Halo Infinite

recenze  184
Martin Šmíd, 6. 12. 2021 9:01
Letos je tomu dvacet let, co se dostala na pulty obchodů konzole Xbox s tehdy naprosto bezkonkurenčním hardwarem. Od prvního dne pro ni byla k dispozici i trochu na první pohled nenápadná akční hra Halo studia Bungie, z níž se ihned vyklubal obrovský hit a jeden z důvodů, proč novou konzoli od Microsoftu vlastnit. První Halo prakticky ukázalo, jak by měla moderní konzolová first-person akce vypadat, ať už šlo o příběhovou kampaň s možností kooperace nebo výborný a svým způsobem nadčasový multiplayer, takže není divu, že se jí následně všichni snažili minimálně přiblížit. I po dvaceti letech je Halo jednou z klíčových značek pro Microsoft, který si hodně přál, aby nový díl Halo Infinite vyšel zároveň se startem konzolí nové generace Xbox Series X/S. To se ale nepovedlo, hra byla o více než rok odložena, aby vývojáři ze studia 343 Industries mohli vylepšit vizuální stránku, která se po první prezentaci dočkala posměchu, ale také mohli upravit příběh, vylepšit hratelnost a vůbec dodat fanouškům doposud nejambicióznější díl v rámci celé série. Halo Infinite je konečně tu a já vám mohu prozradit, jestli se čekání vyplatilo.

Recenzovaná verze: Xbox Series X/S

Vývojářům ze studia Bungie se před dvaceti lety povedlo vytvořit nesmírně bohaté univerzum plné dobře napsaných postav i ras, a velká pozornost byla věnována i hlavnímu hrdinovi, kterým je voják s číslem 117 Master Chief. Od té doby jsme se do tohoto skvělého univerza mohli ponořit nejen v celé řadě her, ale také třeba pomocí knížek nebo komiksů, přičemž v současnosti se připravuje i hraný seriál, jehož první sezóna bude mít premiéru příští rok. Ačkoliv nově vycházející Halo Infinite nemá v názvu klasickou číslovku, jde prakticky o regulérní díl hlavní ságy. Vývojáři to několikrát ostatně sami potvrdili. Příběh začíná ve chvíli, kdy náhodný pilot objeví poletujícího Master Chiefa poblíž zničeného Halo prstence Zeta, který se stal místem velké bitvy mezi silami UNSC a frakcí Banished. Zachrání ho, přičemž netrvá dlouho a Master Chief vidí, že jednotky UNSC prohrály na plné čáře a rozhodne se, že se pokusí sám frakci Banished zastavit, než dojde na nejhorší.

Hra Halo Infinite cílí i na nové hráče, kteří zatím žádný díl Halo nehráli. Možná i proto se předchozí události k mému zklamání moc neřeší a hra ani moc nenavazuje na Halo 5 Guardians. Vývojáři se vracejí prakticky jen ke Cortaně, která nakonec hraje v příběhu Halo Infinite daleko větší roli, než se před vydáním zdálo. Nechci ale zbytečně spoilerovat. Daleko důležitější je, že Master Chief se vydává na prstenec Zeta, aby zatočil s frakcí  Banished. Není přitom sám, protože mu dělá společnost nejen zmíněný pilot, ale také umělá inteligence The Weapon (Zbraň), která byla vytvořena s cílem Cortanu zničit. Začátek hry má slušné tempo a dokáže navnadit na další události, ale ve výsledku musím říci, že příběh je celkem slabý a nemá takovou sílu, jakou bych od Halo hry čekal. Osobní drama tří hlavních postav moc nefunguje, a to i kvůli ne moc kvalitně napsaným dialogům, kterých navíc moc není, a skutečnosti, že to nejdůležitější se vždy stane mimo obrazovku a hra se k tomu následně zpětně vrací. Hůře napsané dialogy pak mají vliv na to, že jakákoliv osudovost vyzní do prázdna, navíc příběh postupně ztratí i na tempu, za což může hlavně otevřená povaha samotné hry. Co se podepisuje velkou měrou i na ne zrovna přesvědčivém příběhu, je také hlavní padouch, který měl být jeho velkým lákadlem.

