Je téměř k nevíře, že FF XII svého času lámala rekordy v prodejnosti, sklízela nejvyšší hodnocení - byla jednou z pouhých šesti her, jež v oficiálním českém PlayStation 2 magazínu obdržela známku 10/10 - posbírala na Západě řadu cen "Game of the Year“, mnozí znalci RPG žánru jí dodnes považují za absolutní vrchol esence japonské Fantazie, a přesto velkou část FF fanoušků nedokázala oslovit. Důvod je zcela zřejmý, neboť historie přeje pouze těm hrám, na které se usměje štěstí, a jimž se podaří vstoupit do záře reflektorů. FF XII se to nepodařilo, neboť se její vydání trefilo nešťastně do samotného závěru životního cyklu PlayStation 2, kdy už lidé přesedlávali na koně s nálepkou PS3, přičemž hru ve své době zastínil v žánru RPG na Západě nástup krále známého jako The Elder Scrolls IV: Oblivion a v Japonsku zase Dragon Quest VIII. Ale to nejpodstatnější, a co do značné míry způsobilo, že hra zůstala po celá léta ve stínu a na okraji zájmu většiny FF hráčů byla skutečnost, že dvanáctý díl představoval výraznou revoluci v sérii. Fanoušci odkojení melodramaty a jedinečnou vizí otce FF série Hironoba Sakaguchiho proto nikdy nedokázali FF XII dostatečně přijmout za svou, neboť se jednoznačně vymykala všemu, co až doposud zažili. Ale dost již řečí, znovu se vracíme do důvěrně známého světa Ivalice, kde na náš čekají živá pouštní Rajčátka, dlouhá králičí sexy ouška a bachyně v sandálech.

...a zase ta Ivalice!
Zase ta Ivalice, ale proč ne? FF XII je totiž jednou ze zhruba sedmera her, které jsou řazeny do tzv. „Ivalice Alliance“, tedy do univerzálního světa vytvořeného původně pro dnes již legendární tahové RPG „Final Fantasy Tactics“ (1997). Později se Ivalice úspěšně rozrostla i o další hry, mimo jiné o přímý sequel dvanáctého dílu, a to Final Fantasy XII: Revenant Wings, jenž vyšel v dubnu 2007 pro Nintendo DS. Svět Ivalice zosobňuje svůj vlastní FF vesmír, jehož stěžejními znaky jsou komplikovaná mytologie, propracovaná historie, zdařilé příběhové zápletky, jež sázejí na velké množství vedlejších postav, emocionální realismus a především globální válečné střety. Tím se kompilace Ivalice značně odlišuje od ostatních FF her i JRPG. Kdo je skutečný znalec RPG žánru, jistě již slyšel o tom, že je Ivalice jedním z nejpropracovanějších, nejoriginálnějších a nejpůsobivějších světů, jakým se může Square Enix pochlubit za 30 let existence FF série. Za tuto popularitu může vděčit svět Ivalice muži jménem Yasumi Matsuno, který odjakživa přistupoval k tvorbě her bez japonské předpojatosti, a tak vždy vymýšlel taková témata a nápady, jež se nesnažily trefit jen čistě do vkusu Japonců. Matsuno přišel do Square v roce 1995 a už o dva roky později odpálil zmiňovanou bombu FF Tactics, která vytvořila jakýsi standart strategických tahových RPG her.

