V posledních měsících se opět začalo hodně mluvit o technologiích, které umožní hráči ovládat hry prostřednictvím svého těla. Může za to především Microsoft a jeho Projekt Natal, který vyjde na Xbox 360 koncem tohoto roku. Spousta hráčů ovšem ví, že už nyní si lze zahrát na Playstationu 2 a Playstationu 3 několik her, které také ovládáte pouze pohybem svého těla. Jedná se pochopitelně o technologii EYE TOY, kdy kamerka snímá vaše tělo a přenáší jeho pohyby na obrazovku. Sice se nejedná o tak vyspělou technologii jako Projekt Natal, ale to nevadí. Pojďme se přesunout do roku 2003, kdy Sony vypustila na trh první verzi této kamerky s názvem EYE TOY Play, která nabídla několik menších miniher.

Po zapnutí hry EYE TOY Play a nastavení kamerky, která byla součástí balení, jste si mohli vytvořit profil, který zaznamenává vaše úspěchy ve dvanácti hrách, které byly na disku. Ty byly spíše menšího charakteru a měly jen ukázat, co je kamerka EYE TOY schopná zvládnout. Bohužel se kamerka nikdy moc neuchytila mezi vývojáři, což je velká škoda. Všechny hry na disku s kamerkou byly poté stavěny tak, že jediným cílem při jejich hraní bylo, aby hráč získal co největší skóre a porazil v něm ostatní. Jednalo se opravdu o takto malé hry, které navíc byly limitovány časem, který běžel na obrazovce. Pojďme se nyní podívat, jaké hry nám EYE TOY Play přinesl.

Začněme hrou, která byla na celém disku asi tou nejlepší, což byla hra s názvem Wishi Washi, kde bylo vaším úkolem mytí oken. Herní plocha měla několik pater, přičemž každé začínalo s pěnou na okně, do čehož se později připletl i nějaký ten další blivajz v podobě ptačího trusu. Úkolem tak bylo všechnu pěnu pomocí rukou setřít, což při delším hraní způsobovalo i křeče od neustálého máchání. Hra opravdu dala hodně zabrat, ale o to větší radost byla, když se podařilo překonat předchozí nejlepší skóre. Další velmi zajímavou hrou na disku byl Kung Foo, kde jste museli odrážet útoky od skákajících ninjů, kteří se na vás vrhali ze všech stran. Tato minihra byla po mytí oken asi tou nejzajímavější a určitě se u ní dalo strávit spoustu nádherných chvil. Pokud jste si potřebovali trošinku odpočinout trošinku méně náročnou hrou na pohyb, byla tu hra s názvem Beat Freak, kde jste museli chytat na reproduktorech létající CDčka, které poté vydávaly tóny. Bohužel ale také musíme říci, že kvalit předchozích dvou her tato nedosahovala.

Pro sportovně založené hráče tu dále byla hra s názvem Keep Ups, kde jste museli hlavičkovat míč do objevujících se nepřátel. Cílem hry bylo pochopitelně nahrabat co největší skóre a co nejméně míčů ztratit, což bylo občas až nadlidský úkol. Přesto to byla velmi zábavná hra, která dokázala hráče zabavit na dlouhou dobu. Zůstaneme u toho sportu, protože tu byla i hra pro trošinku akčnější hráče. Tou byl pochopitelně box v podobě hry Boxing Chump, kde jste museli umlátit protivníka na druhé straně. Ačkoliv tato hra měla rozhodně dobrý nápad, celé ji pohřbilo samotné zpracování. Ono boxovat do strany a přitom se dívat na televizi, to je pomalu na zadělání si na problémy s páteří nebo minimálně s krkem. Tato hra bohužel odstartovala vlnu už spíše méně zábavných her, kam třeba patřily hry jako Ufo Juggler, Slap Stream, Boogie Down, Mirror Time, Rocket Rumble nebo Plate Spinner. Jedinou hrou, která by ještě stála za povšimnutí, byl Ghost Catcher, kde jste museli v časovém limitu likvidovat přilétávající duchy.

Po sérii dvanácti miniher jste měli v menu ještě jeden bonus. Tím byla položka pojmenovaná Play Room, kde se nacházela spousta kouzelných efektů. Jednalo se spíše o soubor nejrůznějších menších hříček, které měly demonstrovat to, co EYE TOY Play dokáže a jaký má potenciál, který ovšem zůstal v samotné hře nevyužit. Přesto se i u těchto hříček dalo vyblbnout. Na závěr popisu hry bychom ještě zmínili zajímavou funkci Video Message, kdy jste mohli nahrát menší video, ve kterém jste byli v hlavní roli, a poté ho uložit na paměťovou kartu. Protože EYE TOY Play nepodporoval online, tak jediná možnost, jak video ukázat kamarádům, byla ho přenést pomocí paměťové karty na kamarádovu PS2. To bylo pochopitelně hodně krkolomné řešení, které tuto funkci totálně zazdilo.

EYE TOY Play měl bohužel i řadu nevýhod. Tou první nevýhodou bylo, že nešlo moc hrát při umělém osvětlení. Kamerka při těchto podmínkách totiž reaguje dosti zpožděně nebo vůbec, což je u tohoto typu hry velký problém. Rovněž rozlišení kamerky nebylo něco, co by stálo za pochvalu. Sice vás přenesla na TV obrazovku v celkem reálné podobě, ale při focení nebo záznamu už byla tak trochu v koncích a přenesla jen hodně kostičkatou karikaturu. Na normální TV obrazovce to ještě šlo, ale zkuste si udělat fotku na HD televizoru a budete zděšeni. Co rovněž stojí za kritiku, byla možnost všelijakého švindlování. Kamerka totiž nedokázala moc poznat, jestli stojíte v požadované dálce, takže třeba u mytí oken jste mohli máchat rukou přímo před kamerkou, takže se okno umylo hned během jedné vteřiny. Nejednalo se ovšem jen o jednu minihru, ale švindlování platilo i u dalších miniher. Tím se samotná hra hodně zjednodušila a dostávala se tak do fáze nudy.

Ačkoliv měl EYE TOY Play řadu chyb, jedno mu upřít nelze. Byl tu první. Na druhou stranu si musíme přiznat, že hraním u EYE TOY Play jsme se neskutečně bavili. Ještě nyní si pamatujeme, jak jsme na párty večírcích myli okna, bojovali v Kung Foo anebo hlavičkovali míč na TV obrazovce. EYE TOY Play se prostě nesmazatelným písmem zapsal do historie videoher a to mu nikdo neodpáře. Nyní už musíme jen čekat, jak dopadne Projekt Natal, který by myšlenku EYE TOYe mohl posunout na úplně jinou úroveň. Třeba se mu podaří prorazit i do jiných her, než jen chvilkových hříček. Předpoklady tu jistě jsou.