Recenzovaná verze: Xbox One

Ačkoliv je Homefront: The Revolution druhým dílem, na ten první nijak nenavazuje, dalo by se i říci, že se jedná o jakýsi restart značky. Kdo se ovšem vrátil, jsou zloduchové ze Severní Koreji, u nichž si Spojené státy udělali obrovský dluh, a proto neváhali za pomoci moderní vojenské technologie podniknout velkou invazi. Americká města jsou nyní uzavřena, všude jsou na ulicích jednotky okupantů, kteří se nechovají k lidem zrovna dvakrát dobře. Ačkoliv se může zdát zápletka zajímavá, vývojáři už po několika minutách naprosto selhávají v jejím vyprávění a prakticky ji pohřbí skrze nezajímavé dialogy, špatně zahrané postavy, které se snaží s okupanty bojovat, a vše korunuje i hlavní hrdina Ethan Brady, k němuž si nejde udělat žádný vztah, protože ho v dětství zřejmě rodiče týrali a proto nemluví. Tedy, samozřejmě nevím, co se mu stalo, každopádně z něj nedostanete během hraní ani hlásku, takže jde o němého panáka, který jen tupě přihlíží kolikrát šíleným postavám, které se spíše hodí do Far Cry, a pro ty následně bez mrknutí oka dělá různé úkoly, nedávající ve výsledku moc smysl. Kolikrát jsem si říkal, jestli jsou šílenější Korejci nebo ti, kteří se snaží Ameriku osvobodit. V trailerech i tiskových zprávách vypadalo příběhové pozadí zajímavě, navíc v něm byl cítit velký potenciál, ale ten vývojáři nedokázali dostat do finálního produktu, jemuž bohužel nepomáhají moc ani další části.

První Homefront byla rychlá lineární akce ve stylu Call of Duty, která se ale hrála celkem slušně a neurazila. S druhým dílem měli vývojáři ze studia Dambuster daleko větší plány, a chtěli vytvořit otevřený svět, v němž nebude hráč nijak omezován. Inspirace hrami jako Far Cry nebo Dying Light je jasně patrná od první minuty, ale problémem vývojářů ze studia Dambuster je, že neměli na rozdíl od svých kolegů takový rozpočet na open world hru, a bohužel ani zkušenosti. Na otevřený svět rovnou zapomeňte, protože virtuální Philadelphie je rozkouskována na několik smyšlených čtvrtí s naprosto nuzným a ne moc zajímavým designem, které jsou sice větší, než úrovně v Call of Duty, ale do nějakého open worldu mají skutečně hodně daleko. Tyto čtvrtě jsou rozkouskovány na různé úseky, přičemž každý obsahuje určitý úkol, po jehož splnění ho osvobodíte od okupantů, ti se pak v něm už neobjevují, a získáte si navíc na svoji stranu lidi. Osvobozování úseků moc zábavné popravdě není, protože se jedná o stále se opakující se úkoly, navíc nijak nezajímavé. V jednotlivých čtvrtích pak můžete i pomáhat lidem, dobývat nepřátelské pevnosti, hledat rádia a vysílat vzkazy obyvatelům, a hlavně tedy plnit hlavní příběhové úkoly, o nichž jsem se zatím nezmiňoval, ale kdybych je přešel, o nic bych vás neochudil.

Zatímco ve zmíněných hrách Far Cry nebo Dying Light byly hlavní mise propracované, zajímavé, nápadité, kolikrát vtipně napsané a hlavně zábavné, v Homefront: The Revolution tomu tak není a vlastně jsou všechny mise opakem toho, co jsem vypsal. Většinou jen běháte z bodu A do bodu B, abyste sebrali dokument, něco aktivovali, případně vystříleli základnu protivníků, což ve spojení se špatně navrženým systémem střelby, pitomým stealth systémem, nefungujícím krycím systémem a řadou chyb, kdy se neustále hlavní hrdina o něco zasekává a jeho pohyb není moc plynulý, je spíše nuda, a kolikrát pořádná frustrace. Zvláště když vás protivníci dokážou sejmout na pár kulek, protože si zdraví musíte doplňovat skrze omezený počet lékárniček. Umělá inteligence je sice slabá, kolikrát naprosto zkolabuje, ale i tak vás přesila dokáže kolikrát pořádně potrápit. Každopádně úkoly i hratelností je Homefront: The Revolution až podprůměr, a kolikrát jsem si říkal, že mi trochu připomíná Haze, na němž se ostatně mnozí vývojáři ze studia Dambuster podíleli.