Spojení evropských středověkých reálií se známými FF prvky, které bylo u dalších her obohaceno i o výrazné aspekty středomořských starověkých civilizací (u FF XII je to především inspirace antickou kulturou), přijali hráči u FF Tactics s velkým nadšením. Stejně tak i bohatý a košatý příběh s výrazným podílem politického dramatu, a to už nemluvě o špičkové hratelnosti. Především právě proto odpovědní lidé ze Square později naléhali na Matsuna, aby i svou další chystanou RPG hru „Vagrant Story“ (2000), též dnes legendárního a vysoce ceněného zástupce žánru, zahrnul do Ivalice univerza. Matsuno, který chtěl do Vagrant Story původně pouze implantovat některé podařené reálie z FF Tactis, aby tím polechtal svou tvůrčí ješitnost, se ale tomuto kroku bránil. Činil tak i přesto, že se zde naskytla jedinečná šance stvořit epickou ságu, která se odehrává v jednom světě. Matsuno proto později nikdy oficiálně nepotvrdil, že se Vagrant Story odehrává ve světě Ivalice. Na druhou stranu ale tuto tezi, kterou naopak Square Enix dlouhodobě propaguje, nikdy nevyvrátil, přičemž ve Vagrant Story existuje hned několik náznaků, jež naopak potvrzují příběhovou kontinuitu s FF Tactics a FF XII. Dnes je proto fanoušky i samotnou Square Enix považována hra za integrální součást Ivalice Alliance. Jednotlivé příběhy Ivalice Alliance se však odvíjejí v opačných koutech světa a dělí je od sebe i velké chronologické skoky. Pro příklad: FF Tactics se odehrává až dlouho po FF XII a Vagrant Story podle všeho dokonce až několik století po obou hrách. Nic to ale nemění na tom, že se i tak trochu navzdory Matsuny zrodila ve Square zcela nová a originální kompilace. Mnohem důležitější však bylo, že se Matsuno stal už od dob FF Tactics symbolem propracovaných RPG her s realistickým designem a temnější atmosférou, která se nebojí experimentovat na poli hratelnosti. Excelentní Vagrant Story tuto pověst ještě více prohloubil.

Není tedy divu, že ve Square Enix oslovili právě Matsuna, aby přivedl FF ságu do novověku, a tak mu svěřili přípravu dvanáctého dílu. Nyní již jaksi přirozeně trvali na tom, aby Matsuno v základní stylizaci a hratelnosti propojil FF XII se svými dvěma úspěšnými hrami. Byla to výzva, kterou Matsuno uchopil za pačesy, a tak se ujal vývoje FF XII v roli základního koncepisty, režiséra i scénáristy. Dokonce si vydupal, aby se tentokrát FF série vydala cestou výrazné západní orientace, neboť on sám byl pověstným fanouškem západní kultury, především nadšeným obdivovatelem původní trilogie „Star Wars“. Inspirace Hvězdnými Válkami nebo legendární trilogií „The Lord of the Rings“ je proto ve FF XII zcela evidentní. Od Star Wars si Matsuno vypůjčil základní tezi o mladém chlapci napjatě toužícím po naplnění vlastního osudu, vzdušných pirátech, pyšných princeznách v nouzi i mocném impériu utlačujícím svobodu. To naopak Pán prstenů ovlivnil FF XII svou velkolepou výpravností, propracovanými dějovými linkami a silném přátelství zdánlivě nesourodé skupinky hlavních postav. Je zřejmé, že s tímto nemohli ve Square Enix šlápnout vedle...

„Svět Ivalice zosobňuje svůj vlastní FF vesmír, jehož stěžejními znaky jsou komplikovaná mytologie, propracovaná historie, zdařilé příběhové zápletky, jež sázejí na velké množství vedlejších postav, emocionální realismus a především globální válečné střety.“

Jenže jak už to ve Square Enix bývá v posledních letech zvykem, vývoj nového FF titulu byl dlouhý (de facto vyplnil léta 2001 – 2006, přičemž hra vyšla v Evropě až roku 2007), nákladný a velmi komplikovaný. Sám Matsuno se dokonce dalšího vývoje hry později vzdal. Údajně ze zdravotních důvodů, ale ve skutečnosti tento talentovaný vývojář dokončení hry tak trochu bojkotoval na protest proti odchodu Sakaguchiho z firmy, za nímž posléze zamířil, a tak se musela narychlo hledat náhrada. Nový tým ale naštěstí přebíral vývoj již v tak pokročilé fázi, že se nestalo to, co před časem postihlo FF XV, kdy byl konečný výsledek jiný než jak prezentovala většina trailerů. FF XII se tak nakonec podařila věc, kterou po komplikovaném vývoji čekal málokdo, a to být po všech směrech fungující a vyváženou hrou, kde zjevné i okázalé přihlášení k Západu rozhodně nepůsobilo kýčovitě. Nadto dvanáctý díl zahrnul do hry celou škálu odkazů na starší díly FF série, ať již v rovině etymologie, kouzel nebo tvorů, které vesměs obývají všechny FF světy, aby tím bylo zdůrazněno, že i přes svou velkou odlišnost zůstává FF XII stále součástí hlavní série. Ivalice tak získala své stěžejní dílo, čímž se jí dostalo nejen nesmrtelnosti, ale také velkého uznání ze strany RPG fajnšmekrů po celém světě, pro většinu z nichž začala FF série existovat teprve s vydáním FF XII.

