Recenzovaná verze: PlayStation 5

Vývojáři ze studia Sledgehammer Games se s novým dílem Call of Duty, který má podtitul Vanguard, vracejí zpět do druhé světové války. Pokud se těšíte na historicky přesnou hru, o jakou se snažily staré díly Medal of Honor nebo i první díly Call of Duty, musím vás varovat už teď na začátku. Vývojáři se totiž rozhodli Vanguard jen zasadit do reálií druhé světové války a vydat se cestou filmu Hanebný parchanti režiséra Quentina Tarantina. Ve výsledku tak odpovídá jen zasazení, protože postavy, události, nepřátelé a další věci jsou značně poupravené či kompletně smyšlené, aby mohl být vyprávěn příběh čtyř na naprosto odlišných hrdinů. Vím, že se tento přístup určitě nebude všem líbit a vývojáři si za něj odnesou i velkou kritiku od hráčů, kteří zažili původní díly a čekali opět tu pravou atmosféru i boje druhé světové války. Vývojáři už ovšem během oznámení jasně tvrdili, že nepůjde o historicky přesnou hru a neskrývali svoji inspiraci pro ni. Je pak vlastně i celkem těžké kritizovat Vanguard, že není něčím, čím se ani nesnaží být. A já musím říci, že mi tohle ve výsledku ani moc během hraní nevadilo, zvláště když příběhová kampaň má svoji kvalitu a slušně jsem se u ní bavil, možná i dokonce více než u několika posledních dílů Call of Duty série.

Už po zapnutí Call of Duty Vanguard jsem byl docela překvapen tím, že je kladen velký důraz na příběh a hodně filmové pojetí, daleko více než v minulosti. Vanguard tedy obsahuje hodně dialogů, ale také delší filmečky mezi jednotlivými misemi, které jsou dobře zrežírované a mají fantastické zpracování. Každopádně v první misi se hráč seznámí se speciální skupinou vojáků, která má za cíl odhalit, co mají nacisté dále v plánu a zároveň je zastavit. To je samozřejmě hodně těžký úkol, který se záhy na základně ponorek zvrtne. Hrdinové jsou chyceni a odvezeni do vězení, kde je začne vyslýchat hodně nepěknými metodami pološílený nacista Jannick Richter, jehož přesvědčivě ztvárnil herec Dominic Monaghan (Pán prstenů nebo Ztraceni). Z něj jde kolikrát docela strach, ale i on sám je spíše obětí rozběhnuté mašinérie, a jak brzy každý zjistí, má nad sebou ještě děsivější velitele.

Zatím jsem jen zmínil základní skupinku hrdinů. Do ní patří britský seržant Arthur Kingsley, jenž je rozeným vůdcem, Australan Lucas Riggs, který zde funguje jako odborník na výbušniny, americký pilot Wade Jackson a legendární ruský sniper Polina Petrova. Každému hrdinovi jsou věnovány mise odehrávající se v minulosti, které ukazují události, které je definovaly jako hrdiny a proč mají daleko pádnější důvod bojovat ve druhé světové válce než ostatní. Kvalita těchto postupně vyprávěných příběhů se bohužel dost liší. Nejvíce se mi líbila linka za Polinu, kterou skvěle zahrála opět fantastická Laura Bailey (The Last of Us Part II). Její příběh je hodně osobní, emocionální a skvěle napsaný, takže člověk jasně vidí, jaký důvod měla opustit svoje rodné Rusko a stát se členem speciální jednotky bojující proti nacistům. Navíc její linka obsahuje i zajímavého a až děsivého padoucha, jehož následná likvidace je hodně uspokojující. Je škoda, že takto kvalitních linek hra nemá více a ostatní nedokážou tolik zaujmout, jak by měly. Sice nejsou úplně špatné, ale každý na ně po dohrání vlastně i dost rychle zapomene. Musím ovšem říci, že se mi příběh hry Call of Duty Vanguard jako celek celkem líbil, i díky stylu vyprávění a dobře zahraným hlavním postavám a padouchům. Konec je uspokojující a trochu i láká na to, co by mohlo přijít v budoucnu. A vlastně je i jakýmsi posledním důkazem toho, že Call of Duty Vanguard rozhodně není historickou hrou, ale jde spíše ve šlépějích série Wolfenstein.

