Mirror’s Edge Catalyst

recenze  7
Martin Šmíd, 18. 6. 2016 14:22
V roce 2008 vydala EA po velké propagaci novou akční hru Mirror’s Edge, která nestavěla ani tak na akci, jako na plynulém pohybu díky parkouru, zajímavé hrdince a pěkném zpracování. Fanoušci se do Faith zamilovali, navíc ani prodeje nebyly na novou originální značku špatné, takže se čekalo, že brzy vznikne pokračování. Nikdo ovšem nečekal, že si na druhou hru v rámci Mirror’s Edge počkáme dlouhých osm let. Když bylo konečně oznámeno, zavládlo pochopitelně nadšení, navíc vývojáři slibovali daleko propracovanější zážitek, u něhož budou těžit z otevřeného světa. Jestli se čekání vyplatilo, vám nyní dám odpověď v recenzi.

Recenzovaná verze: PlayStation 4

Vývojáři z DICE k Mirror’s Edge Catalyst už od začátku přistupovali jako k úplně nové hře, prakticky restartu celé značky, takže pokud jste třeba první díl nehráli, ačkoliv byl v řadě slevových akcí a EA ho dokonce rozdávala v rámci oslav PlayStationu i zdarma, nemusíte se bát, že byste příběhu nerozuměli. Na první díl Catalyst nenavazuje. Vývojáři z DICE se chtěli věnovat hodně minulosti hlavní hrdinky Faith, s níž je současný příběh spjat, stejně tak s městem Glass a hlavním padouchem v podobě Gabriela Krugera, který si podmanil prakticky vše. Ačkoliv se příběh tváří na začátku zajímavě, vše se nakonec zvrtne v klasické klišé, které není ani moc zajímavé a hlavně je tedy i předvídatelné, takže závěr překvapí asi málokoho. Navíc hlavní hrdinka postrádá větší hloubku a propracovanost, aby si k ní šel udělat hlubší vztah, takže vám její osud bude prakticky ukradený, a to nemluvím o všech těch nezajímavých a špatně napsaných postavách s průměrným dabingem, které během hraní potkáte. Příběh je maximálně promarněná šance přinést něco zajímavého, protože z potenciálu, jaký měla původní hra, šlo vytěžit daleko více. Chvilkami jsem si i říkal, že Mirror’s Edge Catalyst má prakticky podobnou zápletku jako Battlefield hry v singleplayeru, a to je pochopitelně problém.

Docela jsem byl zvědav, jak vývojáři z DICE přenesou zajímavý koncept první hry do otevřeného světa, kterým se Catalyst chlubí už od prvního oznámení. Ačkoliv jsem byl k tomuto rozhodnutí celkem skeptický, musím uznat, že překonávaní překážek a běhání po otevřeném světě je docela zábavné, hlavně díky maximálně vyladěnému a plně intuitivnímu ovládání, které se naučíte během několika minut, a to i přes skutečnost, že hlavní hrdinka si postupně odemyká spoustu nových pohybů. Navíc samotný pohyb Faith po světě je plynulý, o nic se nezasekává a nepřichází tak frustrující momenty, které se sem tam objeví v jiných hrách. Protože se hra odehrává v otevřeném světě, vrací se speciální vize Runner Vision, díky níž vidíte vždy cestu k cíli, i když je tedy fakt, že ne vždy je ukázána ta úplně nejkratší cesta. Každopádně jde ale o vítaného pomocníka, kterého v mnoha situacích oceníte, hlavně během plnění hlavních misí.

Těch je ve hře rovných patnáct, přičemž na vás čeká klasická infiltrace objektů, hackování nebo doručování zpráv, takže jde prakticky o stejný koncept, který měl hodně lineární předchůdce. Hlavní mise jsou celkem dobře namíchány, a ačkoliv jde jen klasické běhání z bodu A do bodu B, nikdy jsem se nepřistihl, že bych se nudil. Hra neustále točí skákací pasáže, překonávání překážek a akci, takže není ani moc prostoru se nudit. Maximálně při filmečcích, které jsou pochopitelně spojeny spíše s nezajímavou zápletkou, o níž jsem se zmínil výše.

Ačkoliv jde Ubisoftu vyčítat u jeho open world her docela dost, jedno mu nejde upřít. Naučil se vytvářet zajímavé a hlavně dobře fungující světy. To u Mirror’s Edge Catalyst je vidět, že vývojáři s podobným žánrem prakticky nemají moc zkušenosti a teprve se v něm učí. Už samotné město, kde se vše odehrává, je značně nezajímavé a jeho design vás nijak neohromí, navíc se v něm nemůžete pohybovat libovolně, ale jen po střechách, a to navíc v pouze vymezených cestičkách. Na některé střechy a místa se tedy nemáte šanci dostat, což trochu onu otevřenost nabourává. Navíc se mi zdálo, že vše vypadá naprosto stejně, všude jsou jen velké krychle s okny bez nějakého většího detailu, takže je jedno, na jaké straně města se nacházíte. Kolikrát jsem si navíc připadal, že se nacházím v nějaké bizarní virtuální realitě, z níž se chce Faith dostat, než v reálném světě. Pocit nějaké skutečnosti hře chybí, a musím říci, že třeba design měl první díl daleko lepší a zpracováním bylo město daleko zajímavějším.