Příběh FF XII se odehrává ve světě technologií a magie, kde po staletí doutnají spory mezi národy a státy. Ivalice navíc není pouze domovem lidí, ale také mnoha ras, které žijí povětšinou pospolu, a tak vytvářejí dojem univerzální společnosti. Mezi velkými říšemi Rozarria a Archadia, které obývají opačné kouty Ivalice, dlouhodobě panuje studená válka. Vlastně jde pouze o to, kdo zaútočí jako první. Nárazníkovým pásmem mezi nesmiřitelnými říšemi jsou malá království Dalmasca a Nabradia, jež si jsou vědoma své těžké mezinárodní pozice, a proto uzavřou spojenectví. To je stvrzeno okázalým sňatkem princezny Dalmascy Ashe s nabradianským princem Raslerem. Jenže svatební veselí je přerušeno invazí Archadie do Nabradie. Vypukne tedy válka. Spojené vojsko Dalmascy a Nabradie je však drtivě poraženo, čímž obě království mizí z mapy světa a jsou pohlcena dobyvačným sousedem. Ve válce navíc umírá nejen král Dalmascy, ale i jeho zeť Rasler, což je pro obě země velkou katastrofou. Uplynou dva roky poroby a nejistoty, když mladý dobrodruh jménem Vaan, který sní o tom, že se jednou stane Vzdušným pirátem, a bude tak svobodně brázdit oblohu, spustí řetězec událostí, jenž uvede do pohybu globální konflikt, v němž se rozhodne nejen o osudu Dalmascy, ale především celé Ivalice. Patetické, naivní a často i povrchní příběhy dřívějších (a také pozdějších) dílů byly nahrazeny u FF XII drsným politickým thrillerem, který daleko více sleduje osudy celého světa, než aby se zabýval rozporuplností a emocionální menstruací hlavních postav.

To je hlavní důvod, proč nejeden zklamaný fanoušek v minulosti osočil FF XII z toho, že má nezajímavou zápletku. Jenže opak je pravdou. Příběh dvanáctého dílu je vyspělým dramatem s propracovanými vztahy mezi jednotlivci i celými skupinami, v němž se řeší realistická a velmi uvěřitelná témata. Vyprávění má navíc zcela ojedinělou gradaci děje a vynikající tempo, které postupně nabírá obrátky, což je udivující o to více, že FF XII nedisponuje tak úplně lineární konstrukcí, nýbrž nabízí značnou míru svobody. Díky velkému množství lokací i vedlejších postav jste postupně vtaženi do osidel intrik, podlých zrad, nečekaných spojenectví i šokujících vyústění. Svět i jeho postavy jsou tak neustále v pohybu. Dynamiku a vážnost navíc dodává vyspělému příběhu silný relativismus, jenž u JRPG nebývá zvykem. Japonci jsou totiž často spoutáni svým myšlením, a tak v zápletkách líčí věci a lidi černobíle, tj. vše je takové, jaké je předem dané. Ve FF XII se však setkáváme s tím, že nic není jednoznačné. Všechny činy a pohnutky totiž mají svůj prokreslený motiv. Padouši a hrdinové proto jsou na obou stranách barikády, což nutí člověka k zamyšlení. FF XII se dokonce ani nevyhýbá tomu, aby nechala řadu postav zemřít, čímž jednoznačně dokazuje, že po dvanácté nevstupujete do téže řeky, ale naopak navštěvujete celkem nebezpečný a bezcitný svět.

„Patetické, naivní a často i povrchní příběhy dřívějších (a také pozdějších) dílů byly nahrazeny u FF XII drsným politickým thrillerem, který daleko více sleduje osudy celého světa, než aby se zabýval rozporuplností a emocionální menstruací hlavních postav.“