Co mi trochu na Call of Duty Vanguard vadí, je délka samotné kampaně, která je kratší než v minulosti a zabere maximálně pět hodin, z čehož necelou polovinu tvoří filmečky. Na druhou stranu během této doby nedá hra prakticky vydechnout, nemá hluchá místa a pořád se děje něco zajímavého, navíc je kampaň i díky vyprávění různých příběhů hodně rozmanitá. Během ní se tak podíváte nejen do mrazivého Stalingradu, kde po střechách baráků pobíhá Polina, ale zúčastníte se i v kokpitu letadla bitvy o Midway, vypravíte do Tobruku nebo budete svědky operace Tonga. Co jednotlivým kapitolám pomáhá, jsou i speciální vlastnosti jednotlivých hrdinů. Zatímco třeba Arthur Kingsley umí velet a rozdávat příkazy ostatním, tak Wade Jackson je dobrý v soustředění se, takže může zpomalit čas a zlikvidovat i několik protivníků najednou. Polina je zase hodně agilní a umí se po úrovni rychleji a lépe pohybovat po prostředí, a možná i proto se mi za ní hrálo ve výsledku nejlépe. Dobrá a rozmanitá skladba misí se slušným designem, ale i zábavná a rozmanitá hratelnost s pořád velmi dobrým gunplayem má společně se zajímavým příběhem velký vliv na celkový zážitek, který je určitě lepší, než jsem před vydáním očekával, zvláště když se přidá i dobrá prezentace a také kvalitní soundtrack, o který se postaral skladatel Bear McCreary (God of War nebo seriál The Walking Dead).

Call of Duty Vanguard je opět jedna velká akční jízda, která mi tedy ve výsledku celkem sedla, a určitě jde o jednu z těch lepších kampaní, jakou nám série Call of Duty v posledních letech nabídla. Ano, není bez chyb. O délce nebo menší kvalitě některých příběhů už byla řeč, stejně tak musím zmínit i umělou inteligenci nepřátel či kolegů na bojišti, která není ideální. Vlastně sem tam jsem se i podivil tomu, co dokážou protivníci vymyslet a jak jednoduše se nechají popravit. Strach budí spíše svým počtem a palebnou silou, protože ačkoliv kolikrát jen zmateně pobíhají po bojišti, jsou celkem přesní a dokážou hrdiny zlikvidovat hodně rychle na několik kulek.

Ačkoliv je kampaň v Call of Duty Vanguard solidní a jsem přesvědčen, že si ji každý fanoušek nejen série rád zahraje a následně užije, tím hlavním je stále multiplayer. U něj nešlo očekávat popravdě moc velkých změn a novinek, ty se očekávají až od dalšího dílu, který má na starost opět studio Infinity Ward. Vývojáři ze Sledgehammer Games očividně vsázejí na osvědčenou formulku, která ale na druhou stranu pořád funguje velmi dobře, takže se tomu nelze ani moc divit. Multiplayer je tedy opět jednou velkou nekončící zběsilou akcí s možností využívat velkého množství rozmanitých zbraní (pistole, samopaly, smgčka, brokovnice nebo pušky), které je možné následně vylepšovat o odemčená příslušenství či je kosmeticky zlepšovat, ale také různých gadgetů a kill streaků. U zbraní se hra nechala inspirovat druhou světovou válkou, ale i kvůli možnostem je následně vylepšovat o zásobníky, mířidla či tlumiče je od reality hodně vzdálená. S tímto se tedy musí počítat. Během testování jsem si všiml, že hra je oproti posledním dvěma dílům ještě akčnější a rychlejší, na což má vliv hlavně design map, k tomu se ale ještě dostanu.

Nejprve musím zmínit to, že v minultiplayeru proti sobě nebojují frakce, ale pouze různí hrdinové. Vývojáři se zřejmě chtěli vyhnout tomu, aby někdo hrál za nacistu, což se dá asi i trochu chápat, ačkoliv v minulosti s tímto ani u Call of Duty série nikdo problém neměl. Každopádně hrdinů je už na startu docela solidní množství, ale je nutné si je odemknout za plnění úkolů. Většinou spočívají jen v tom, že musíte dát určitý počet zabití daným typem zbraně a tak dále, takže nejsou těžké na splnění, ale spíše časově náročnější. Pokud by se vám nějaký úkol zdál příliš těžký pro splnění v multiplayeru, je možné si hrdinu odemknout i za pomoci zombie režimu. Třeba Polinu vyžaduje pro odemčení 200 killů sniperkou v multiplayeru, což může být na menších mapách celkem problém, takže je lepší zapnout zombie režim a tam dát puškou 250 precizních zásahů. Je třeba nutné zmínit, že jednotliví hrdinové nemají žádné vlastní unikátní schopnosti a výhody na bojišti. Jde jen o skin. Daleko více mi ale vadí skutečnost, že jak proti sobě bojují jen hrdinové, můžete potkat kolegu, který vypadá úplně stejně jako nepřítel. To je trochu matoucí, protože nepřítele pak poznáte jen podle toho, jakou má jmenovku nad sebou a ne podle skinu, což může být ve výsledku rozhodující, jestli přežijete nebo zemřete.