Opravdu není moc věcí, za které bych mohl Homefront: The Revolution pochválit. Snad jen bych mohl vypíchnout možnost modifikace zbraní, což je pěkné oživení a zvolený systém funguje dobře, to samé platí pro výrobu nejrůznějších bomb, hackovacího zařízení a tak dále, za součástky, které musíte najít, ale na druhou stranu jde o něco, co bylo už k vidění v mnoha jiných hrách, kde navíc fungoval i zbytek. Třeba modifikace zbraní prakticky stejným způsobem nabídla série Crysis. Každopádně rozmanitost zbraní díky modifikacím, různých bomb a tak dále je jediným kladným bodem celého nového Homefrontu. To je ale docela málo.

Když dohrajete hlavní kampaň, která může trvat od dvaceti až do třiceti hodin, hodně bude záležet, jestli budete chtít plnit vedlejší aktivity nebo ne, můžete se ještě vrhnout do kooperativního režimu Resistance. V něm si můžete vytvořit svého vlastního bojovníka, a s ním se pak pustit do šesti kratších misí, kterých se můžou zúčastnit i další tři kamarádi nebo náhodní hráči. Náplň misí spočívá v sabotování cílů, likvidace protivníků a tak dále, což je něco, co vás znudí už během hlavní kampaně pro jednoho, takže si moc nedovedu představit, že byste to samé chtěli následně podstupovat v dalším režimu. Resistance režim tak rychle omrzí a pak tu vlastně není už nic, co by vás u hry udrželo. Zde ještě doplním, že Homefront: The Revolution nenabízí klasický konkurenční multiplayer, jako tomu bylo v prvním dílu. Ten byl ale popravdě v něm docela špatný, takže se tomuto rozhodnutí nedivím. Do budoucna vývojáři připravují nový obsah do Resistance režimu a několik nových příběhových misí, ale je otázkou, jestli je někdo, kdo by o tento obsah stál. Já budu rád, když se mu velkým obloukem vyhnu.

Hra Homefront: The Revolution běží na poslední verzi CryEnginu, takže by každý očekával, že bude vypadat alespoň velmi dobře, když zbytek za moc nestojí. Opak je ale pravdou. Hra vypadá přinejlepším průměrně, spíš podprůměrně. Textury moc neohromí, většinou jsou v nízkém rozlišení, to samé se dá říci o nehezkých postavách a samotném prostředí, které je strohé a připomíná spíše hry z počátku předchozí konzolové generace. Největším problémem je ovšem katastrofální optimalizace, která je naprosto odfláklá. Framerate by sice měl běžet ve 30 snímcích, ale většinou běží tak na 20, v akci ještě níže, navíc má hra tendenci se neustále na několik vteřin zasekávat. Sem tam se navíc sekne úplně, dokonce mi dvakrát vypadl zvuk, takže jsem ji musel kompletně restartovat. Je ovšem otázkou, jestli jsem si vůbec pomohl, protože ozvučení je i tak bídné, dabing jednotlivých postav neohromí, a jediné, co možná snese přísnější měřítka je soundtrack, obsahující několik líbivých melodií. To je ale na tak ambiciózní hru hodně málo. Je to určitě škoda, protože bych si dokázal s daným námětem a nápadem s otevřeným světem představit daleko lepší hru.

Na papíře vypadal Homefront: The Revolution docela zajímavě, ale finální verze naprosto selhala ve všech směrech. Je nudná, špatně navržená, graficky podprůměrná a hlavně naprosto katastrofálně optimalizovaná pro současné konzole. Framerate je ideální snad jenom v menu, a vše pak korunují neustálé záseky. Deep Silver by se měl s vývojáři z Dambuster omluvit všem hráčům a vrátit jim peníze, protože Homefront: The Revolution je naprosto katastrofální. Vina ale padá i na společnosti Sony a Microsoft, které dovolily, aby se něco takového na jejich konzole vůbec dostalo. Hanba všem zúčastněným.