Velká část propagace hry Halo Infinite byla zaměřena na hlavního padoucha, kterým je Escharum, jeden z vůdců frakce říkající si Banished. Ten se představí už na začátku hry, ale musím říci, že je ve výsledku dost nevýrazný a nezajímavý, a vlastně je i svým způsobem promarněnou šancí přinést opravdu děsivého padoucha, který půjde Master Chiefovi po krku. Do příběhu zasahuje jen v několika málo filmečcích, v nichž nejprve silácky říká, jakou je legendou a slibuje vyhlazení lidské rasy, ale následně je spíše dost nervózní a rozčarovaný z toho, že mu jeho velkolepý plán začne kulhat na všechny nohy. Je tak trochu pasivním pozorovatelem, jenž více zasáhne do hry až v samotném finále. Poté, co mu bylo věnováno před vydáním tolik prostoru, bych čekal, že bude jeho vliv na hru i příběh daleko větší. Potenciál tu byl, ale takto se Escharum zařadí po bok těch snadno zapomenutelných padouchů Halo série. Obrovská škoda.

Když jsem Halo Infinite hrál, často jsem nad příběhem přemýšlel a říkal si, jestli značka Halo není nad síly současného studia 343 Industries. Když značku toto studio přebíralo, mluvilo o vlastní epické trilogii s Master Chiefem v hlavní roli, takže by Halo Infinite mělo být vyvrcholením této snahy, ale spíše mi přijde, že jde jen o úvodní kapitolu k něčemu daleko většímu, co může, ale také nemusí v budoucnu přijít. Ostatně už na konec Halo 5 Guardian hra moc nenavazuje a přišlo mi, že vývojáři by nejraději začali s čistým štítem a na minulost moc nehleděli. A nikde není záruka, že to samé nenastane i u Halo Infinite, pokud nebude mít takový ohlas u hráčů. Chybí tu jasná vize, jak v příběhu pokračovat. Jako kdyby vývojáři z 343 jen slepě stříleli a čekali, jestli se něco uchytí. Takto to ale nejde. A to vlastně platí i o hratelnosti a celkovém konceptu.  

Otevřený svět s nudným obsahem

Když byla poprvé hra Halo Infinite prezentována, nešlo si nevšimnout, že se celé nové dobrodružství odehrává ve větším otevřeném světě. Vývojáři ze studia 343 Industries se následně bránili tomu, že by šlo o open-world hru a říkali, že nemají toto označení moc rádi, ale svým způsobem se o ní ve výsledku jedná. Tohle je jen další z mnoha ukázek toho, že možná sami moc ani nevěděli, co vlastně za hru vytváří nebo chtějí vytvořit. Každopádně po celkem lineárním začátku se před vámi otevře velká oblast Halo prstence Zeta. Ten mi svoji strukturou nepřipomínal ani tak jiné hry s otevřeným světem, ale spíše větší patrolu z Destiny 2. Jen s tím rozdílem, že prstenec Zeta není po stránce designu příliš oslnivý, vlastně jde o dosti pusté místo se skálami a paloučky, připomínající první díl Halo, na kterých se pohybují nepřátelé, no a sem tam je postavena nějaká ta základna. To rozhodně není svět, který by lákal k prozkoumávání. Zatímco Patroly v Destiny 2 jsou fantasticky navržené, mají řadu tajemství, všude narážíte na ohromující scenérie, nad nimiž se přímo tají dech, a přímo lákají, aby je hráč prozkoumával, prstenec Zeta je toho pravým opakem. Navíc jsem následně zjistil, že to není jeho jediný a hlavně největší problém.