Vývojáři připravili už na start hned 20 map zasazených do Evropy, Pacifiku i Afriky, což je dle mého pěkný počet, který zabraňuje tomu, aby se často opakovaly a hra tak sklouzla do stereotypu. Je vidět, že se vývojáři v tomto poučili z předchozího dílu Call of Duty: Black Ops Cold War, který měl na startu map daleko méně, navíc jejich kvalita nebyla zrovna nejlepší, na čemž byla i pěkně vidět celková uspěchanost. Pro Call of Duty Vanguard byly připraveny spíše menší či středně velké mapy, v závislosti na herním režimu, přičemž musím říci, že jsem byl s jejich kvalitou, zpracováním i rozmanitostí více méně spokojen. Nejvíce se mi líbí mapy Dome, Das Haus nebo Tuscan, naopak jsem si moc nezamiloval třeba Desert Siege nebo Sub Pens, ale věřím, že je to hodně dáno i herním stylem. Někdo to může mít klidně opačně. A i na tom je vidět, jak jsou mapy rozmanité.

Mapy jsou většinou stavěny na rychlou akci, ačkoliv stále se v nich nachází i místečka, z nichž se dá kempit, ale naštěstí jich moc není. Na mapách se mi také líbí to, že v nichž můžete rozstřílet zadělaná okna, díry nebo dveře, a překvapit tak protivníka. Dokonce jdou zničit i další věci, třeba vozidla, která při explozi dokážou zlikvidovat i skupinku protivníků. Během akce tak vznikají sem tam i nepředvídatelné situace a je nutné si následně o to více dávat pozor. S mapami jsou pevně spjaty i respawny. Sice se neopakuje situace jako s Modern Warfare, kde bylo možné dávat jednoduše spawnkilly a otrávit tak hraní ostatním, ale i tak se mi sem tam stávalo, hlavně na menších mapách, že se mi protivník objevil přímo před hlavní zbraně. Byl tak snadným cílem. Co ale oceňuji, tak je skutečnost, že spawny dost často rotují po mapě, což pak zabraňuje zmíněným pravidelným spawnkillům.

Když se podívám na nabídku herních režimů, ta moc nepřekvapí. Přítomny jsou všechny oblíbené režimy jako Free For All, Team Deathmatch, Domination, Kill Confirmed, Hardpoint nebo Search and Destroy, které se hrají úplně stejně jako v minulosti. Mezi zcela novými režimy je Patrol, kde se snažíte s týmem zabírat neustále se měnící bod na mapě, a turnajový Champion Hill, který bylo možné si vyzkoušet už v betaverzi, ale že by mi nějak přirostl k srdci, to se říci rozhodně nedá. Jde o variaci na Gunfight, v níž buď s jedním, nebo dvěma kolegy bojujete postupně proti ostatním týmům, které se snažíte eliminovat a sami si ušetřit životy. Za zabíjení a účastnění kol získáváte peníze, které je možné využít pro nákup lepšího vybavení, ale také upgrade držené zbraně, která se může stát postupně daleko silnější než na začátku. Pořád ale rozhoduje ve výsledku skill, dobrá taktika i sehranost týmu. Ano, dá se hrát tento režim i s náhodnými hráči, ale hraní s kamarády je určitě zábavnější, zvláště když s nimi můžete komunikovat a domlouvat se. Vývojáři už slíbili, že budou počet herních režimů během následujícího roku rozšiřovat, ale konkrétní plán zatím zveřejněn nebyl.

Kromě příběhové kampaně a multiplayeru byla do Call of Duty Vanguard zahrnuta i kooperativní zombie část, o níž se postarali vývojáři ze studia Treyarch. Ta si získala v minulosti obrovskou oblibu a mnozí fanoušci si ji oblíbili natolik, že vlastně ani nic jiného u Call of Duty nehrají. Popravdě jsem se na zombie část docela těšil, ale nakonec musím říci, že jsem z ní hodně zklamán. Slouží totiž jen jako úvod pro to, co by mělo přijít v následujících měsících, a zatím toho tedy moc nenabízí. V minulosti byly zombie části trochu kritizovány za svoji složitost, takže nebyly tolik přístupné novým či občasným hráčům. Můj názor je ovšem takový, že právě v tom byla jejich největší síla. Vývojáři se ovšem očividně snažili na tuto zpětnou vazbu zareagovat, výsledkem čehož je, že byl tento režim ohlodán až na kost a přišel o spoustu zábavných prvků, záhad a dalších mechanik, které si fanoušci oblíbili. Po zapnutí se vždy ocitnete na základně ve Stalingradu, odkud se následně sami nebo s kamarády vydáváte portály do menších levelů plnit jednoduché úkoly, inspirované multiplayerovými režimy. Nečeká vás žádný cíl, odkrývání tajemství ani nic dalšího. Jen si postupně odemykáte upgrady a vylepšení, abyste měli šanci proti pořád větší převaze silnějších zombií.