Vyvážený příběh s chytlavými postavami vítězí na plné čáře i v dnešní době. Žijeme totiž bohužel v době rostoucího počtu vydaných her s neukončeným či dokonce vykráceným scénářem a obsahem v důsledku uspěchaného vývoje nebo záměru vydat později nějaké to placené DLC. FF XII je naštěstí hrou ze zcela jiné doby, která nabízí kompletní, velmi zahuštěný a jednoznačně uzavřený příběh s téměř nekonečným obsahem. Výjimečné je i to, že FF XII nevypráví příběhovou linku v žádné zkratkovité formě nebo dokonce ve zjednodušených náznacích, v čemž JRPG posledních let bohužel nemístně kralují, jelikož již nestíhají držet krok se Západem a dokonce ani naplno využívat technologického potenciálu konzolí, jichž jsou sami Japonci tvůrci. O velké a masivní bitvy na zemi či v oblacích tak ve hře není nouze. Oproti FF XV disponuje dvanáctý díl i tím, co lidé na FF sérii vždy milovali, a to velkolepé FMV a nepřeberné množství poutavých cutscén, které vytvářejí dojem opravdového filmového zážitku. Tvůrci by navíc u obojího zasloužili pozlatit ruce za dokonalé a takřka bezchybné střihové umění se zaujetím pro akční pasáže i dramatické momenty. Již jen úvodní filmeček je dokonalostí sám o sobě a představuje to nejlepší, co mohl legendární PlayStation 2 svého času nabídnout.

Bez hlavní postavy ani ránu
FF XII po příběhové stránce vyniká také svým mimořádným citem pro vyprávění globálního konfliktu z pohledu ústřední šestice postav, která je svou designovou koncepcí i charakterovým profilem mimořádně nesourodá, avšak přesto funguje v naprosté harmonii souladu. To je způsobeno tím, že FF XII nemá žádnou hlavní postavu. Je to tak i přesto, že příběh otevírá snílek Vaan. V tomto ohledu je FF XII v celé sérii velkou raritou. Všechny postavy v hlavní šestici mají tedy na vyprávění příběhu stejný podíl, a tak není nikdo odstrčen do pozadí nebo naopak nadbytečně přetěžován. Tento aspekt je demonstrován i tím, že lídrem party, jenž pobíhá v čele aktivní hratelné trojice po skvostném světě Ivalice, může být klidně i něžná a křehká dívčina Penelo. Backstory postav jsou kromě toho důmyslně vystavěné a ve scénáři se je daří citlivě začlenit do hlavní dějové linky. Vážný příběh osvěžuje i celá řada uvolněnějších a vtipnějších momentů, které vycházejí převážně z naprosto rozdílných povah a sociálního zázemí jednotlivých postav, a tak není nouze o vcelku vtipná společenská faux pas. To je způsobeno i sofistikovanými a rafinovanými dialogy. Co jistě ocení každý, kdo hledí i na estetický požitek, je jedinečný design postav, jenž je velmi nezaměnitelný a pro kompilaci Ivalice příznačný. Může za to geniální designér Akihiko Yoshida, jenž se již podílel na FF Tactics a Vagrant Story, a jehož práce je mezi znalci vysoce ceněna. Představme si tedy naši hlavní šestici:

Vaan - Teprve sedmnáctiletý Vaan je ztělesněním všeho, co lid porobené Dalmascy představuje. Je zvídavý, vynalézavý, trochu drzý, ale ze všeho nejvíce nezdolný. Nenávidí Archadii za to, co provedla jeho rodině i celé Dalmasce. Ve válce totiž přišel o rodiče i bratra, a tak se stal pouličním sirotkem, který si přivydělává i jako příležitostný zlodějíček. Sní o tom, že se z něj jednoho dne stane Vzdušný pirát, a proto se bezhlavě vrhá do každého dobrodružství, kde se rýsuje vidina snadného zisku nebo dokonce pokladu. Právě jeho lehkovážnost a zbrklost zapříčiní, že se připlete do cesty významnějším a důležitějším postavám příběhu. Přesto prostřednictvím Vaana hráč v prvních hodinách poznává svět Ivalice.

Penelo - Jestliže je Vaan zbrklý i naivní, pak je jeho kamarádka Penelo pravý opak, neboť je na svůj věk až překvapivě vyrovnaná a klidná. Také Penelo přišla během invaze Archadie do Dalmascy o své blízké, a proto jí pojí s Vaanem stejný osud i odpor k okupantům. Navzdory svému téměř idylickému a jemnému vzhledu je Penelo zdatná bojovnice, která pochytila trochu bojového umění od svých starších bratrů. Vztah mezi ní a Vaanem nedává fanouškům po celá léta spát, protože i když je ve hře představen spíše v rovině sourozenecké lásky, je v mnoha příběhových scénách patrné, že je jejich vztah hlubší povahy. Penelo navíc touží po tom, aby se stala Vaanovým parťákem poté, co se on stane Vzdušným pirátem. Kromě toho je samotné jméno „Penelo“ zkrácený tvar od Penelope, tedy ženy bájného Odyssea, která na svou lásku vydržela čekat mnoho let. Že by nám tím tvůrci chtěli něco naznačit? Hm...

