Recenzovaná verze: PlayStation 5

Hned na začátku se asi sluší napsat, co je možné od hry Dolmen čekat. Jak už bylo naznačeno výše, jde o hru od studia Massive Work, založené před několika lety, v němž pracuje nějakých dvacet vývojářů. Už podle tohoto počtu je možné si odvodit, že nepůjde o žádnou velkou AAA produkci, která by měla ambice soupeřit s Elden Ring nebo jinými podobnými hrami. Dolmen bych tak svým pojetím, ale i rozsahem asi nejvíce přirovnal ke hře The Surge od studia Deck 13. Hned ale dodám, že i na té pracovalo o dost více vývojářů, měla větší rozpočet a tak dále, takže byla daleko vyladěnější a nabídla i více zajímavých a propracovanějších nápadů než Dolmen. To na začátek, abyste neměli nějaká přehnaná očekávání, a vlastně ani já je před vydáním neměl. Přesto jsem čekal, že bych mohl dostat celkem solidního zástupce žánru. No, více už níže.

Hra Dolmen je stejně jako The Surge zasazena do sci-fi prostředí, kde nejsou draci, zombie a další neřádi, ale roboti, androidi a různá mimozemská forma života. Celá se totiž odehrává na vzdálené planetě Revion Prime, na níž je hlavní hrdina vyslán, aby získal jedinečné vzorky krystalu, jenž dokáže interagovat mezi realitami a způsobit tak naprostou revoluci v tom, jak je možné prozkoumávat samotný vesmír. Jak asi tušíte, nic nejde úplně podle plánu a o krystal a jeho úlomky je nutné tvrdě bojovat. Příběh jako takový je ve hře Dolmen bohužel spíše jen do počtu, je vyprávěn skrze jednoduché rozhovory, a vlastně ve výsledku není ani moc zajímavý, což je docela škoda, protože prostor pro něco lepšího tu byl. Určitě tak příběh a samotná zápletka nejsou tím hlavním hnacím motorem, který by vás hnal kupředu. Jde o klasické sci-fi Bčko, no možná spíše Cčko.

Zatímco příběhem moc velkou díru do světa Dolmen neudělá, co ta hratelnost? Ta je popravdě ve svém základu hodně věrná Souls žánru, ať už jde o střety s protivníky, u nichž je nutné taktizovat, tak sbírání XPček pro následné levelování a zvedání si několika atributů (život, stamina, baterie nebo síla) na základní lodi, do níž je možné se portovat ze záchytných bodů, které zde nahrazují bonfiry. Kdo tedy někdy nějakou Souls hru hrál, bude od začátku jako doma a prakticky ho nic nemá šanci překvapit. Jen to sci-fi zasazení je trochu originálnější, protože jsme v něm zase tolik Souls her neměli, snad jen zmíněný The Surge, který nebyl vůbec špatný.

Co je bohužel trochu problém, tak je skutečnost, že samotné prostředí, ať už se jedná o různé základny či povrch planety Revion Prime, je naprosto nezajímavé, čemuž dopomáhá i dost fádní a nudný design. U Souls her je navíc zvykem, že mapy mají otevřenější povahu a nabízejí docela velký prostor pro průzkum a odemykání si zadních vrátek a různých zkratek. To ale u Dolmenu neexistuje, levely v něm jsou hodně lineární a až na pár případů nedávají moc prostor uhnout z vytyčení cesty. A to je i trochu problém, protože jak jsou cestičky úzké, nedají se moc obíhat protivníci, pokud s nimi nechcete bojovat, ani tu neexistují žádné zkratky. Vždy proto musíte pozabíjet protivníky znovu, jinak riskujete, že moc daleko nedoběhnete, protože i ony chodby jsou docela dost úzké.

Na rozdíl od klasických Souls her, třeba od studia FromSoftware, se Dolmen liší v tom, že musíte počítat i se stavem nabité baterie. Ne tedy jen s životem nebo staminou. Tyto dva ukazatele fungují více méně jako v klasických Souls hrách, ale baterie přidává změnu a docela zajímavou inovaci a další správu energie, s níž je nutné neustále počítat. Baterii totiž používáte nejen pro střelbu, po níž se vám automaticky doplňuje, ale také doplňování zdraví. Pokud je baterie vybitá, není možné si zdraví doplnit. Místo zdraví tak hlavní hrdiny nosí články, skrze které je možné si baterii dobíjet, aby se mohl následně léčit. Když se baterie dobíjí, vyřadí na chvíli hlavního hrdinu z boje, takže je nutné i tady trochu taktizovat. Hlavně během soubojů s rychlými bossy, u nichž je důležité počkat na vykrytí útoku a chvilku, kdy nic nedělá.

Základem hry Dolmen jsou jako u každé akční hry střety s protivníky. Ty jsou jako u Souls her postaveny na taktice, správném načasování útoky a vykrývání. To se docela snadno řekne, ale v Dolmenu docela obtížněji dělá, protože ovládání i pohyb hlavního hrdiny je dost těžkopádný. I proto i když jsem kolikrát mačkal kolečko pro úhyb jako o závod, tak jsem dostal hodně silný úder, který značně zacloumal zdravím. Je jasné, že kvůli tomuto pak souboje nejsou moc zábavné, ale kolikrát i frustrující. Nikdy jsem tak neměl pocit, že mám nad situací úplnou kontrolu, hlavně při střetech s klasickými protivníky, kteří navíc mají i dost nepředvídatelné pohyby a je těžké odhadnout, co udělají za útok. Řadových protivníků je několik druhů, jejich počet dostačuje vzhledem k délce hry (12-16 hodin), navíc je vývojáři chytře dávkují po celou dobu hry. Nehrozí tak, že by vše vystříleli hned na začátku. I na konci dokáže hra překvapit novým zákeřnějším druhem protivníka. Co mi během běhání po lineárních levelech a soubojích s protivníky taky vadilo, tak je skutečnost, že stamina se vybíjí neuvěřitelně rychle a doplňuje se hodně pomalu. Kvůli tomu tak je většina soubojů s protivníky jen o tom, že čekáte na doplnění staminy. Ve spojení s krkolomným ovládáním a těžkopádností to na zábavě určitě nepřidá.

