Final Fantasy X

recenze  35
Petr Strecker, 26. 1. 2009 23:01
Žijete si poklidným životem, který spíše pramení z čekání na smrt nebo zničení světa. V tom se ale objeví hrdina, který má zažehnat všechno zlo, i když mu v tom osud zrovna moc nepřeje. Dá se říci, že jde o klasický scénář téměř všech Final Fantasy her. Právě Final Fantasy X je posledním dílem ze stáje Square, která se o nějaký ten rok později spolčila s Enix. Nemusím snad říkat, že se jedná o výborný zážitek, který přivítal tehdejší next-gen konzoli s otevřenou náručí a mečem na rameni. Epické RPG plné příběhových zvratů s výtečnou a předlouhou hratelností. Nejen to, ale i spousta dalších věcí zabalených v překrásném kabátku.

Atmosféra bezmoci, strachu, ale také radostných chvilek je ve FF X přítomna prakticky neustále - od samotného počátku hry, který kompletně změní život nejednoho člověka, až po konec. Ocitáte se ve světě Spira. Ve světě, který se zdá být naprosto harmonický, co se týče tehdejší reality. Pohled na živoucí město Zanarkand, které si žije svým vlastním nočním životem, plným mladých lidí bavících se ve víru noci. Ale přijde něco, co nikdo nečekal a přinese s sebou celoživotní následky pro celý svět. Nad městem se objevuje monstrum „Sin”, jenž přináší kompletní zkázu městu a následný teleport jednoho z hlavních hrdinů, Tiduse, tisíc let do budoucnosti. Jak už to tak bývá, mladičký Tidus si bude připadat jako po brutální oslavě narozenin. „Kde to jsem?”, a podobné otázky si bude klást stejně tak jako vy. Všechny odpovědi na tyto a jiné otázky budete získávat během samotného hraní. Ale jak už to tak bývá, Final Fantasy není o příběhu jednoho člověka, ale spolku lidí, každý se svým vlastním osudem a „životní náplní”. Okolo každé postavy se točí minimálně jedna zápletka, ale přesto jsou to právě „Summoneři”, o které jde v první řadě. Tito vyvolávači jsou schopni povolat do boje pravěké duše zemřelých, Aeony, kteří vám pomohou s poražením Sina. Ten, kdo obdrží finálního Aeona, může vykonat tzv. „Final Summoning”, což je obřad, při kterém je vyvolávač zabit, stejně jako Sin právě posledním Aeonem. Mrtvý vyvolávač tak nahradí Sin, který se za dalších několik let znovu objeví. Jedná se tak o nekonečný řetězec smrti a radosti, který vyplňuje období klidu a míru. Vyvolávači jsou na své sáhodlouhé pouti doprovázeni svými strážci, kteří činí tu nejtvrdší práci. Bez nich by se většina summonerů nikam nedostala, s čímž se také ve hře mnohokrát setkáte.

Jak jsem naznačil, ve hře se setkáte s celou řadou hlavních i vedlejších postav, které jsou svým způsobem naprosto originální. Jmenovanému Tidusovi se řádně zamotá život už zpočátku. Tajemný Auron ze sebe trousí opravdu užitečné a překvapující informace, on sám byl totiž jeden ze strážců legendárního summonera Lorda Brasky, otce Yuny, hlavní hrdinky, která má na starost právě zničení Sina. Sama vyrůstala na ostrově Besaid ve společnosti Wakky a Lulu, proto k sobě tato trojka chová téměř sourozenecké pouto. Aby si byl Braska naprosto jistý ohledně Yunina bezpečí, nechal na ní dohlížet Kimahriho, z rodu Ronso, což jsou velcí, vlkům podobní tvorové žijící v zasněžených vrcholcích hory Gagazet. Dále se ještě setkáte například s mladou Al Bhed holčinou Rikku, která je takový kutil Tim. Dokáže totiž manipulovat s mnoha mechanickými zařízeními a jinými udělátky. To všechno byly hratelné charaktery, každý z nich chová nějaké menší nebo větší tajemství, jenž však odkryjete až časem. Příběh dělá tuto hru naprosto atraktivní i v dnešní době.