Balthier - Balthier je jedna z nejpopulárnějších postav ve FF XII. Není se ostatně ani čemu divit, protože srovnání s legendárním pašerákem Hanem Solem ze Star Wars se přímo nabízí. Také Balthier je na první pohled cynický a sobecký muž, který zdánlivě sleduje jen své cíle. Jenže pod povrchem se ukrývá vrozený cit pro spravedlnost a dobro. Balthier na sebe často strhává pozornost a domnívá se – částečně oprávněně – že je vůdcem celé skupiny. Na palubě své lodi „Strahl“ křižuje jako vyhlášený Vzdušný pirát nebe, vyhledává problémy i nepřátele, a následně se chlubí tím, jak všechny převezl. Navzdory tomu ale ve skutečnosti utíká před svou minulostí a v šanci přidat se k odboji proti impériu vidí možnost jak se vyrovnat s vlastními démony z minulosti.

Fran - Tam, kde je Balthier, nesmí chybět ani jeho věrná společnice Fran, jež je nejen skvělým navigátorem a kopilotem Strahlu, ale též excelentním bojovníkem. Fran pochází z rasy zvané Viera, která je požehnána dlouhověkostí, vysokou inteligencí a velkou citlivostí na magii. Hlavním znakem této pozoruhodné rasy jsou dlouhá králičí ouška, jež sice vypadají na první pohled roztomile (a sexy), ale vzhled může klamat. Stejně jako všichni zástupci tohoto rodu, tak se i Fran honosí zdrženlivostí a nedůvěrou vůči cizincům, lidem obzvláště. I přesto vznikne mezi ní a Balthierem silné pouto bezmezné loajálnosti a důvěry. Její věk ve hře nikdy nezazní, avšak je zřejmé, že jí musí být hodně přes padesát let, což z ní činí s přehledem nejstarší postavu skupiny. Fran se umí skvěle ohánět s lukem a palnými zbraněmi obecně.

Ashe - Hlavní hvězdou celé party, kolem které ostatní postavy obíhají, a to doslova, je devatenáctiletá Ashe alias princezna Ashelia B'nargin Dalmasca. Jako jediný potomek krále Dalmascy Raminase představuje Ashe naději na obnovení nezávislosti a celistvosti království. Je si toho dobře vědoma, a proto využije své inteligence a slušných bojových schopností k tomu, aby stanula v čele odboje proti Archadii. Ashe je typická princezna, která je pyšná, tvrdohlavá a občas i trochu cynická. Během času se z ní však vyklube věrný přítel, který pochopí, že pouze ve spolupráci s ostatními členy skupiny může vrátit do Dalmascy svobodu. I přes svou komplikovanou povahu se Ashe sblíží jak s Vaanem, tak i Balthierem. Žádná romance se ale nebude konat, neboť srdce princezny a budoucí královny patří po nešťastném skonu jejího ženicha pouze rodnému království.

Basch - Příběh charismatického rytíře Basche, který ztělesňuje hrdost, oddanost a sílu, tedy všechny atributy skutečného rytířství, představuje to nejlepší, co novodobé FF nabízejí. Po mnoho let Basch věrně sloužil královské rodině Dalmascy, avšak pouze do chvíle, kdy je obviněn ze zrady a dokonce královraždy. Poté se jeho život mění v černou noční můru, z níž ho vysvobodí až Vaan a spol. Vzhledem k tomu, že pro většinu lidí v Dalmasce představuje zavrženíhodnou postavu, jež nosí cejch zrádce a vraha samotného krále, bude to mít velmi těžké jak u Ashe, tak i Vaana. Po vyjasnění všech záležitostí se ale Basch promění v jejich přítele a klíčového spojence, který vloží všechen svůj mimořádný bojový um i nezdolnou povahu do boje proti Archadii. Postavu Basche si velmi rychle oblíbíte a budete mu držet palce. Kromě toho je to zřejmě nejlépe nadabovaná postava celé hry.