Jak už jsem zmínil výše, za likvidování nepřátel získáváte jako v jakékoliv jiné Souls hře duše či jinou podobnou měnu, kterou investujete do levelování a zvedání si několika atributů. Kromě tohoto vylepšování nechybí ani výroba lepšího brnění či zbraní, na což je nutné nasbírat vždy určité suroviny. Ty rovněž padají z nepřátel, nejvzácnější jsou pak poschovávané po prostředí či za poražení bossů. Zbraní je docela dost, od velkých mečů po sekyry, ale je také možné vyrábět několik druhů palných zbraní. Základní pistolka je slabší a určitě se vyplatí ji časem vyměnit za něco lepšího. Kromě zbraní tu jsou sety brnění, které propůjčují několik pasivních bonusů podle třídy, do které patří, ale také zvedají odolnost proti klasickým i elementárním útokům. U brnění je škoda, že všechny části setů vypadají dosti podobně. Větší kosmetická rozmanitost by hře prospěla, takhle se hon za lepším brněním jen scvrkne vždy na to, abyste si zvedli čísla a celkové statistiky.

 Hra Dolmen bohužel nezapře, že vznikala v relativně malém týmu, který měl navíc omezený rozpočet. Podle toho vypadá a hraje se, ale co musím hodně pochválit, tak jsou souboje s bossy. Bossů je deset, pokud jsem se nepřepočítal, ale každý je svým designem naprosto unikátní, stejně jako stylem boje, což se následně odráží v samotném souboji. U bossů se mi hodně líbilo i to, že jejich pohyby a vůbec útoky jsou docela snadno čitelné a dají se během jednoho nebo dvou pokusů naučit. Je vidět, že s bossy si dali vývojáři více práce a jsou opravdu tím nejlepším na celé hře, a o to více je škoda, že zbytek hry je tak nevýrazný a vlastně jen přinejlepším průměrný.

U bossů, ačkoliv se mi souboje s nimi celkem líbily, tak musím zmínit dvě věci, s nimiž jsem spokojen ani trochu nebyl. První je skutečnost, že bossové dokážou sem tam podvádět a máchat přes různé překážky, takže si nikdy nemůžete být jistí, že jste v krytu a je možné si dobít baterii. No a druhá věc jsou dlouhé cesty k bossům. Záchytný bod před nimi je totiž většinou docela daleko. Někdy proto po selhání musíte projít dlouhou chodbu, v níž nic není, jindy zase přes několik docela těžkých protivníků. Záchytné body by měly být určitě daleko blíže. Přitom stačilo, aby bylo možné se respawnovat u terminálů, které se nacházejí před bossem. Ty slouží pro vytvoření online kooperace. Na bosse si tak můžete zavolat pomoc. Terminály navíc umožňují kdykoliv bosse oživit, aby bylo možné s ním znovu bojovat, což mi fajn nápad. Můžete si tak totiž z něj farmit materiál, aby bylo možné vyrobit jeho zbraně či brnění.

Hra Dolmen běží na Unreal Enginu, ale bohužel vypadá přinejlepším průměrně. Interiéry ještě vypadají celkem obstojně, ale jak hlavní hrdina vyleze na povrch planety, hra je hodně strohá a připomíná spíše hry z éry třetího PlayStationu, a to i na této konzoli byly hezčí a po vizuální stránce bohatší hry. Vizuální stránkou Dolmen tedy určitě moc nenadchne, a je i celkem jedno, že má podporu pro ray-tracing v grafickém zobrazení. Ten není zase tak moc viditelný, navíc hra v tomto režimu jede pouze ve 30fps. Daleko lepší je tak ray-tracing oželen a hrát hru v režimu výkonu, v němž jede v 60fps, a to bez nějakých velkých problémů. Nevzpomínám si, že by framerate zahaproval nebo jsem musel řešit nějaké technické potíže. Stejně jako vizuální zpracování je na tom ozvučení a hudební doprovod. Vlastně ani nevím, jestli nějaká hudba hraje, nic jsem si nezapamatoval. Pokud je, tak hrozně nevýrazná. Průměrný je pak i dabing, ale toho popravdě zase tak moc není. 

Hra Dolmen vypadala z trailerů a různých ukázek zajímavě, ale ve výsledku jde bohužel jen o přinejlepším průměrného zástupce žánru Souls her, jemuž k dokonalosti chybí nejen zajímavější příběh a zasazení, ale také vypilovanější herní mechaniky, kvalitnější design či lepší audiovizuální zpracování. Potěší jen kvalitně navrženými bossy, případně některými zajímavými nápady, které ovšem nejsou úplně dotaženy. Nákup mohu doporučit jen těm největším fanouškům Souls her, kteří mají už vše ostatní dohrané a nemají zrovna do čeho píchnout. Ostatním, kteří teprve se Souls hrami začínají, a třeba by chtěli zkusit něco podobného ve sci-fi prostředí, tu jsou kvalitnější hry ze série The Surge.