Vývojáři během oznámení řekli, že se nechali pro letošní zombie režim inspirovat roguelike žánrem, ale přijde mi, že si z něj vzali jen základ a moc mu ani neporozuměli. Dobrá roguelike hra totiž nutí hrát po každém selhání neustále od začátku, ale postupně si v ní hráč může odemykat permanentní upgrady a různé bonusy, aby měl důvod se za něčím hnát. Zombie režim ve Vanguardu ovšem nic takového nemá, žádné pernamentní bonusy neobsahuje, což následně znamená, že neustálé opakování bez viditelného cíle rychle omrzí. Ano, můžete si v zombie režimu odemykat operátory nebo vylepšovat zbraně, ale to jde i v multiplayeru. Zombie režim zatím působí tak trochu jen do počtu a jde o velmi krátkodobou zábavu. Snad se to v následujících měsících s dalšími sezónami změní.

Hra Call of Duty Vanguard je postavena na stejném enginu, který poháněl Call of Duty Modern Warfare z roku 2019, a musím říci, že se to kladně podepisuje na tom, jak vypadá, ačkoliv mám i pár výhrad. Když jsem zapnul první misi v příběhové kampani, byl jsem ohromen tím, jak hra parádně vypadá. Skvělé nasvícení i všudypřítomné odlesky, detailní modely postav s parádní mimikou a animacemi, a do toho i detailní textury, nemohl jsem být spokojenější. Jenomže poté jsem si začal všímat, že vizuální kvalita je každou misi odlišná, ať už jde o detaily či rozlišení textur, navíc se mi sem tam stávalo, že hra na malou chvilku zamrzla. Po pátrání jsem, že to je z velké části dáno kvůli streamováním textur. Aby hra zabírala méně místa v konzoli, jsou staženy méně detailní textury, no a ty detailnější ve vyšším rozlišení se průběžně tahají ze serverů Activisionu. V prvních dnech, kdy byl velký nápor na servery, se textury kolikrát nestáhly, případně se tahaly tak pomalu, že se nestíhaly aplikovat do samotné hry, což následně vyústilo ve zmíněné záseky. Já popravdě nikdy neměl problém s místem a byl bych raději, pokud by byla možnost si stáhnout volitelný balíček s texturami, abych je měl na SSDčku. Předešlo by se tak řadě problémů. Když odhlédnu od problému se stahováním textur, i tak mi přišlo, že vizuální kvalita není konzistentní, ať už v singleplayeru nebo multiplayeru. Někdy hra vypadá opravdu parádně, jindy zase jen lehce nadprůměrně, na čemž je asi i trochu vidět, že vývojáři potřebovali ještě nějaký ten čas na vývoj. Ten ovšem neměli, termín se musel dodržet.

Co mě alespoň těší, tak jsou dva režimy zobrazení. V prvním se hra pokouší o co nejlepší vizuální podívanou, dynamické 4K rozlišení a přitom stále běží naprosto hladce v 60fps. Tento režim jsem preferoval v příběhové části, kde je vizuální kvalita hodně důležitá. Pro multiplayer jsem ale rád volil možnost hrát ve 120fps, které přidávají na rychlosti a kvalitě celkového zážitku. Je vlastně skvělé, že tu máme konečně konzole, které zvládají takto vysoký framerate, navíc vizuální kvalita dle mého názoru v tomto režimu zase tak moc neutrpěla. Vlastně jsem si až na o něco nižší rozlišení nevšiml moc velkého rozdílu.

Ke Call of Duty Vanguard jsem přistupoval popravdě dost skepticky a vývojářům ze studia Sledgehammer Games jsem ani trochu nevěřil. Možná i proto jsem byl nakonec příjemně překvapen tím, jak hra dopadla. Příběhová kampaň má několik silných momentů, rozmanité mise i dobře napsané hrdiny, multiplayer, ačkoliv postrádá nějaké velké novinky, dokáže zabavit na spoustu večerů. Call of Duty Vanguard rozhodně není žádnou žánrovou revolucí, a to ani v rámci série Call of Duty, ale slušná střílečka, za níž se vývojáři ze studia Sledgehammer Games nemusejí stydět. Pokud by nabídla více novinek v multiplayeru, kvalitnější zombie režim a povedlo se vychytat všechny technické nedostatky, hodnocení mohlo být klidně ještě o stupínek vyšší.