Ve znamení zvěrokruhu
Už víme, co je Ivalice i Dalmasca, a o čem sní sirotek Vaan. Je tedy nejvyšší čas detailně prozkoumat RPG pokrm samotných bohů. Jako autor recenze si však nemohu odpustit krátké shrnutí FF XII, protože jedenáct let od vydání originálu je příliš dlouhá doba, abychom mohli sázet na to, že každý přesně ví, co od hry očekávat. FF XII byla prvním dílem série, který se vzdal stereotypů, především zavrhl náhodné souboje, podstatně otevřel herní svět, nabídl velké množství nadstavbového obsahu a v neposlední řadě vyzdvihl nelineární postup hrou (více informací o hratelnosti FF XII naleznete v mé dřívější retro recenzi). Dvanáctý díl se tak ve své revoluční herní filozofii nesoucí v sobě volnost a neomezené možnosti přibližuje mnohem více nedávno vydané FF XV než třeba FF XIII či FF X (jedenáctý a čtrnáctý díl jsou jak známo MMORPG). To jen tak na okraj. Avšak nyní přichází neurologický bod celé recenze. FF XII: The Zodiac Age není remasterem Final Fantasy XII, kterou zná drtivá většina hráčů a fanoušků, nýbrž japonské International verze vydané v srpnu 2007, jež představila výrazně pozměněný bojový systém, a která na Západě nikdy nevyšla. Jinými slovy se k nám nyní dostává poněkud jiná FF XII, u které sice z dřívějška známe příběh a postavy, neboť obojí je v obou verzích identické, ale nabízí nám nové možnosti, výzvy a herní zkušenost.

„FF XII: The Zodiac Age není remasterem Final Fantasy XII, kterou zná drtivá většina hráčů a fanoušků, nýbrž japonské International verze vydané v srpnu 2007, jež představila výrazně pozměněný bojový systém, a která na Západě nikdy nevyšla.“

Důvod, proč v minulosti vznikalo tolik International verzí japonských her (kromě FF XII jí má například i FF X), je celkem pochopitelný: vývojáři totiž jen málokdy dokončili hru v té podobě, v jaké jí chtěli mít, a jelikož v éře PlayStation 2 ještě neexistovaly žadné online patche a stahovatelná DLC, řešil se problém většinou pozdějším vydáním International verze, dnešním vývojářským žargonem de facto verze hry 2.0. U FF XII to bylo způsobeno i tím, že Square Enix si uvědomoval nakolik je dvanáctý díl odlišný od svých předchůdců, a proto společnost chtěla, aby měla International verze mnohem intuitivnější bojový systém, který by byl vůči hráčům milosrdnější, a jenž by samotný průchod hrou ulehčil. Tomu měla napomoci i celá řada novinek, o kterých si nyní povíme. The Zodiac Age obsahuje všechny inovace International verze, jež nyní detailně rozeberu v přehledném seznamu. Není v mých silách vyjmenovat vše, a proto se zaměřím pouze na to nejdůležitější, neboť drobné odchylky typu změn pojmenování kouzel, přidání nových předmětů, nepřátel a zbraní či jiné rozložení truhel nejsou tolik podstatné. Takže, jdeme na to:

Zodiac Job System – jedna z nejvýznamnějších změn v hratelnosti se týká nového systému rolí, po kterém hra obdržela i svůj přídomek (Zodiak = zvěrokruh). Původní FF XII měla pouze jednu „License Board“, kde se odemykaly všechny zbraně, kouzla, schopnosti a také Espeři spolu s Quickeningy. Nyní existuje ve hře dvanáct License Boards (ekvivalent k dvanácti znamením zvěrokruhu), z nichž každá symbolizuje jednu roli (White a Black Mage, Knight, Monk, Archer, apod.) Myšlenka se zrodila z nápadu přidělit každému typu zbraně vlastní roli, což by usnadnilo specializaci dané postavy a navíc ulehčilo přerozdělování zkušenostních bodů. Každé postavě můžete přidělit jednu základní roli, jíž později nelze změnit, avšak po odemknutí schopnosti „L Board Plus“ na šachovnici lze k této základní roli připojit ještě jednu, která doplní stávající schopnosti. Lze proto očekávat i opakované hraní, neboť variabilita rozdělování rolí je vskutku velká a má výrazný vliv na bojovou aktivitu.