V Catalyst budete hlavně běhat, skákat a překonávat za pomoci parkouru a později i zajímavých věciček nejrůznější překážky. Sem tam ale dojde i na akční pasáže. Těch moc ve hře není, což ale není na škodu. Akční pasáže jsou totiž maximálně zjednodušeny, postrádají větší hloubku, prakticky jen stačí mačkat čtvereček a trojúhelník, aby hlavní hrdinka rozdávala pěsti nebo kopy, vždy podle situace, což po nějakém čase omrzí a začne nudit. I díky faktu, že jsou protivníci maximálně hloupí, většinou jen čekají na místě a neobtěžují se krýt nebo nějak přehnaně taktizovat. Naštěstí jde většinou protivníky obíhat a přímým soubojům se vyhnout, až tedy na zhruba dvě nebo tři situace, u nichž dojde i na jeden nezajímavý bossovský souboj. Soubojový systém tedy není něco, co by se dalo chválit, je vidět, že je spíše jen do počtu. Co ovšem oceňuji je, že se z hlavní hrdinky nikdy nestane vrah, protože do rukou pistoli vzít nemůže, jako tomu bylo v prvním dílu.

Zatímco akční pasáže moc nenadchnou, potěšen jsem byl přidáním sice naprosto základního, ale dobře fungujícího RPG systému. Jak plníte různé aktivity, získáváte XPčka, za která si následně můžete vylepšovat schopnosti hlavní hrdinky. Ty jsou rozděleny do tří kategorií, vylepšit můžete jednak pohyb, aby byl plynulejší a rychlejší, ale také soubojový systém a vybavení. Dá se říci, že třeba u hlavní kampaně si vystačíte se základními pohyby a několika pokročilými, které se během hraní tak nějak automaticky naučíte, na vedlejší aktivity, o kterých se ještě zmíním, už musíte mít postavu hodně vylepšenou, jinak je nemáte kolikrát šanci splnit.

Příběhová část Mirror’s Edge Catalyst zabere zhruba patnáct hodin, což není málo ve srovnání s jinými akčními hrami, podobně dlouhý byl ostatně i předchůdce. Protože se ale vše nově odehrává v otevřeném světě, vývojáři z DICE připravili i spoustu dalších aktivit, s nimiž si můžete hraní prodloužit i o desítky hodin. Jsou tu vedlejší mise pro několik postav, které patří mezi to nejzajímavější, co můžete po dohrání hlavní kampaně dělat. Pak už tu jsou klasické sběratelské činnosti v podobě sbírání nahrávek nebo čipů, je možné si hrát na kurýra a v časovém limitu doručovat zásilky, hackovat billboardy, případně závodit na čas a dokonce porážet v žebříčkách kamarády ve friend listu. Pochopitelně, vedlejší obsah patří u open world her ke klasice, který postupně sklouzne spíše ke stereotypu a následně i nudě, ale pokud vám opakující se činností moc vadit nebudou, hraní si určitě prodloužíte.

Asi moc nepřekvapí, že Mirror’s Edge Catalyst využívá Frostbite engine, který jste mohli vidět u posledních dílů Battlefield série a uvidíte ho letos i u nového dílu série FIFA. Pokud tak čekáte nějaké velké vizuální hody, budete asi zklamáni, protože hra vypadá dost průměrně a rozhodně neohromí. Hra ostatně běží v rozlišení 900p na PlayStationu 4, v 720p na Xbox One. Textury jsou po většinu času v nízkém rozlišení, a to nemluvím jenom o prostředí, ale také o postavách, které připomínají předchozí konzolovou generaci. Vývojáři z DICE se rozhodli soustředit u nového Mirror’s Edge hlavně na framerate, což je pochopitelně v pořádku, chtěli stabilních 60 snímků, ale sem tam k nějakému tomu propadu dojde, někdy menšímu, někdy k většímu, rozhodně framerate není tak stabilní, jak by mohl při takto očesané grafice být. Co ovšem zachraňuje vývojářům z DICE pověst, je opět kvalitní ozvučení a ve výsledku i soundtrack, dobře se do hry hodí i nová písnička Warning Call, která sice na původní Still Alive nemá, ale rozhodně neurazí.

Mirror’s Edge Catalyst rozhodně není špatná hra, jen ji chybí potřebná jiskra, kterou měl předchůdce. Pohyb po otevřeném světě je zábava, stejně tak překonávání nejrůznějších překážek díky vyladěnému ovládání a plynulému pohybu Faith. Pak ale přijde jednoduchý soubojový systém, který po čase omrzí, do toho je servírován nezajímavý příběh, po stránce designu nudný svět a vývojáři se snaží zaujmout vedlejším obsahem, nemající moc velkou nápaditost. Z univerza, jakým se původní Mirror’s Edge pyšnil, šlo určitě vymáčknout více. Daleko více.

Mirror’s Edge: Catalyst

ps4xone
EA, EA
Datum vydání hry:
24. 5. 2016
KARTA HRY
6/10

Komentáře