Tím je jeho samotná náplň. Když už vývojáři vytvořili větší otevřenější svět, rozhodli se ho naplnit vedlejšími aktivitami. Ty jsou ovšem naprosto generické, bez nápadu a je jich jen omezený počet druhů, takže se hodně rychle ohrají. Mezi ty nepropracovanější vedlejší aktivity patří zabírání základen protivníků, abyste měli možnost po prstenci rychle cestovat, a to rozhodně není něco, co byste si rádi zapsali do hráčského deníčku nebo na to dlouho vzpomínali. Následně už můžete jen zachraňovat zajaté vojáky, likvidovat minibosse či hledat upgrady pro oblek, protože se vývojáři rozhodli zakomponovat i naprosto zbytečný RPG systém, k němuž se dostanu. A to je vlastně vše. Klasické propracovanější vedlejší mise nejsou, ani žádné dungeony a něco podobného, co nabízí třeba Destiny. Zatímco na začátku jsem se vedlejší aktivity snažil plnit, tak ve zhruba polovině jsem se na ně vykašlal, protože bonus za plnění není prakticky žádný. Nehledě tedy na to, že jde o hodně repetetivní nudu, kterou mě prostě nebavilo hrát, a jsem toho názoru, že tento balast nebude bavit hrát naprosto nikoho. A to jinak mám otevřené světy rád a snažím se v nich vše plnit. Zde ovšem to nutkání dokončit každou ikonku nebylo.

Otevřenou povahou světa hry Halo Infinite bohužel dost utrpěla i samotná kampaň. Pokud nechcete plnit vedlejší aktivity, vůbec nemusíte. Můžete jít jen po hlavním příběhu, ale že by ten měl nějaký zajímavý obsah, to se rozhodně říci nedá. Polovinu času budete běhat po světě, zabírat nebo ničit příběhové základny, no a sem tam se dostanete do lineárních misí, které se odehrávají ve věžích. Problém je, že prostředí v každé z nich je naprosto stejné, nudné a nezajímavé. Navíc jsou tyto mise složeny jen z místností, které vždy musíte vyčistit a následně stisknout tlačítko, abyste se dostali dál. Občas je nutné ke kontrolnímu panelu najít klíč, který je ale většinou důmyslně ukryt na druhé straně místnosti. A takto opakujete jednu a tutéž mechaniku po téměř celou kampaň. Když se pak na konci blížil střet s hlavním padouchem, pokud ho tak mohu vůbec nazvat, jeho mise spočívala nejprve v tréninkových arénách s vlnami nepřátel. Zde jsem si říkal, jestli si ze mě vývojáři dělají srandu nebo jen naprosto rezignovali na vymyšlení čehokoliv zajímavého, u čehož bych měl pocit, že hraju Halo a ne Bčkovou střílečku od malého studia s nulovým rozpočtem. První díly série Halo vždy nabízely epické mise, na některé si i dnes vzpomenu. V Halo Infinite jsou mise naprosto bez nápadu, nemají dobrý design, žádný zapamatovatelný úsek nebo epický moment. Nemají nic.

Možná si nyní říkáte, že je Halo Infinite naprostou katastrofou. Je vůbec něco, co hru zachraňuje? Ano je, a to je hratelnost a samotné střety s protivníky. Gunplay je opět velmi dobrý, střety s protivníky na střední obtížnost většinou napínavé a vlastně i zábavné. Vývojáři přidali několik nových druhů protivníků, kteří dobře zapadají do Halo univerza, navíc se protivníci mohou pochlubit obstojnou umělou inteligencí, takže využívají kolikrát i svět kolem sebe ve svůj prospěch. Občas jsem si všiml i nějakého pěkného detailu, který bych od hry nečekal. Třeba když jsem se přiblížil k malému mimozemskému neřádovi a ten se najednou otočil, Master Chiefa se lekl a začal s vyděšeným výrazem utíkat. Je vidět, že akční pasáže zvládají vývojáři ze studia 343 Industries na jedničku, přičemž se je rozhodli okořenit novinkou v podobě přitahovacího háku, který Master Chief získá hned na začátku. Díky němu se může přitahovat k protivníkům a tvrdě je udeřit, případně i za jeho pomoci jim vyrazit štít či je na malou chvíli znehybnit. Také je možné pomocí něj házet výbušné barely, které zlikvidují vše v dosahu. Jde o velmi dobrého pomocníka, který se i hodí v momentě, když potřebujete z boje utéci do bezpečí si doplnit štít. Díky přitahovací kotvě jsou souboje dynamičtější, akčnější a více kreativnější, což se mi hodně líbilo.