Trial mode – zcela nový herní mód, kdy můžete podstoupit boj s mnohými nepřáteli v celkem 100 různých kolech. Tohoto módu se zúčastníte se svými postavami a jejich aktuální úrovní vývoje, neboť se načítá vámi libovolně zvolený Save ze hry. Po úspěšném absolvování této velké výzvy se zpřístupní „New Game+: Weak Mode“, tj. možnost hrát hru znovu, avšak s tím, že každá postava začíná na LV 1 a nikdy nedojde k jeho navýšení. Je to naprostý opak „New Game+: Strong Mode“, který je do hry nově přidán (otevře se po dohrání FF XII), a jenž umožňuje začít hru, kde má každá postava automaticky LV 90. Oba módy se liší pouze úrovní LV, neboť všechny věci a peníze, s nimiž se hra dokončila, automaticky zmizí.

Možnost ovládat „Hosty“ a Espery – další velkou změnou je skutečnost, že všechny hostující postavy (Larsa, Vossler a Reddas) může hráč plně ovládat. To samé platí i pro Espery. Právě tato možnost je více než vítaná, protože u Esperů vám umožní být pánem svého osudu a nespoléhat se tak na stupidní AI, jak tomu bylo u originálu, a především se více sblížíte s hostujícími postavami, které mají v příběhu klíčovou úlohu.

Turbo Speed Mode – podobnou věcičku budete pravděpodobně již dobře znát z FF VII verze pro PlayStation 4. Jde o to, že stisknutím tlačítka L1 můžete zrychlit celý průchod hrou. Velmi užitečná pomůcka při opakujících se bojích nebo prozkoumávání dálav nekonečné Ivalice.

Break damage limit – pokud si vzpomínáte, byl u originálu strop při maximální síle úderu 9999 HP, což obzvláště ocenili všichni ti, kteří se pouštěli do plnění nepovinných lovů či zkoušeli změřit síly s Yiazmatem, ultra silným dráčkem z kolosea, jenž měl 50 000 000 HP (slovy padesát milionů). A proto jsme všichni rádi, že byl u International verze strop odbourán a můžete tak bez obav šlehnout i hluboko za hranici 9999 HP.

Trofeje – ani bez trofejí by se The Zodiac Age neobešel. Ve hře jich je celkem 41, a to včetně trofeje platinové. Tak co, kdo si troufne na mety nejvyšší? Jen podotýkám, že tentokrát se bude jednat o pořádnou výzvu a ne procházku růžovým sadem jak tomu bylo například u FF XV. Počítejte minimálně se 100 hodinami.

Jak je tedy zřejmé, změn je velmi mnoho, a to se zdaleka nedostalo na všechny. Co je však ze všeho nejdůležitější, a co je třeba vzít v potaz: všechny výše zmiňované odchylky oproti originálu jsou zárukou poněkud nového herního zážitku, který může nyní mnohem lépe sednout těm, kteří si u původní hry stěžovali na její vyšší obtížnost nebo náročný bojový systém. Změny v International verzi byly vytvořeny zejména proto, aby napravily nedostatky a pochybení původní verze. Díky nim je FF XII: The Zodiac Age o poznání příjemnější a zábavnější hrou, kterou mohou vzít na milost i dřívější škarohlídi. A ti, pro něž je základní verze FF XII nedotknutelnou modlou, mohou nyní zatleskat, protože jejich zážitky se ještě více prohloubí a budou mít jedinečnou možnost zahrát si svou oblíbenou hru trochu jinak, a možná zjistí, že je The Zodiac Age přece jen o něco lepší.

