaparát můžete získávat čočky, které pak mají speciální schopnosti jako je omráčení či léčení.

Systém boje je však dost nepraktický. Mnohdy vás duchové obklopí a než stačíte navolit správnou scénu pro fotku, tak vás některý z nich napadne. V uzavřených prostorech je to pak čistokrevný horor, ale trochu jinak zamýšlený, než by tvůrci původně chtěli.

„Nejnovější“ kousek Fatal Frame lze dokončit za přibližných 15 hodin, což je slušná porce, ale také solidní nuda. Nemůžu hře upřít její nepříjemný look a hororovou atmosféru, ale samotné lekačky na mě moc neplatily a většinu času se jedná o nenápaditou záležitost bez jakékoliv akce nebo interakce. Po dohrání se vám zpřístupní další hratelná postava, kterou je Ayane z Dead or Alive a otevře se také obtížnost Nightmare, která bude větší výzvou, jen si nejsem jistý tím, kdo by hru skutečně hrál znovu.

V závěru si dovolím ještě zmínit, že by se japonští autoři mohli pro příště zamyslet nad tím, v čem ženské protagonistky pošlou do temného lesa. Nepřijde mi příliš normální, když se jedna z hrdinek vydá do temného lesa, a to dokonce bez baterky, aby zde pátrala po kamarádce, a jde v minisukni a hořejšek je zakryt jen tím nejnutnějším. Koncept malých japonských holčiček v nesnázích na mě v Project Zero: Maiden of Black Water opravdu nefungoval a působí tu dost nepatřičně.

Co tedy říci závěrem? Project Zero: Maiden of Black Water se tváří jako solidní duchařina, ale realita je trochu jiná. Nezajímavý děj, nudná hratelnost, bídné souboje, leč solidní atmosféra ze hry dělá velmi průměrný kousek, který zapomenete ještě dříve, než jej dohrajete. Pro milovníky netradičních hororů jde o zajímavý kousek. Zbytek hráčského publika by měl vyčkat na výraznou slevu nebo se mu vyhnout obloukem. Nejvíce totiž tento remaster vyděsí svou zastaralostí.