Stejně jako přítomnost rozmanitého arzenálu zbraní. Ten asi moc nepřekvapí, protože většinou jsou zahrnuty notoricky známé zbraně, od pušek, samopalů, granátometů, pistolí, brokovnic až po raketomety či zbraně na krátkou vzdálenost. Ačkoliv jsem si hned na začátku našel několik favoritů, protože občas nábojů není moc, hodně jsem je střídal, což samo o sobě pomáhá hratelnosti. Protože má Halo Infinity otevřenější svět, samozřejmostí je možnost ovládat nejrůznější vozidla, od džípů, čtyřkolek po mimozemské tanky nebo vznášedla. Ovládání je ovšem dost krkolomné a navíc se vozidla dost často zasekávají kvůli splašené fyzice i o malé kamínky. Vývojáři u ovládání i fyziky vycházejí z předchozích dílů, vlastně tu není žádná změna, ale otevřený svět se spoustou skal a nerovností si jí rozhodně žádá.

Po většinu času budou do cesty skákat klasičtí řadoví protivníci, kterých je dost druhů a na každého platí trochu něco jiného. Vývojáři navíc do hry přidali i souboje s bossy. Je ale obrovská škoda, že tito silní protivníci nemají žádné charisma a vlastně jsou i celkem nezajímaví. Navíc většinou do nich musíte jen vysypat potřebné množství olova. Ano, sem tam se sice objeví i nějaká ta jednoduchá mechanika, ale to je vše. Když se podívám třeba na souboje s bossy v Destiny, mohli být vývojáři z 343 Industries více kreativní a odvážnější. Bossové sice neurazí, ale na druhou stranu střety s nimi jsou snadno zapomenutelné.

Výše jsem naznačil, že hra obsahuje i jednoduchý RPG systém. Master Chief postupně najde několik schopností, mezi nimiž je nejen vystřelovací kotvička, ale také možnost postavit štít nebo hození speciálního senzoru na pohyb, který se hodí proti neviditelným protivníkům. Tyto schopnosti je možné následně vylepšovat, ale přišlo mi, že ve výsledku je systém trochu zbytečný a vlastně i násilně naroubovaný. I vzhledem k tomu, že jsem po 95% času využíval jen kotvičku a ostatní schopnosti, které se objevovali v různých obdobách i v předchozích hrách, jsou více méně zbytečné.

Před vydáním vývojáři slibovali, že Halo Infinite bude doposud nejdelším a největším dobrodružstvím Master Chiefa. Výsledek ale je dosti rozporuplný. Hlavní příběhovou linku jsem totiž dohrál na střední obtížnost za necelých sedm hodin. Rozhodně tedy nejde o tu nejdelší kampaň, jakou zatím série Halo nabídla, a že ani nejlepší, o tom se po předchozích odstavcích nemusíme ani bavit. Čas vývojáři nahánějí vedlejšími aktivitami, ale jak už jsem zmínil výše, ty moc není zábavné plnit. Pokud se je ale rozhodnete všechny dokončit, několik dalších hodin naskočí, třeba se dostanete i na jednou takový čas, protože jich není zrovna málo. Bohužel zde ovšem kvalita dostala hodně na zadek od kvantity. Co by určitě hře prospělo, když už obsah je takový, jaký je, tak je kooperace. Halo vždy bylo o hraní s přáteli a užívání si společně fantastických chvil a nezapomenutelných momentů. Bohužel jakákoliv kooperace v Halo Infinite zatím chybí, má být přidána nejdříve v polovině příštího roku, a to je obrovský problém. Nedokážu si představit, že bych měl za více než půl roku chuť si hru dát znovu v kooperaci.

Sérii Halo mnozí znají i pro její vynikající hudební doprovod. Jsem rád, že se i Infinite může pochlubit parádním soundtrackem se spoustou dobře známých, ale také nových skladeb, dobře podkreslující dění na obrazovce a starající se o velmi dobrou atmosféru. Jakmile bude soundtrack dostupný samostatně, moc rád si ho pustím. Pochválit můžu i kvalitní ozvučení, ať už jde o různé efekty, výstřely zbraní a tak dále, no a vysokou úroveň má i dabing. Nejde přitom jen o Master Chiefa, ale také o další vedlejší postavy, které díky kvalitnímu dabingu působí uvěřitelně. 

