Max Payne 2: The Fall of Max Payne

recenze  12
Martin Šmíd, 28. 1. 2012 10:45
Oči hráčů se v těchto týdnech upírají na květen, protože právě na tento měsíc byl nedávno odložen třetí díl New Yorského policisty Maxe Payna. My se nyní vrátíme do minulosti, do dob, kdy kraloval konzolovému světu Playstation 2, na němž se objevil jednoho studeného dne druhý Max Payne. Na první pohled propracovanější, akčnější, ale na druhý naprosto stejný. Takto by se dal charakterizovat Max Payne 2, o němž nyní prohodíme daleko více slov.

První Max Payne byl ve vývoji spoustu let a jednu chvíli se už zdálo, že bude odpískán a nikdy se ho nedočkáme. Nakonec vyšel v létě roku 2002 a přinesl prvotřídní zábavu, kterou poté podpořily vynikající prodeje. Tento úspěch znamenal jen jediné, dočkáme se pokračování. Protože první díl stál neskutečně hodně peněz, druhý se musel stihnout v kratším čase a čerpat z technologie jedničky. To ovšem zase tak moc nevadilo, protože Remedy, v tu dobu velmi zkušený tým, dokázal, že ve chvíli, kdy mají hotovou technologii a koncept, dokážou dát dohromady hru i v krátkém čase. Druhý díl s názvem Max Payne 2: The Fall of Max Payne tak vyšel jen rok po prvním dílu a nutno dodat, že se Remedy opět povedl na jedničku, ačkoliv na Playstationu 2 trpěl několika neduhy. O nich ale až později, nyní se podíváme na příběh, který už u prvního dílu hrál velmi důležitou roli.

Každý si určitě vzpomene na začátek i konec prvního Maxe Payna, kdy náš utrápený policista stojí na kraji obrovského mrakodrapu, ve kterém vykonal svoji velkou pomstu a vystřílel mafiány, kteří mohli za smrt jeho rodiny. Druhý díl na tyto události zlehka navazuje, přičemž se posouváme v příběhu o dva roky dopředu. V této době pracuje Max Payne u NYPD a vyšetřuje sérii vražd, které ho zavedou až k záhadné ženě jménem Mona Sax. V této době se začne příběh pořádně zamotávat a nutno podotknout, že se může opírat o velmi dobře napsaný scénář, tuny dialogů a mistrně zvládnuté vyprávění, které bylo opět provedeno pomocí komiksových obrazovek. Je také nutné zdůraznit, že druhý díl je daleko temnější, jak byl jeho předchůdce, za což můžou i lokace, které se odehrávají v těch nejtemnějších koutech města New York. Samotný příběh poté velmi dobře odsýpal, což mělo za následek jediné, hra byla neuvěřitelně krátká a hráči zabere zhruba jedno odpoledne. I tak se ale vyplatí za Maxe Payna 2 ty peníze utratit, zvláště dnes, když ho můžete mít za pár korun z aukra.

Co dělalo Maxe Payna tolik vzrušující střílečkou, byl pochopitelně Bullet-time, kterým jste dokázali ve zpomaleném režimu skočit a zastřelit tak několik protivníků najednou bez jediného škrábance. Ve druhém díle tato vlastnost pochopitelně nemohla chybět, když je na ní celá hra založena, přičemž přinesla celou řadu novinek. Tou největší asi novinkou bylo, že se vám neubírala energie při zpomaleném skoku, takže jste si takto mohli skákat téměř pořád. Bullet-time se vám ubíral pouze ve chvíli, kdy jste se v tomto zpomaleném režimu sami pohybovali, což byl jistě velmi potěšující fakt. Jinak hratelnost byla po většinu hry stejná, občas se ovšem objevila nějaká ta novinka a dokonce jste si mohli zahrát za zmíněnou Monu Sax.

Několik slov si necháme i k samotné umělé inteligenci vašich nepřátel, kteří pobrali nějakou tu inteligenci od prvního dílu, takže už nebyli jen hloupými panáky. Co ovšem pořád zůstalo u nepřátel, byla šílená naskriptovanost. Pokud jste se tak vrhli do místnosti, nepřátelé se chovali pořád stejně do určitého bodu, dokud neproběhl celý skript. Poté se už normálně kryli a dokázali občas překvapit nějakým tím zákeřným vběhnutím do zad. Co se týkalo samotných nepřátel, tak asi největší problém dělali příslušníci zvláštních jednotek, kteří byli opravdu dotěrní a dokázali hodně zatopit. Co se od prvního dílu vůbec nezměnilo, byl zbrojní arzenál, který byl až na několik kousků jako Dragunov, naprosto stejný. Přesto jste v něm našli zhruba dvě desítky nejrůznějších kousků, což je jistě více, než přináší celá řada jiných akčních her.

Už první díl Maxe Payna stavěl na vynikající audiovizuální hostině a jinak tomu nebylo ani u druhého dílu. Opět jsme se dočkali velmi pěkné hry, která ačkoliv nedosahovala kvality PC verze nebo i té konzolové v podobě Xboxu, vypadala i tak na Playstationu 2 velmi slušně a rozhodně patřila k těm hezčím na této platformě. Výkon druhého Playstationu byl bohužel dost limitujícím faktorem, což se nepodepsalo pouze na horších texturách, menší interakci s prostředím, ale i občas pořádně haprujícímu frameratu. To byla ovšem jedna z mála chyb Playstation 2 veze. To Xbox verze dopadla na jedničku a mohla dokonale těžit z hardwarového výkonu, který byl až třikrát větší. To hudební stránka byla velmi povedená a třeba do dnes nám v hlavách hraje hlavní melodie, na kterou jen tak nezapomeneme. Pochvalu si zasloužilo o namluvení postav, které bylo rovněž na profesionální úrovni. To ostatně vývojáři z Remedy vždy uměli.

Max Payne 2: The Fall of Max Payne byl opět trefou do černého. Vynikající příběh doprovázela naprosto pohlcující hratelnost, díky které se dal druhý Max Payne hrát pořád dokola. Nešlo už sice o takovou revoluci, jako v případě prvního dílu, ale jen o vyšperkování toho, co nám už vývojáři přinesli. Max Payne 2: The Fall of Max Payne tak svého předchůdce jasně předčil, ale doplatil opět na krátkou herní dobu. I proto bohužel nemůžeme dát stejnou známku, jako v případě prvního dílu. Každopádně by Max Payne 2: The Fall of Max Payne neměl chybět v žádné sbírce hráče akčních her.

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

ps2xbox
Rockstar Games, Rockstar Vienna
Datum vydání hry:
25. 11. 2003
Žánr:
Střílečka
KARTA HRY
8/10

Komentáře