Recenzováno na: PlayStation 4 Pro

Nevím, jak moc jsou moje vzpomínky zkresleny tím, že jsou staré již více než deset let, ale první díly této série si pamatuji jako bláznivé a zábavné tituly se skvělou grafikou, u kterých jsem proseděl dohromady určitě desítky hodin. Pokud by mě někdo chtěl mučit a jako mučící nástroj bych musel hrát desítky hodin FlatOut 4: Total Insanity, řekl bych mu vše, co vím i nevím a až teď mi dochází, že vývojáři vymysleli opravdu trefný podtitul (ten se dá volně přeložit jako „čiré bláznovství“). Abyste pochopili, proč jsem už od začátku recenze takto negativní, pojďme si rozebrat jednotlivé aspekty hry.

Série FlatOut je ve svém jádru závodní hrou, i když velmi specifickou a hodně arkádovou. Asi největším režimem je ve hře klasicky Kariéra. Bohužel si nemyslím, že u ní strávíte velké množství času, protože zde chybí jakákoliv motivace k postupu dále. Její kompletní dohrání vám sice zabere více než 15 hodin, nicméně celý její princip spočívá v tom, že vám hra vytvoří turnaje o několika závodech v různých kombinacích, a vy se musíte umístit co nejvýše pro odemčení turnaje nového. A to je vše. Ani nemusím říkat, že tento stereotyp, který vývojáři ani nechtěli nabourat, je v kombinaci s nudnou hratelností a šíleným jízdním modelem celkem smrtící kombinace. Jediným možným aspektem, který by mohl být považován za motivaci hrát dále, jsou vozidla, která si odemykáte za herní měnou vydělanou vaším počínáním na trati.

Ta jsou rozdělena do 3 kategorií. Od aut, která byste jen těžko rozeznali od nepojízdného vraku až po nejrychlejší a nejlépe vypadající modely. Jedním z mála světlých bodů nejnovějšího Flatoutu je rozmanitost vozů a s tím i spojená jejich ovladatelnost a vlastnosti. Na výběr máte malé hbité vozy, které však po sebemenším kontaktu odletí jako by byly z papíru, až po těžká velká vozidla, která ustojí i větší náraz, ale logicky jim schází rychlost a obratnost. V samotných závodech můžete ke zpomalení a odstranění nepřátel kromě svého nárazníku použít i různé zbraně, bohužel ani ty hře na zábavnosti nepřidávají, jelikož malý počet účastníků jednotlivých závodů a velké velikosti tratí napomáhají tomu, že často máte pocit, že jedete sólo závod, takže začnete před televizí zívat.

Kromě kariéry a klasického rychlého závodu titul obsahuje i mnoho bláznivých herních módů. Ty bych rozdělil do kategorií minihry a destruction derby. První jmenovaný mód obsahuje celkem dvanáct menších bláznivých disciplín, ve kterých máte za úkol například vystřelit řidiče skrze ohnivé kruhy a doletět s ním co nejdále. Máte rádi kulečník? Pak je tu pro vás Billiards - rozjeďte se proti obřímu kulečníkovému stolu, vystřelte řidiče, který zde hraje roli bílé koule a pokuste se co nejvíce těch barevných dostat do děr. Že to zní zábavně a zajímavě? Možná na jeden večer, když si dáte s kamarády pár piv, ale pak začne zábava značně opadat a už se k těmto minihrám nikdy nevrátíte, protože nejsou zpracovány tak zábavně a nápaditě, jako tomu bylo v minulosti u prvních dílů, na které jsem na začátku recenze rád zavzpomínal.

O destruction derby asi není třeba se dlouze rozepisovat – vy a několik protivníku se ocitnete ve velké aréně a musíte „přežít“ co nejdéle a odstavit co nejvíce protivníků. U tohoto módu je velká škoda, že arény, ve kterých se vše odehrává, jsou poměrně velké a tím pádem není celé derby tolik akční, jak bychom si přáli.

Hra samozřejmě obsahuje i online multiplayer, ale ten je bohužel určen pouze pro osm hráčů, cože je v dnešní době celkem málo na závodní hru. Pokud by vám ale tato skutečnost náhodou nevadila, tak narazíte hned o pár minut později, kdy se budete chtít do nějaké online hry připojit – zřejmě se vám to vůbec nepodaří a pokud ano, tak po dlouhém čekání, protože to zatím vypadá, že multiplayer hraje opravdu mizivé množství hráčů. A když už se připojíte, kvůli problémům se servery budete chtít zase hru rychle vypnout.

Zatím jsem moc nechválil, ale pár věcí za zmínku rozhodně stojí. Tou první je plynulost hry, což by jistě mělo být samozřejmostí, ale jak ze zkušenosti víme, často tomu tak není. FlatOut 4 běží plynule a moje PS4 Pro se nezadýchala snad ani jednou. Na druhou stranu je to logické, když hra vypadá, jak vypadá. Na druhou stranu jsem zaslechl, že na normální PS4 už k poklesům výkonu dochází, což může být další hřebíček do rakve s nápisem FlatOut 4. Dalším trochu malým pozitivem je zničitelnost prostředí, na kterém si dali tvůrci ze studia Kyloton očividně záležet. Různé ploty, kůlničky, sloupy a keře – to vše naleznete kolem trati a to vše také můžete zničit, což je oproti některým hrám, kde vás s nadsázkou zastaví i nadprůměrně vzrostlá pampeliška, určitě plus.

Pokud jste se na FlatOut 4: Total Insanity těšili podobně jako já, budete dle mého názoru velmi zklamáni. A pokud jste o této sérii nikdy neslyšeli, pořiďte si maximálně některý z prvních dílů série, tomuto se vyhněte tím největším obloukem. Zklamáním je grafické zpracování, absolutně nezajímavý soundtrack a zvuky hry celkově, nezajímavá kariéra a hlavně nuda v každém módu, který hra obsahuje. Na papíře některé disciplíny vypadají možná zábavně, ale věřte mi, že nejsou. Jediným větším plusem celého titulu je rozbitelnost prostředí. Z hry mám celkově pocit, že by se měla prodávat mezi budgetovými tituly za 199 Kč a poté by možná její kvalita odpovídala ceně, ale bohužel realita je taková, že ji aktuálně pořídíte za přibližně 1 200 Kč, a v tomto případě prostě nemohu hru doporučit nikomu.