Zábavný multiplayer pro nováčky i fanoušky

I když jsem věřil, že se příběhová kampaň vývojářům nakonec povede, bohužel jsem z její kvality hodně zklamán. Je přinejlepším lehce nadprůměrná a za poslední roky jsem hrál daleko kvalitnější akční hry. Je chvályhodné, že se vývojáři pokusili přinést do série něco nového, ale je více než očividné, že s vývojem open-world her nemají žádné zkušenosti, a vlastně i mi přijde, že chyběla jasná vize, co chtějí vůbec udělat. Podle toho to bohužel dopadlo. Kde si jsou ovšem daleko jistější, je multiplayerová část, kterou uvolnili předčasně k dvacátému výročí série Halo i konzole Xbox. Mohl jsem ji tedy hrát posledních několik týdnů, a vlastně už hned takto na začátku můžu říci, že jsem z ní nebyl nezklamán. Od první minuty jsem viděl, že se vývojáři snažili být věrní kořenům Halo série a její hratelnosti, nepokoušeli se o žádnou velkou revoluci, ale sem tam nějaké ty modernější prvky s citem zakomponovali, aby oslovili nejen fanoušky, ale také nové hráče. Výsledkem je zábavná multiplayerová first-person střílečka, která sice není revoluční, ale po nemastném a neslaném Battlefieldu 2042 a Call of Duty Vanguard působí na konci letošního roku jako zjevení a je příjemným svěžím vánkem v žánru multiplayerových akčních her.

Multiplayer v Halo Infinite si tedy na nic nehraje a drží se kořenů série a vzdává svým způsobem i poctu klasickým multiplayerovým akčním hrám, které byly nahrazeny modernějšími zástupci žánru. Nečekejte žádné loadouty s předem navolenými zbraněmi vylepšenými o různá příslušenství nebo třídy postav. Vždy jste hozeni na mapu se základním vybavením a na vás pak je, abyste si našli lepší zbraně a hlavně dokázali zlikvidovat soupeře dříve, než on vás. Právě v tomto přístupu má Halo Infinite své jedinečné kouzlo, protože každý si je vybavením roven a následně záleží už na jeho zkušenostech a schopnostech. Co se týče samotné hratelnosti, ta je o něco pomalejší než u Destiny 2 nebo Call of Duty, ale gunplay je zábavný (když puškou trefíte hlavu, jde o skvělý zážitek), pohyb po úrovních plynulý a i když má hra o něco větší TTK, než bych si přál, i tak je možné zlikvidovat několik hráčů najednou a dosáhnout nějakého toho pěkného streaku.

Na přestřelky má vliv i to, jakou zbraň máte zrovna u sebe. Každou hru začínáte pouze se základní puškou MA40, ale následně je možné nacházet po úrovni další, mezi nimiž je třeba brokovnice hodící se na krátkou vzdálenost, ale i hodně silný raketomet, různé plazmové pistole nebo pušky a tak dále. Nabídka zbraní je solidní, každá zbraň je jiná a vyžaduje trochu odlišnější zacházení. Sice se může zdát, že některá zbraň je slabá a nepoužitelná, ale když se s ní člověk naučí a zjistí její silné stránky, dokáže protihráče smazat stejně rychle jako s raketometem. Střelné zbraně jsou dle mého dobře vyvážené a díky tomu je každá použitelná. Samostatnou kapitolou jsou pak zbraně na krátkou vzdálenost, které jsou dle mého v současnosti možná silnější, než by bylo zdrávo. Hlavně Energy Sword je hodně nebezpečná zbraň v rukou každého hráče, protože dává na jednu ránu a navíc i se s ní dá přitáhnout ke spoluhráči na hodně velkou vzdálenost. Když jsem tento pro sérii Halo ikonický meč sebral, většinou jsem s ním řádil do doby, než mi do něj došla energie (náboje). Kromě klasických zbraní je možné mít i různé typy granátů a důležité jsou pro hratelnost i gadgety, ať už jde o přitahovací hák, s nímž se můžete rychle dostat k soupeři či od něj, skener prostředí, kamufláž, úhybný manévr nebo štít. Některé gadgety je možné si vyzkoušet už v rámci příběhové kampaně, ale multiplayer jich nabízí více. Hratelnost je pak díky gadgetům i velkému množství dobře vybalancovaným zbraním rozmanitá a co je nejdůležitější, i zábavná.