Co vás uchvátí na první pohled, je design a nápad jednotlivých lokací. V tomto díle už se nepohybujete po obrovské mapě jako dříve, ale rovnoměrně přecházíte / přelétáte mezi obrazy spojujícímí města, lesy, pláně a jiná exotická místa. Pokud to vezmeme od začátku, Besaid Island je na první pohled exotický ostrov, který se nemálo podobá těm z Karibiku. Každý den je slunečný, vodopády stékají po skalních masivech, míhajících se kolem palem s pozůstatky tehdejší civilizace. Ideální místo pro žití, že? Tentokrát to vezmeme trošku skokem, ale zmínku si zaslouží třeba les Macalania, který je ponořen v naprosté temnotě a schován před sebemenším paprskem slunce. Dále vzpomeňme na nekonečné pláně Calm Lands, které nabízejí opravdu spoustu možností, jak si vycvičit postavy, nebo se prostě jen bavit - třeba jízdou na velkých žlutých kuřatech Chocobo. Rozmanitost lokací je právě to nejvíce „nej”, co vás kdykoli překvapí a pohladí na duši. Opuštěné oblasti plné nepřátel střídají velkolepá města plná lidí a zábavy, jež fungují také jako centra pro nákup všeho možného, ať už se jedná o zbraně, bojové zásoby nebo nocleh. Za tohle si hra rozhodně zaslouží body k dobru.

Značnou změnou prošel i bojový systém ve hře. Nyní už útočíte podle tahů, které jsou vám přiděleny stejně tak jako nepřátelům - tzv. CTB systém. Proto už nejste pod časovým tlakem, a tak můžete své kroky důkladně promyslet, než udeříte. Tento systém byl původně použit i ve Final Fantasy 4. Vaše tahy a tahy nepřátel je možné všelijakým způsobem ovlivňovat. Chcete více tahů než nepřítel? Dobře, proveďte kouzlo Haste, které notně zrychlí pohyb vaší postavy. Nebo na to můžete jít od lesa a na nepřítele použít kouzlo Slow, které ho velmi zpomalí, anebo rovnou Stop, jenž ho kompletně vyřadí z provozu na určitou dobu. Přesto se občas dostanete do situací, u kterých není vše tak jednoznačné, a musíte trošku zapřemýšlet dopředu, abyste měli šanci přežít. Přesným příkladem jsou některá elitní monstra v lovecké aréně nebo tajných lokacích. Co bylo Final Fantasy hrám nejvíce vytýkáno, je právě náhodný systém soubojů, který byl nejenže velmi otravný, ale také jste si nemohli vybrat nepřítele. Kolikrát jste tedy zemřeli před save sférou, byť jste potkali někoho, na koho ani zdaleka nemáte. Od toho se odvíjí vylepšování vašich postav. Už nelevelujete jako v předchozích dílech, ale za svoje činy v boji získáváte sféry a zkušenosti, které investujete do mřížky „Sphere Grid”. Tato obrovská mříž skýtá mnoho cest, jak vaši postavu vylepšit, a také se jedná o velmi variabilní řešení, neboť můžete vaši postavu prakticky vypracovat na maximum. Jenže pohyb na ní vás stojí právě zmíněné zkušenostní body a samotné sféry, které zasazujete do příslušných otvorů. Tím si vylepšujete mnoho faktorů vašich postav jako například sílu, obranu, schopnost uhýbat, obranu proti magickým útokům a spoustu dalších hodnotných částí, bez kterých se rozhodněte neobejdete. Ba naopak. Abyste se mohli postavit těm nejsilnějším monstrům, budete potřebovat minimálně 80 hodin čistého herního času, abyste si postavy upravili způsobem, který je žádoucí. V předchozích dílech jste se také mohli setkat se speciálními útoky, které vyčnívaly brutální silou a jinými schopnostmi pro umlčení nepřítele. Těmto drtivým zabijákům se říkalo „Limit Break” a ve většině případů opravdu dokázali vytrhnout trn z paty. Vše se vrací, ale pod názvem „Overdrive”. Každá z postav má své vlastní, ale ne všechny je možné použít stejně. Rikku pomocí svých kutilských možností může vyrobit šikovnou věcičku složením jiných dvou obyčejných předmětů. Tidus může naopak zasadit nepříteli mnoho sečných ran pomocí jeho zuřivých výpadů. Ve hře máte samozřejmě k dispozici mnoho technických skillů nebo magických útoků, jejichž popis by byl naprosto bezpředmětný. Místo toho si hru raději zahrajte a okuste bolest!