Remaster, který si zamilujete...alespoň někteří
Square Enix remastery umí, avšak musí chtít. Remaster FF XII si však dal celkem skromné cíle a rozhodně nenabídl tolik, kolik mohl, a co bychom od hry tohoto kalibru očekávali. The Zodiac Age má precizně odvedený remaster grafiky, tedy textury ve vyšším rozlišení a nově přidané světelné efekty. Pokud si ujíždíte na technických detailech, pak vězte, že u PS4 verze běží rozlišení v 1080p a u PS4 Pro dokonce v 1440p, což je celkem rozdíl uvážíme-li, že originál měl svého času rozlišení 512x448. Smutné ovšem je, že se vývojáři nepokusili o nativní 4K a Zodiac Age se drží jen na 30fps, a to se bavíme o PlayStation exkluzivitě, kde se při troše štěstí dalo na obou věcech zapracovat. Nespokojenost vzbuzuje i poměr stran během FMV a cutscén obecně, který zůstal stejný jako v originálně hře. Dále došlo k celkem výrazné změně u modelů postav (obzvláště u Vaana, který měl jakožto jediná postava s obnaženým břichem a hrudníkem v originální hře naprosto nesmyslné proporce prsních a břišních svalů, což bylo u remasteru odstraněno) a také k renovaci všech textů ve hře. Kompletní restaurací prošly samozřejmě i FMV, jejichž celková délka je kolem jedné hodiny. Zapracovalo se i na výraznému zkrácení nahrávacích časů, na úpravě kamery, kterou lze díky novému nastavení v menu přizpůsobit vámi preferovaným požadavkům, možnosti zapnout transparentní mapu a byla též přidána funkce automatického ukládání hry.

Co se týče audia, pak hra obsahuje nejen vylepšený anglický dabing, který je – stejně jako většina prvků u FF XII – na velmi vysoké úrovni, ale také původní japonský. Mezi oběma dabingy lze libovolně přepínat. To samé se týká i mimořádně kvalitního OST, jenž byl nejen kompletně remasterován, ale bylo do něj přidáno i celkem 8 nových skladeb. V menu si lze nastavit klasický nebo remasterovaný soundtrack. Díky tomu, že PS4 na rozdíl od stařičké PS2 zvládá bez problému prostorovou podporu zvuku, má The Zodiac Age pravý 7.1 surround zvuk, což dodává celkovému audiu úplně jiný rozměr. Remaster je tedy po technické stránce zdařilý, avšak nedokáži se ubránit jistému rozhořčení a podivu nad tím, že Square Enix vystřelil startovní cenu natolik vysoko, že se budou lidé právem ptát, stojí-li před nimi žhavá novinka nebo přece jen mírně vylepšená verze 10 let staré hry. Obzvláště uvědomí-li si takový tazatel, že tvůrcům nestálo ani za to, aby ke hře samotné přidali nějaké bonusové materiály. Při tom již zmiňovaný remaster FF X a jejího přímého pokračování (tedy dvě velmi rozsáhlé hry v jednom balíčku!) se nejenže prodával za mnohem příznivější cenu, ale obsahoval hned několik milých novinek, které Square přichystal přímo na míru této remasterované verzi. Komu stačí málo, jistě si The Zodiac Age zamiluje.

Legenda o padlém královském Majestátu a nesmrtelné touze po svobodě je zpět. Ivalice otevírá už podruhé své slavobrány pro každého, kdo nemá předsudky a toužebně prahne po velkolepé globální fantasy obalené zlatým pozlátkem, jež ukrývá hutné RPG jádro, jehož elán popohání sebe sama. Jako dlouholetý fanoušek FF série dávám plně za pravdu těm, kteří říkají, že FF XII není nejpřitažlivější a pravděpodobně ani nejzábavnější Final Fantasy hrou. Avšak ve své monumentální výpravnosti a průkopnickém vizionářství představuje FF XII objektivně vzato jeden z mála skutečně „desítkových“ vrcholů celé série. Nebýt své odlišnosti a jedinečně vyvážené funkčnosti, která svého času vyrazila dech i naprostým odpůrcům japonské RPG tvorby a žánrovým analfabetům, těžko by kdy později vznikly stejně odvážné tituly typu Xenoblade Chronicles. Bohužel však tato remasterovaná verze dobrou pověst hry potvrzuje jen částečně. Square Enix totiž podcenil některé záležitosti technického rázu, výrazně nadhodnotil startovní prodejní cenu a tak trochu ošidil fanoušky o hlubší průnik do fantastického světa Ivalice absencí nějakého toho bonusu. Pokud považujete důvody výše vyřčené za nepodstatné, bez zaváhání si ke konečnému hodnocení připište bodík k dobru. Nic to totiž nemění na tom, že FF XII je jednou z nejpozoruhodnějších a nejkvalitnějších FF her uplynulého desetiletí, která je v žánru nonkonformní, tak trochu provokativní, ale ze všeho nejvíce návyková a zábavná.