Multiplayer hry Halo Infinite v současnosti nabízí čtyři playlisty – Bootcamp, Quick Play, Big Team Battle a Ranked Arena. První je určen pro začátečníky, kteří se chtějí naučit herní základy. Následuje Quick Play, jenž nabízí v současnosti docela omezený počet týmových režimů 4v4. Základem pro Quick Play playlist je Slayer, což je variace na klasický Team Deathmatch. V dalších režimech Capture the Flag, Oddball a Strongholds už musíte plnit v týmu úkoly, ať jde o zabírání bodů na mapě, získávání vlajek soupeřícího týmu nebo kontrolu lebky, která se objevuje na mapě. Protože jsou v těchto režimech jen čtyři hráči na obou stranách, vyžadují od týmu určitou spolupráci. Vlk samotář, jenž chce hlavně killy, si zde moc neužije a většinou bude potrestán prohrou. Další režimy vývojáři slibují po vydání, mezi nimi bude třeba Elimination, který zatím v nabídce chybí, ačkoliv už jsou ve hře achievementy pro něj. Přidání nových režimů bude do budoucna naprosto klíčové, protože zatím jich moc není a ty zahrnuté se proto docela rychle ohrají. Vlastně moc nechápu, proč už od začátku nejsou přítomny ikonické Halo režimy jako Infection, King of the Hill a Juggernaut. Zvláště když měli vývojáři na přípravu o rok více.

Protože mám rád týmové střílečky, seděl mi Quick Play playlist daleko více než Big Team Battle, jenž se hraje 12v12 na větších mapách ve dvou režimech Total Control a Stockpile, přičemž se v něm i více využívají nejrůznější vozidla, od džípů po tanky, vznášedla a tak dále, která jsou hodně silná a kolikrát dokážou jednoduše zlikvidovat i skupinku nebohých Spartanů. Na vozidla se dá docela dobře používat zmíněný přitahovací hák. Není nic uspokojivějšího, než když se s ním přitáhnete na vznášedlo, v němž létá protivník, toho vykopnete a nad vznášedlem převezmete kontrolu. Kolikrát je tento playlist jeden velký nekontrolovatelný chaos, který má ovšem také své kouzlo a věřím, že mnozí hráči si ho oblíbí více než Quick Play. Následuje pak už jen Ranked Arena, což jsou hodnocené hry v Quick Play režimech a i nastavení 4v4, kde spolu soupeří ti nejlepší hráči hledající nějakou výzvu.

Co se mi zatím u herních režimů vůbec nelíbí, je skutečnost, že není možné si vybrat jednotlivý režim a ten následně hrát. Režimy jsou totiž vybírány automaticky hrou v rámci zmíněných playlistů Quick Play, Big Team Battle a Ranked Arena. Podobné rozdělené mělo na svém začátku i Destiny 2, ale kritika ze strany hráčů byla obrovská, takže vývojáři z Bungie museli vše následně předělat. Jestli tomu bude i u Halo Infinite se uvidí, ale určitě bych tuto změnu uvítal nejen já.

Od režimům k mapám. Quick Play playlist jich má v současnosti sedm - Live Fire, Behemoth, Streets, Recharge, Aquarius, Bazaar a Launch Site, přičemž jde spíše o menší arény s různými skokánky a kratšími postranními chodbičkami. Velkou devízou map v Halo Infinite je dobrý funkční design, aby hráč moc nebloudil a mohl být neustále v akci, přičemž svým návrhem dost připomínají mapy z prvních dílů Halo nebo klasických stříleček jako Quake 3 Arena nebo Unreal Tournament než modernější akční hry jako Destiny nebo Call of Duty. Mapy jsou i celkem rozmanité, takže zatímco Aquarius se odehrává v jakémsi komplexu na výrobu zeleně, Bazaar na tržišti nebo Behemoth na poušti s vojenskou základnou. Big Team Battle má pak v současnosti pouze tři mapy Deadlock, Fragmentation a High Power, které jsou rozsáhlejší, což nutí využívat vozidla, ale ne natolik velké, abyste byli mimo akci po delší dobu, jako je tomu třeba u posledního Battlefieldu.