Stěžejním bodem ve hře jsou jak jinak než souboje. A vězte, že vás toho čeká opravdu mnoho! Počet a rozmanitost jednotlivých nepřátel, ať už se jedná o ty mechanické nebo živé, je velmi ohromující. Při objevování lokací tak můžete narazit na běžné druhy, které utečou hned, jak ucítí vaší přítomnost, ale třeba také zkřížíte meče s opravdovými nepřáteli. Předem upozorňuji, že na velikosti v této hře rozhodně nezáleží. Malá ještěrka vás může dorazit stejně rychle jako obrovské, krev plivající monstrum. Stejně tak se snadno stanete obětí několika tajných bossů nebo temných verzí Aeonů, kteří vyžadují opravdu mnoho času a přemýšlení, abyste s nimi mohli bojovat alespoň půl minuty. Hra se tedy může rozhodně chlubit repertoárem všech možných (spíše nemožných) druhů monster a jejich nápaditým designem. Člověk občas potřebuje odpočinek, o tom není žádných pochyb. Stejně tak tomu je při hraní FF X. Aktivit, kde se vyřádit a ještě získat nespočet vzácných bonusů, je vpravdě velmi mnoho. Můžete si zkusit pochytat všechny motýly v Macalanianském lese, nebo si vytrénovat vlastního Chocobu a závodit s ním. Pokud chcete procvičit vaše duchovní miláčky, máte možnost provětrat bývalou vyvolavačku Belgeminu, která se s vámi podělí o dobré rady a předměty. To je pouze malý výčet toho, co na vás tam venku čeká.

V tehdejší době byla hra po technické stránce na absolutním vrcholu. Překrásné animace, které jsou chloubou nejen celé této série, ale i všech japonských (RPG) her, nemají konkurenci. Filmový zážitek první třídy, který nemá obdoby. Ale i dnes má hra něco do sebe. Krásné melodie si budete pozpěvovat i při cestě do školy / práce a všude si představovat ony efekty při líbačce Tiduse s Yunou. Ehm, to bych asi prozradil víc, než bych měl. Slabší nátury by si měly připravit kapesníčky, neboť se může velmi lehce stát, že vám nějaká ta slzička ukápne. Ale počítejte s tím, že horší situace než ta s Aerith ve FF 7 vás rozhodně nečeká.

Je na čase naši pohádku ukončit. Vzhledem k nedostatku prostoru jsem rozhodně nevyčerpal všechny možnosti, které tato hra skýtá, ona je jimi přeplněna! Příběh je také mnohem složitější, než se může na prvním pohled zdát. Ale to je právě to, co dělá tuto hru hrou s velkým H. Jedná se o neobyčejný zážitek, který by si měl každý prožít sám, nehledě na to, jestli se modlí k FPS hrám, nebo mu v krvi koluje benzín. Ámen!

Final Fantasy X

ps2
Square EA, SquareSoft
Datum vydání hry:
17. 12. 2001
Žánr:
RPG, Adventura
KARTA HRY
9/10

Komentáře