Multiplayerová část je celá dostupná formou free-to-play, což je určitě od Microsoftu odvážný tah, ale jeho cílem je oslovit co nejvíce hráčů, a to i ty, kteří doposud neměli s Halo žádnou zkušenost. Nějak se ale vydělávat musí, a proto jsou přítomny mikrotransakce. Na první pohled vše vypadá dost podobně jako u Fortnite studia Epic Games. Přímo ve hře je tedy přítomen obchod, v němž je možné za reálné peníze nakupovat kosmetiku. Ta mi ovšem nepřijde zrovna pěkná, navíc je i dost předražená. Epic Games si třeba za skiny ve Fortnite účtuje kolikrát méně, a dle mého názoru jsou daleko propracovanější a hlavně rozmanitější než to, co servíruje Halo Infinity. Na druhou stranu tuto kosmetiku nikdo k hraní nepotřebuje, takže ve výsledku cenová politika nejde moc kritizovat, protože každý má volbu, jestli takto bude do hry investovat nebo ne.

Kromě herního obchodu hra Halo Infinite obsahuje po vzoru ostatních free-to-play her i populární Battle Pass se 100 tiery kosmetických nebo jiných odměn. Musím ovšem říci, že odměny v Battle Passu nejsou alespoň v rámci první sezóny moc lákavé. Jde jen o ne zrovna pěkné barvičky, části brnění inspirované hrou Halo Reach, případně tanečky. Chápu, že vývojáři ze studia 343 Industries nechtějí, aby se jim po mapách proháněly kromě Spartanů nějaké další postavy z komiksů, filmů a tak dále, ale právě tohle může být do budoucna i velký problém Battle Passů v Halo Infinite a toho, co nabízí. Každopádně se mi u Battle Passu líbí, že odměny z něj jdou získat i po skončení sezóny. Když si ho koupíte, pokaždé víte, že o nic nepřijdete, a to je fajn.

Co už se mi ovšem nelíbí, je systém postupu. Tiery v Battle Passu je možné odemknout hraním zápasů, za což se ale dostává hrozně málo XP bodů, a to i po posledním updatu, nebo plněním výzev. Ty jsou ale spíše nudné, nezajímavé a kolikrát třeba vyžadují, abyste zabili protihráče určitou zbraní, asistovali při zabití či odehráli určitý herní mód. Vzhledem ale k tomu, že není možné si vybrat mód, který chcete hrát, ale vždy je náhodně zvolen serverem, nastává kolikrát velká frustrace. Že nemají vývojáři systém progrese domyšlený, ukazuje i první event Fracture: Tenrai. Ten nabídl 30 tierů odměn, ale aby bylo možné je odemknout, tak bylo také nutné plnit úkoly. Ty ovšem byly zamíchány s klasickými týdenními úkoly, takže se mohlo stát, že než jste splnili ty, žádné úkoly do eventu jste neměli. To jen zdržuje a je uživatelsky hrozně nepřátelské. Tady se měli vývojáři jednoznačně inspirovat hrou Fortnite, která úkoly pro své eventy nabízí zvlášť, takže je jednoduché je splnit a hráč má navíc pak radost, když si odemkl nějakou novou pěknou kosmetiku. V Halo Infinite je odemykání kosmetik v rámci eventů a Battle Passu spíše úmornou dřinou, navíc úkoly kolikrát nutí hráče, aby si hrál na sebe a nehrál týmově. To v pořádku moc není.

Ačkoliv zatím multiplayerová část hry Halo Infinite trpí na nedostatek obsahu a špatně navržený systém postupu, musím říci, že jsem se u jeho hraní dobře bavil. Vlastně bych se ani nebál říci, že jde o nejzábavnější multiplayerovou střílečku, jakou jsem v letošním roce hrál, která má do budoucna obrovský potenciál. Možná i proto pak mrzí, že vývojáři už na startu nenabízejí více obsahu, a určitě nepotěšila ani informace o odložení fanoušky oblíbeného režimu Forge až na druhou polovinu příštího roku. Vlastně je i celkem zvláštní, že vývojáři hru vydávají v takovém osekanějším stavu, když měli na vývoj o rok více času. A to svým způsobem platí i pro příběhovou kampaň, kde chybí zmíněná kooperace. I proto vlastně ani nechci moc vědět, v jakém stavu hru plánovali uvést před rokem.

Vizuálně slušné, ale neohromí

Když Microsoft v minulém roce poprvé prezentoval hru Halo Infinite na konzoli Xbox Series X, každý musel být v šoku z toho, jak vypadá. Průměrné textury, doskakující objekty, málo detailní prostředí a hromada dalších nedodělků. Následně jsme se dozvěděli, že stavem byli zklamaní i samotní vývojáři. Ti přiznali, že vývoj nešel hladce a i kvůli pandemii koronaviru nebyli připraveni hru ukázat světu. Za poslední rok tvrdě pracovali nejen na vylepšení svého interního Slipspace Enginu, ale také na zlepšení vizuální kvality Halo Infinite, a musím říci, že hra rozhodně prokoukla v příběhové kampani a na první pohled je hezčí a působí daleko dodělanějším dojmem. Na druhou stranu pořád nejde o ukázku hardwarových možností konzole Xbox Series X, na níž jsem hru převážně hrál. Na ní už je celá řada hezčích her, ale je otázka, jestli zrovna tohle bude někomu vadit a jestli je třeba, aby každá first-party hra nabídla ohromující vizuální zpracování. Zvláště Halo, které o grafice nikdy nebylo. Jsem toho názoru, že nikoliv. Ano, třeba nepřátelé by ještě snesli trochu péče a mohli být detailnější, ale vývojáři to vynahrazují kolikrát solidními efekty, různými odlesky i pěknými detaily, a líbilo se mi i nasvícení exteriérů a interiérů.

Halo Infinite má dva režimy zobrazení. První se snaží o 4K rozlišení s co největší mírou detailů, a musím říci, že v tomto nastavení je obraz krásně ostrý a čistý i na velké obrazovce, a hra navíc jede velmi pěkně se stabilními 60fps. Režim výkonu se soustředí na framerate. Kampaň jsem hrál v režimu co největší kvality, ale multiplayer doporučuji hrát spíše v režimu výkonu, protože 120 fps je hodně znát. Halo Infinite jsem hrál i na konzoli Xbox Series S, kde jsou také dva režimy zobrazení. V režimu kvality se soustředí na co nejvíce detailů a rozlišení 1080p, ale bohužel jede jen ve 30fps, což je dle mého dnes už hodně málo. Režim výkonu je proto asi tou lepší volbou, protože si v něm udržuje stabilních 60fps, ale je nutné počítat s tím, že rozlišení jde rapidně dolů a stejně tak to je s kvalitou detailů. Dokonce mi občas přišlo, že hra kolikrát snižuje v akci rozlišení až dramaticky, aby udržela stabilní framerate, takže byl obraz lehce rozkostičkovaný.

Halo už dlouho není pro Xbox ten pravý velký system seller, jako tomu bylo v minulosti, když se o značku staralo studio Bungie. S Halo Infinite jsem trochu doufal, že by se to mohlo změnit. Zvláště když vývojáři ze studia 343 Industries slibovali restart a návrat ke kořenům. U multiplayerové části se jim to do jisté míry povedlo, ačkoliv není bez chyb a bude potřebovat několik úprav a hlavně pravidelné přidávání nového obsahu. Příběhová kampaň je ovšem přinejlepším lehce nadprůměrná. Příběh je slabý, hlavní padouch je naprosto marný, otevřený svět nezajímavý s nudným designem a kopou generických repetetivních úkolů, a jediné co kampaň zachraňuje, je pořád solidní gunplay a obecně akční pasáže, které jsou díky novince v podobě speciální vystřelovací kotvy zábavnější. Multiplayerovou část mohu doporučit. Je zdarma a nabízí kvalitní zážitek. Pokud ovšem hledáte dobrou singleplayerovou střílečku, porozhlédněte se jinde. Je plno daleko kvalitnějších alternativ. 

Halo Infinite

xonexsx
Microsoft Game Studios, 343 Industries
Datum vydání hry:
8. 12. 2021
Žánr:
Střílečka
KARTA HRY
7/10

Komentáře